ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3170.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3170/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. V. J., zastoupeného advokátem proti žalované G. a S. o. š. p., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 134/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. února 2006, č. j. 25 Co 277/2005-159, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 5. 2004 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce 1) nevysvětlil „velkou časovou prodlevu“ mezi úrazem studentky A. S. ze dne 25. 9. 2003 a sepsáním záznamu o úraze ze dne 11. 12. 2003, 2) ve stanoveném termínu (do 31. 12. 2003) nesplnil písemný příkaz k likvidaci nepotřebného materiálu ze skladu branné výchovy, 3) ve stanoveném termínu (do 31. 12. 2003) nepředal přes písemný příkaz svému kolegovi zeměpisnou sbírku, ani neuvedl objektivní důvody, pro které tak neučinil, 4) jako jediný ze všech zaměstnanců nesplnil pokyn ze dne 5. 1. 2004 k převzetí pracovní náplně a nového platového výměru do následujícího dne, 5) dne 12. 2. 2004 odjel na služební cestu bez předem podepsaného pracovního příkazu ředitele školy, 6) ve dnech 22. 1. 2004, 5. 2. 2004 a 26. 2. 2004, ač uvolnil některé chlapce z vyučování, neuvedl tuto skutečnost do třídní knihy (uvedl, že se hodiny zúčastnili všichni chlapci) a 7) dne 13. 5. 2004 opětovně odjel na služební cestu bez předepsaného pracovního příkazu, a to vše přesto, že dopisy ze dne 16. 1. 2004, 12. 2. 2004 a 25. 3. 2004 byl upozorněn, že bude-li nadále soustavně porušovat pracovní kázeň, může s ním být rozvázán pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Důvodem k výpovědi žalovaného z pracovního poměru je podle jeho názoru skutek v žalobě označený pod bodem 7. tak, že „dne 13. 5. 2004 opětovně odjel na služební cestu bez předem podepsaného pracovního příkazu ředitele školy. Cestovní příkaz nepředložil ani následně, ani nepodal zaměstnavateli zprávu o výsledku pracovní cesty“. Žalovaná tak „zjevně konstruuje“ skutečnost, která se nestala, neboť žalobce může písemnými podklady podepsanými a schválenými žalovanou prokázat, že uvedená pracovní cesta byla vykonána na předem daný příkaz žalované a obvyklým způsobem bylo též zajištěno „suplování“ žalobce při výuce v době této pracovní cesty. Žalobce pouze nepředložil žádost o vyúčtování cestovních náhrad, což však podle jeho názoru je jen nevyužitím práva na případnou náhradu nákladů, nikoli porušením pracovních povinností.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 19. 4. 2005, č. j. 3 C 134/2004-113, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 7.167,50 Kč k rukám advokátky a České republice na nákladech řízení „zálohovaných státem“ 40,- Kč. Po provedeném řízení měl za prokázáno, že se žalobce dopustil v průběhu školního roku 2003-2004 celkem sedmkrát méně závažného porušení pracovní kázně, přičemž byl v posledních šesti měsících před podáním výpovědi v souvislosti s porušením pracovní kázně na možnost výpovědi upozorněn, a to nejméně třikrát. Žalobce přímo odmítal plnit některé pokyny ředitele, při plnění jiných postupoval obstrukčně a u dalších nedůsledně. Těmito postoji – jak bylo prokázáno z výpovědí slyšených svědků – nesklízel sympatie svých kolegů; spíše byl pojímán jako „nevstřícná osoba“, s níž je těžko spolupracovat, a někdy byl i morálně odsuzován. Porušováním pracovní kázně v uvedených případech, byť šlo o porušení pracovní kázně méně závažná, žalobce výrazně ztížil úmysl ředitele zavést ve škole potřebný řád a narušil atmosféru spolupráce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, č. j. 25 Co 277/2005-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám „její zástupkyně“. Sdílel závěr soudu prvního stupně, že žalobce svým jednáním (opomenutím) se dopustil ve všech sedmi případech uvedených ve výpovědi z pracovního poměru méně závažného porušení pracovní kázně. Mezi v pořadí prvním a posledním skutkem uplynula přiměřená doba, během níž žalovaná v posledních šesti měsících třikrát písemně vytknula žalobci konkrétní porušení pracovní kázně a v souvislosti s tím ho upozornila na možnost rozvázání pracovního poměru výpovědí. Směrnice žalované č. 1/2003 ze dne 1. 1. 2003, ve znění doplňku ze dne 1. 1. 2004, jakožto vnitřní předpis žalované, se podle názoru odvolacího soudu nijak nepříčí ustanovení §38 odst. 1 zák. práce ani s ním není v rozporu. Řeší problematiku poskytování cestovních náhrad ve smyslu zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, a vedle toho dává řediteli žalované oprávnění předem projednat s dotčeným zaměstnancem druh použitého dopravního prostředku a podrobnosti přepravy. Jestliže žalobce v rozporu s bodem 4.2 uvedené směrnice nepředložil vyplněný cestovní příkaz přítomnému řediteli školy před absolvováním pracovní cesty dne 13. 5. 2004, pak v rozporu s ustanovením §73 odst. 1 písm. c) zák. práce nedodržel předpis vztahující se k práci jím vykonávané a porušil tím pracovní kázeň méně závažným způsobem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že ze strany žalované docházelo k jeho diskriminaci, když ředitel žalované neustále znevýhodňoval žalobce oproti jiným zaměstnancům. To spočívalo především v tom, že žalobci, jakožto učiteli zeměpisu a tělesné výchovy s odbornou praxí více než 20 let, nebylo umožněno vyučování zeměpisu a na rozdíl od jiných zaměstnanců nebyl posílán na školení za účelem zvýšení kvalifikace. Soudy obou stupňů tuto otázku „absolutně neřešily“, čímž došlo k neobjektivnímu hodnocení provedených důkazů a následně k nesprávnému rozhodnutí. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně posoudil důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť svědek Č. ve své svědecké výpovědi uvedl, že bylo obvyklé, že učitelé tělocviku s podáním zpráv jemu, jako předsedovi předmětové komise, otáleli. Bylo tedy namístě zjistit, zda i jiní učitelé tělocviku měli za toto otálení postih ze strany ředitele. Dovolatel je proto přesvědčen, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podstatou dovolatelových námitek je, že ze strany žalované docházelo k diskriminaci osoby žalobce, a to diskriminaci nepřímé, když ředitel žalované neustále znevýhodňoval žalobce oproti jiným zaměstnancům.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, ze které mimo jiné vyplývá, že účastníci jsou povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky; k prokázání svých tvrzení jsou povinni označit důkazy (srov. §120 odst. 1 o.s.ř.). Při hodnocení provedených důkazů soud pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo (§132 o.s.ř.). Jestliže však účastník skutečnosti, na nichž by - za předpokladu jejich prokázání - bylo možno založit pro něj příznivé rozhodnutí ve věci, netvrdí a tyto skutečnosti ani nevyjdou v řízení jinak najevo, je procesním důsledkem pro něj nepříznivé rozhodnutí ve věci. Tento důsledek ovšem nelze odstranit uvedením skutečností, jež by mohly být v řízení účastníku na prospěch, a označením důkazů k nim až v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah. Proto také právní úprava neumožňuje uplatnit v dovolání nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.) a nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ve věci samé (srov. §243a odst. 2 větu první o.s.ř.), aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen. Nové skutečnosti a nové důkazy mohou být po pravomocném skončení věci v občanském soudním řízení významné jen z hlediska obnovy řízení (§228 a násl. o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem není v dovolacím řízení zpochybnitelný argumenty založenými na skutkových okolnostech, ke kterým došlo nebo o kterých se dovolatel dozvěděl až po rozhodnutí o odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 12/1996, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1998, pod poř. č. 153), a že tedy správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze v dovolacím řízení hodnotit s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo k důkazům, které nebyly provedeny před soudem prvního stupně nebo před odvolacím soudem.
Žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně netvrdil, že ze strany žalované docházelo k jeho diskriminaci (v průběhu řízení uplatňoval toliko skutkové námitky o tom, že se porušení pracovní kázně uvedených ve výpovědi z pracovního poměru nedopustil) a ani v tomto směru nenavrhoval důkazy. Případnou diskriminací žalobce se soud prvního stupně proto ani nemohl zabývat. Pouze v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce přichází s tvrzením, že ředitel žalované od svého jmenování „činil veškeré kroky“, aby atmosféru spolupráce na pracovišti narušil, a „doslova hledal důvody k tomu, aby žalobce mohl šikanovat a zbavil se nepohodlného podřízeného“. Toto tvrzení (tyto skutečnosti) byly - ve srovnání s výsledky řízení před soudem prvního stupně - nové. Své odvolání tedy žalobce podal - uvažováno z pohledu jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – také z důvodů uvedených v ustanovení §205 odst. 2 písm. f) o.s.ř. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé - neboť v posuzovaném případě nejde o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř. - odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. Protože se však v případě žalobcova odvolání nejednalo o tvrzení (skutečnosti), jimiž měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§205a odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nešlo o případ, kdy by odvolatel neměl ve věci úspěch jen pro neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene [§205a odst. 1 písm. d) o.s.ř.], ani o případ, kdy by tvrzená skutečnost nastala po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně [§205a odst. 1 písm. f) o.s.ř.], a protože odvolatel byl soudem prvního stupně řádně poučen podle §119a odst. 1 o.s.ř. [§205a odst. 1 písm. e) o.s.ř.], odvolací soud se správně tímto novým tvrzením žalobce nezabýval.
Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů projednávanou věc z hlediska ustanovení zákoníku práce o diskriminaci neposuzovaly, nemůže jejich rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci z hlediska případné aplikace ustanovení zákoníku práce týkajících se diskriminace [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; jinou právní otázku dovolatel v dovolání neoznačuje.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení žalobce o tom, že odvolací soud nesprávně posoudil některé důkazy, případně že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být – jak výše uvedeno – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po stránce právní; dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu