ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2959.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2959/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. – n. h. n. K., s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 32/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 2006 č.j. 19 Co 644/2005-61, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18.1.2005 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce dne 18.1.2005 „v ranních hodinách uzavřel hlavní dveře do pavilonu A, a spal, čímž znemožnil potřebné lékařské vyšetření pacienta“. Tímto jednáním se žalobce podle žalované „dopustil porušení pracovní kázně, které je vzhledem ke všem okolnostem případu porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že toto opatření považuje za „neplatné“, jelikož „důvody, v nichž je spatřováno zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, nejsou pravdivé“. Uvedl, že hlavní dveře do pavilonu A uzavřel nikoli svévolně, ale na základě „protokolu o ustanovení krizového štábu“, v němž bylo uvedeno, že „vchod do budovy se uzavírá ve 22.00 hod. a v mimopracovní dny v 21.00 hod.“ Žalobce neví, co v době, kdy se vstupu do budovy domáhal pacient, dělal, ale tvrdí, že „rozhodně nespal“. Pacienta neslyšel, jelikož „zvonek, který byl pro tyto účely u hlavních dveří zamontován, byl rozbitý a nefungoval“. Žalobce zpochybňuje řádné projednání okamžitého zrušení pracovního poměru s odborovým orgánem, neboť mu toto bylo doručeno v dopoledních hodinách téhož dne, „kdy v ranních hodinách měl pracovní kázeň porušit“, a - jak dále uvedl - nikdo se jej na okolnosti porušení pracovní kázně neptal a ani je nezjišťoval.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 20.7.2005 č.j. 9 C 32/2005-42 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit žalované náklady řízení 9.387,- Kč k rukám JUDr. M. V.“, a „nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení 780,- Kč“. Soud prvního stupně se poté, co dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru splňuje všechny zákonem předepsané podmínky platnosti, a že bylo řádně projednáno s odborovou organizací, zabýval tím, zda lze jednání žalobce „kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Vycházeje zejména z obsahu pracovní náplně „vrátného na centrálním příjmu“ dovodil, že „pokud pracovník na centrálním příjmu službu vykonával za uzamčenými vchodovými dveřmi, musel si počínat tak, aby pacienta u vchodových dveří zaregistroval a vpustil jej do objektu“. Podle názoru soudu prvního stupně si však žalobce tímto způsobem nepočínal, když nereagoval ani na několikaminutové údery do vchodových dveří, které jsou „zejména v nočních hodinách dobře slyšitelné“. Z těchto důvodů soud prvního stupně jednání žalobce kvalifikoval jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, neboť jeho následkem „žalovaná jako zdravotnické zařízení neposkytla lékařskou péči osobě, která ji v dané době požadovala“, a tím „nesplnila základní funkci, kterou zdravotnické zařízení plnit má“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.5.2006 č.j. 19 Co 644/2005-61 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému „náhradu nákladů odvolacího řízení 6.507,- Kč k rukám JUDr. M. V.“. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně „provedl všechny potřebné důkazy, správně je zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové i právní závěry, které odvolací soud sdílí“. Zdůraznil, že i podle jeho názoru se jednalo ze strany žalobce o „hrubé porušení pracovní kázně spočívající v neumožnění ošetření pacienta“. Žalobce porušil povinnost, která byla „jediným smyslem jeho práce“, aby příchozím fyzickým osobám umožnil vstup do nemocnice, přivolal lékaře a zajistil pro ně dostupnou lékařskou pomoc“. „Vlastním (a v podstatě jediným) smyslem jeho pracovního poměru bylo být přítomen na pracovišti v bdělém stavu a zajistit žadateli o lékařskou pomoc její dosažení“. Jestliže vrátný dveře uzamkne, avšak potom již „neumožní vstup do nemocnice, dopouští se bez zřetele na to, zda takové jednání ohrozilo nebo mohlo ohrozit pacientův zdravotní stav, hrubého a závažného porušení pracovní kázně“, a „svým chováním proto naplnil důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť podle jeho názoru „oba soudy vyhodnotily nesprávně provedené důkazy a neopodstatněně konstatovaly“, že žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Žalobce je přesvědčen, že důvody k okamžitému zrušení pracovního poměru nebyly dány, neboť „zamčení dveří se nedopustil úmyslně, ale v dobré víře, že vchodové dveře se mají zamykat“, a skutečnost, že spal, „nebyla prokázána vůbec“. Podle názoru dovolatele se soudy měly zabývat mimo jiné tím, že žalovaná sama přispěla k dané situaci také svým jednáním, když nezkontrolovala, že dveře pavilonu A se na noc zamykají a neučinila nápravu, a také tím, že zvonek, který měl sloužit k přivolání personálu, byl nefunkční. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska toho, zda se žalobce dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, tedy otázku intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza - jak na to poukazuje rovněž odvolací soud - není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Jestliže - jak vyplývá z výše uvedeného - vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatel, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dovodil, že žalobce porušil povinnost, která je „vlastním (a v podstatě jediným) smyslem jeho pracovního poměru“, tedy „umožnit příchozím fyzickým osobám vstup do nemocnice, přivolat lékaře a zajistit pro ně dostupnou lékařskou pomoc“, čímž se „dopustil hrubého a závažného porušení pracovní kázně“. Námitky dovolatele, že soudy obou stupňů „se nijak nezaobíraly skutečností, jakou měrou žalovaná sama přispěla“ k dané situaci, a to tak, že „měla již dávno svou kontrolní činností zjistit, že vrátní dveře pavilonu A na noc zamykají a měla učinit nápravu“; a také skutečností, že „byl nefunkční zvonek“, takže se příchozí osoby „nemohly nikoho dozvonit“, jsou nepřípustnou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli - jak výše uvedeno - soudy v projednávané věci vymezily hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu