ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3045.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3045/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) I. V., b) M. V., c) P. W. 4, zastoupené A. V., d) J. V., proti žalované J. R., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn. 6 C 221/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2005, č.j. 20 Co 105/2005-45, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě dne 15.9.2004 se žalobce J. V., zemřelý, domáhal určení, že žalovaná „není dědičkou po zůstavitelce H. V., zemřelé“. Uvedl, že „jsou se žalovanou sourozenci“; že „zemřelá H. V. byla jejich sestra“; že „ví, že H. V., se kterou před její smrtí vedl společnou domácnost, zanechala závěť“, kterou „mu odkázala svůj majetek“; že „v dědickém řízení závěť nebyla předložena, neboť se jí zmocnila žalovaná a existenci závěti v dědictví popřela“; že „tím nastal u žalované důvod dědické nezpůsobilosti ve smyslu §469 obč.zák.“.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 8.12.2004, č.j. 6 C 221/2004-26, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6.425,- Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že „existence závěti zůstavitelky H. V. je prokázána výpověďmi svědků, kteří listinu označovanou jako závěť viděli nebo o její údajné existenci byli informováni zůstavitelkou“; že „není prokázáno, kde závěť byla uložena, a zejména, že se závěti zmocnila žalovaná a poté její existenci popřela“; že „žalobce neprokázal své tvrzení, že se žalovaná dopustila zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelky“.
K odvolání žalobce J. V. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14.6.2005, č.j. 20 Co 105/2005-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že původní žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.116,- Kč. Vycházel ze závěru, že „žádnými důkazy nebylo v řízení prokázáno, že listina, ve které měla být poslední vůle zůstavitelky obsažena, měla veškeré náležitosti pro platnou závěť požadované ustanoveními §476 a násl. občanského zákoníku“, a že proto „závěr soudu prvního stupně, že listina, jejíž existenci vzal za prokázánu, byla platnou závětí, nemá oporu v provedeném dokazování“; že „jinak se ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně potud, že nebylo prokázáno zavrženíhodné jednání žalované vůči této listině, která měla obsahovat poslední vůli zůstavitelky“; že „sama skutečnost, že na tom, aby po zůstavitelce nebylo děděno ze závěti, měla podle přesvědčení žalobce zájem toliko žalovaná, nemůže vést k závěru, že to byla právě ona, kdo se vůči této listině zachoval zavrženíhodným způsobem, pro který nebyla závěť předložena v dědickém řízení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce J. V. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „účastnickou výpovědí žalobce a výpověďmi svědků Z. B., J., A. V., J. N. i K. D. bylo v řízení před soudem prvního stupně jednoznačně prokázáno, že zůstavitelka H. V. za svého života sama vlastnoručně sepsala závěť a že touto závětí odkázala svůj majetek jemu“; že „proti těmto důkazům stálo pouze tvrzení žalované“; že „soud prvního stupně, a následně odvolací soud, pochybil při hodnocení důkazů tím, že ve smyslu §132 o.s.ř. nevyhodnotil všechny důkazy prokazující tvrzení žalobce jako důkazy, které odporují ojedinělému tvrzení žalované, a následně v rozporu s touto důkazní situací dospěl k nesprávnému právnímu závěru tak, že žalobu zamítl“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby „dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto“.
Poté Okresní soudu v Náchodě usnesením ze dne 3.10.2006, č.j. 6 C 221/2004-87, rozhodl, že procesními nástupci žalobce J. V., zemřelého, jsou žalobci a), b), c) a d).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když dovolatelé v dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobují kritice výhradně skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejich námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelů pro posouzení věci významné. Námitky žalovaných tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.550,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 276/2006), celkem ve výši 1.625,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu