ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.294.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 294/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. R., zastoupeného advokátem, proti žalované 1) H. m., a.s., zastoupené advokátem, 2) K., P., a. s., o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Č. p. a.s., vedlejšího účastníka na straně žalované 1), vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 218/2000, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2006 č.j. 16 Co 113/2006-126, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby mu žalovaná 1) zaplatila 216.871,- Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 14. 12. 2000 do zaplacení, jako náhradu škody z nemoci z povolání. Žalobu odůvodnil zejména tím, že do roku 1995 pracoval u žalované 1) jako autolakýrník a lakýrník, pracovní poměr „ukončil z důvodu organizačních změn“. Poté byl veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, v březnu 1996 se podrobil operaci lokte (pravé ruky) a „9 měsíců byl na pracovní neschopnosti“. V době od 11. 5. 1998 do 11. 11. 1998 pracoval u společnosti H. m. – I., s.r.o. jako natěrač, zde však odpracoval pouze 15 směn, jelikož „začal mít opět vážné potíže s pravou rukou“ a byl uznán práce neschopným. Ke dni skončení pracovní neschopnosti, tj. k 30. 4. 1999, ukončil žalobce pracovní poměr proto, že „nebyl schopen vykonávat sjednanou práci lakýrníka“. Na základě pracovní anamnézy provedené O. h. s. ve F. – M. „bylo jeho onemocnění pravé ruky uznáno jako onemocnění nemocí z povolání“ - „onemocnění šlach a šlachových úponů končetin z nadměrného jednostranného zatížení“. Žalobce dovozoval, že pracoval naposledy za podmínek, za kterých vzniká nemoc z povolání, na pracovišti žalované 1) na závodě ve F. - M. Po ukončení pracovního poměru u společnosti H. m. – I. pracoval žalobce krátce jako závozník u společnosti S. H. s.r.o., z důvodu nemoci z povolání však musel ukončit pracovní poměr ve zkušební době, poté se několikrát pokoušel získat vhodné zaměstnání, avšak vzhledem k nemoci z povolání, kterou trpí, do žádného pracovního poměru přijat nebyl, a je veden u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24. 11. 2005 č.j. 8 C 218/2000-103 řízení co do částky 159.347,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 15. 12. 2000 do zaplacení zastavil, a mezitímně rozhodl, že žalovaná 1) „odpovídá za škodu vzniklou žalobci v důsledku nemoci z povolání, zjištěné dne 17. 3. 1999“, a že „o nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu trvání pracovní neschopnosti, nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění a o nákladech řízení a nákladech státu bude rozhodováno v konečném rozhodnutí“. Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že žalobce trpí nemocí z povolání - onemocněním šlach a šlachových úponů z nadměrného jednostranného zatěžování, a že „dosud nebylo rozhodnuto o oduznání zjištěné nemoci z povolání“. Dospěl k závěru, že, ačkoli žalobce před zjištěním nemoci z povolání pracoval naposledy u společnosti H. m. – I., s.r.o., „nevykonával činnost, která by měla charakter nadměrného jednostranného zatěžování pravé horní končetiny“, nepracoval tedy „za podmínek, z nichž vzniká výše uvedená zjištěná nemoc z povolání“, a dovodil, že před zjištěním nemocí z povolání za podmínek, z nichž vzniká zjištěná nemoc z povolání žalobce naposledy pracoval právě u žalované 1). V době vypracování znaleckého posudku znalkyní z oboru Hygieny práce již pracoviště žalobce neexistovalo, nebylo tak možno „objektivně zjistit podmínky výkonu práce“, a soud prvního stupně proto vycházel zejména z hlášení nemoci z povolání ze dne 2. 11. 1999, z protokolu o prošetření pracovní anamnézy žalobce a posudku Okresního hygienika OHS F. – M. z 1. 10. 1999, který dospěl k závěru, že „sice zpětně nelze prokázat, zda žalobce pracoval u žalované 1) za podmínek nadměrného jednostranného zatěžování horních končetin“, po provedeném „srovnání s šetřením pracovní zátěže v profesi autolakýrníka z roku 1996 OHS“ však vyvodil, že „je vysoce pravděpodobné“, že žalobce pracoval „v riziku nadměrného jednostranného zatěžování horních končetin“.
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 7. 2006 č.j. 16 Co 113/2006-126 rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. a II. výroku“ (tj. ve výrocích o důvodnosti základu nároku žalobce a o tom, že o výši nároků bude rozhodováno v konečném rozhodnutí) potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, že „žalobce pracoval u žalované 1) za podmínek, z nichž vzniká výše označená nemoc z povolání horních končetin, kterou byl postižen“. Vycházel mimo jiné z názoru, že z dokazování „nevyplývá, že by onemocnění pravé horní končetiny žalobce bylo způsobeno mimopracovními příčinami (že by šlo o obecné onemocnění)“. Závěr, že žalobce pracoval naposledy před zjištěním nemoci z povolání v pracovním poměru u žalované 1) za podmínek, z nichž tato nemoc z povolání vzniká, a že „proto žalovaná 1) odpovídá žalobci za škodu způsobenou nemocí z povolání“, má „dostatečnou oporu v rozhodnutí oddělení nemocí z povolání Závodní nemocnice V. ve spojení s hygienickým posudkem O. h. s. F. – M. ze dne 1. 10. 1999“, přičemž „na tom nic nemůže změnit skutečnost“, že znalkyně neodpověděla na dotaz, zda žalobce pracoval u žalované 1) za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, neboť nebylo možné provést „šetření na místě samém“, když pracoviště žalované 1), na kterém žalobce pracoval, bylo zrušeno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, „neboť je přesvědčena, že krajský soud pochybil v právním hodnocení věci“ a že napadené rozhodnutí má „zásadní význam“. Domnívá se zejména, že „oba soudy správně nevyhodnotily znalecký posudek“ MUDr. D. Š. „a to z hlediska jeho celistvosti“, když se „pouze omezily na konstatování, že vzhledem ke zrušení pracoviště, na kterém žalobce u žalované 1) pracoval, nelze zjistit podmínky, za kterých zde pracoval, a znalecký posudek odložily jako nepotřebný“. Je toho názoru, že „v zájmu rovnosti postavení účastníků“ měl odvolací soud u jednání slyšet znalkyni, „případně provést doplnění znaleckého posudku“. Žalovaná 1) je přesvědčena, že „zaměstnavatele lze brát k odpovědnosti za nemoc z povolání jen tehdy, je-li na základě provedených důkazů postaveno na jisto, že na jeho pracovišti, kde postižený pracoval, jsou podmínky pro vznik konkrétní nemoci z povolání“, a že tedy „nestačí pouhá pravděpodobnost“, ale tyto skutečnosti musí být „bezpečně objektivně zjištěny tak, aby nepřipouštěly jakékoliv pochybnosti“. Oba soudy však v dané věci vycházely pouze z předpokladů, že podmínky na pracovišti žalované „mohly vést ke vzniku předmětné nemoci z povolání“, když i ve znaleckém posudku se uvádí, že posouzení v dané věci „je velmi obtížné a bez šetření na místě samém neproveditelné“. Na závěr dovolatelka uvádí, že o zprávách, z kterých oba soudy vycházely, lze důvodně pochybovat“. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná 1) sice v dovolání uvádí, že „krajský soud pochybil v právním hodnocení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že odvolací soud zejména „správně nevyhodnotil znalecký posudek“ a odložil jej „jako nepotřebný“, nezabýval se námitkami, „které byly ze strany žalované 1) uvedeny v jejím odvolání“, nevyžádal si vyjádření znalkyně „k lékařským zprávám – zdravotní dokumentaci“) a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné (například, že pracoviště žalované 1), na kterém žalobce pracoval, bylo zrušeno, a „bez šetření na místě samém“ tak nelze s určitostí zjistit podmínky, za kterých zde pracoval). Dovolatelka současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [že „bez zřetele na krátkou dobu zaměstnání žalobce, může i u této firmy (H. m. – I.) vzniknout předmětná nemoc z povolání“, a to „v návaznosti na podmínky, ve kterých tuto činnost žalobce vykonával“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Uvedené platí zejména, jestliže dovolatelka - na rozdíl od odvolacího soudu, který po provedeném řízení dovodil, že žalobce u společnosti H. m. – I., s.r.o., „nepracoval v pracovních podmínkách, za kterých vzniká výše uvedená nemoc z povolání“ – dospívá naopak ke skutkovému závěru, že žalobce pracoval naposledy za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, právě u společnosti H. m. – I., s.r.o., a na tomto skutkovém základě s poukazem na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.11.1962 sp. zn. 9 C 176/62, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1963 pod č. 27. buduje své odlišné právní posouzení věci.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalované 1) nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná 1), jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu