ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3230.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3230/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 180/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2006, č.j. 23 Co 96, 97/2006-97, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006, č.j. 23 Co 96, 97/2006-97, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 11. 2005, č.j. 5 C 180/2005-52, ve znění usnesení ze dne 18. 1. 2006, č.j. 5 C 180/2005-64, ve věci samé (ve výroku o zamítnutí žaloby „na zaplacení bolestného ve výši 12.000,- Kč, ztížení společenského uplatnění 18.000,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ve výši 20.612,- Kč a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 123.096,- Kč s úrokem z prodlení a určení povinnosti platit žalobci měsíčně částku 9.000,- Kč v měsících březnu až listopadu každého roku“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. [z něhož přípustnost dovozuje dovolatel, neboť soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení šlo (předmět řízení), posoudily z obsahového hlediska zcela shodně (oba dospěly k závěru, že žalobce na uplatněné plnění z titulu odškodnění nemoci z povolání nemá nárok; odlišností totiž nelze rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) pouze dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku (která měla pro rozhodnutí ve věci určující význam), zda je soud oprávněn v občanském soudním řízení posuzovat, zda onemocnění zaměstnance je nemocí z povolání, i když o téže otázce bylo již rozhodnuto příslušným odborným zdravotnickým zařízením. Výklad této právní otázky se v judikatuře již ustálil. Byl přijat právní názor, že rozhodnutí o uznání (případně neuznání - jako tomu bylo v posuzovaném případě) nemoci z povolání vydané příslušným odborným zdravotnickým zařízením při výkonu zdravotní péče podle ustanovení §77 zákona č. 20/1966 Sb. je zpravidla jedním z důkazů o existenci nemoci z povolání, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu ve smyslu ustanovení §190 odst. 3 zák. práce, nemá však povahu rozhodnutí o předběžné otázce, z něhož by byl soud povinen ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vycházet (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2267/2003). Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – při rozhodování věci z uvedeného právního názoru vycházel.
Žalobce však ve svém dovolání právní posouzení věci nezpochybňuje; otázku vázanosti soudu rozhodnutím příslušného odborného zdravotnického zařízení podle ustanovení §77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zmiňuje jen v souvislosti s namítanou přípustností dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (když tvrdí, že rozhodnutí soudů jsou rozdílná). I když uvedl, že přípustnost dovolání dovozuje také z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a že uplatňuje – mimo jiné - dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neoznačil žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní právní význam. Kromě kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), která považuje za chybná a neúplná [nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že žalobci se nepodařilo prokázat, že pracoval za podmínek, za nichž vzniká onemocnění, kterým trpí (oboustranná radiální a ulnární epikondylitida), neboť nebylo prokázáno, že by tato onemocnění vznikla z dlouhodobého nadměrného jednostranného přetěžování horních končetin], a nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů (zejména výpovědi svědkyně MUDr. D. F., zaměstnankyně Krajské hygienické stanice S. k.), čímž výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - dovolatel namítá, že odvolací soud „v rozporu se zásadou dvojinstančnosti občanského soudního řízení vyšel při posouzení věci z jiného právního názoru než soud prvního stupně, v rámci tohoto nového právního názoru dospěl ke skutkovým zjištěním, k nimž ovšem z velké části nebylo provedeno vůbec žádné dokazování“, přičemž poukazuje na „způsob, jakým odůvodnil údajnou nadbytečnost žalobcem navrhovaných důkazů“, že „rozhodnutí bylo vydáno při nesprávné aplikaci norem procesního práva“, neboť odvolací soud „neprovedl žádný jiný důkaz než důkaz výslechem svědkyně MUDr. F.“, že „neprovedl důkaz rozhodnutím Krajského úřadu S. k. z 1. 11. 2004, a to se zřetelem k ust. §213/2 část věty za středníkem o.s.ř.“, a že „na jedné straně předvolal a vyslechl sám ze své vlastní iniciativy nikým jiným nenavrhovanou svědkyni MUDr. F., když na druhé straně žalobcem navržené výslechy svědků, jeho účastnický výslech a znalecký posudek zamítl“. Uvedenými námitkami však dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (v některých z nich dokonce mylně spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku), ale odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují dovolací námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale pouze dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být – jak výše uvedeno - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s jeho vyjádřením k dovolání, v němž navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost), které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §3 odst. 2, 10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. V. S. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 1.957,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady (v celkové výši 12.257,- Kč) nahradil; žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem bylo podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu