ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3329.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3329/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce A. R., zastoupeného advokátem, proti žalované M. u. a.s., o neplatnost výpovědi a o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18.3.1993, č.j. 14 C 2215/91-62, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 863/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. ledna 2006, č.j. 10 Co 592/2005-87, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 18.3.1993, č.j. 14 C 2215/91-62, zamítl „návrh žalobce, aby bylo určeno, že výpověď žalobci ze dne 20.6.1991 je neplatná, a na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 12.8.1991 je neplatné“. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4.8.1993, č.j. 10 Co 216/93-73, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18.3.1993, č.j. 14 C 2215/91-62, podal žalobce u Okresního soudu v Mostě dne 20.10.2003 žalobu pro zmatečnost (doplnil ji podáními ze dne 8.12.2003, 11.2.2004 a 20.6.2005). Uvedl, že „v jeho neprospěch bylo rozhodnuto v důsledku trestného činu soudce“; že „protokolem o jednání z 18.3.1993 dokazuje, že soudce a senát jednal a vynesl rozsudek bez vykázání pozvání a přítomnosti žalující strany“; že „svým jednáním předseda senátu znemožnil, aby se před soudem mohl hájit a jednat m.j. s odkazem na §39 ZP“; že „soudce JUDr. Š. byl před listopadem 1989 právníkem podniku, který se v roce 1993 transformoval do žalovaného“; že „v souvislosti s jednáním soudce, bezprostředně před vynesením rozsudku, podal ve lhůtě trestní oznámení na předsedu senátu JUDr. Š.“; že „dosud od policie ani od státního zastupitelství neobdržel žádné vyrozumění /usnesení/, zda se soudce dopustil či nedopustil trestného činu“; že „policie a státní zastupitelství jednají v rozporu s §159 a §171 tr. řádu“.
Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 15.12.2004, č.j. 22 C 863/2003-46, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „žalovaná právnická osoba byla ke dni 20.8.2003, tedy ještě před podáním žaloby ve věci, vymazána z obchodního rejstříku a neměla tedy již při podání žaloby způsobilost mít práva a povinnosti“; že „v důsledku toho nebyla a není ani způsobilá být účastníkem řízení“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15.3.2005, č.j. 10 Co 64/2005-53, usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 15.12.2004, č.j. 22 C 863/2003, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „postup soudu prvního stupně byl nesprávný, neboť měl nejprve vyzvat žalobce k odstranění neurčitého označení žalované postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., kde měl výslovně uvést, o které náležitosti má žalobce označení žalované jako právnické osoby doplnit“.
Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 30.5.2005, č.j. 22 C 863/2003-60, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „podle §229 odst. 1 o.s.ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, mimo jiné jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího (písm. g/ citovaného ustanovení)“; že „pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně lze napadnout, jestliže jím bylo řízení skončeno, a to i v případě, že účastník nevyužil možnosti podat proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání“; že „pokud však bylo odvolání podáno a ve věci rozhodoval odvolací soud, lze napadnout žalobou pro zmatečnost pouze rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě rovněž jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, trpí-li též zmatečností“; že „rozhodnutí soudu prvního stupně však v takovém případě samostatně, aniž by bylo napadeno zároveň rozhodnutí soudu odvolacího, napadnout nelze“; že „rozsudek odvolacího soudu žalobce nenapadá, jeho zmatečnost netvrdí“; že „vymezený důvod zmatečnosti se týká výlučně rozsudku soudu prvního stupně a k rozsudku odvolacího soudu vztah nemá“; že „se vymyká z rámce poučovací povinnosti soudu podle §5 o.s.ř., aby soud nabádal žalobce, aby vytýkal zmatečnost též rozsudku soudu odvolacího, pokud z žaloby ani z jejího doplnění ze dne 8.12.2003 a 11.2.2004 nevyplývá, že by žalobce rozsudku odvolacího soudu cokoli vytýkal“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30.1.2006, č.j. 10 Co 592/2005-87, usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 30.5.2005, č.j. 22 C 863/2003-60, potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 65,- Kč. Dospěl k závěru, že „žaloba pro zmatečnost není v posuzované věci přípustná, neboť žalobce napadl žalobou pouze rozhodnutí soudu prvního stupně, jež trpí podle něj zmatečností, přestože jím řízení ve věci samé nebylo skončeno (to bylo skončeno následným rozhodnutím krajského soudu, jež žalobce v žalobě pro zmatečnost nenapadal)“; že „zamítá-li soud žalobu proto, že není přípustná (jako v posuzované věci), nemusí nařizovat jednání“; že „předmět žaloby pro zmatečnost nelze měnit, když občanský soudní řád připouští pouze měnit rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, a důvody žaloby, jež mohou být pouze měněny po dobu trvání lhůt k žalobě“; že „v posuzované věci bylo řízení pravomocně skončeno až rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.8.1993, který nabyl právní moci již dne 27.8.1993 a jehož zmatečnost (důvod zmatečnosti) žalobce ani netvrdil“; že „k námitce spočívající v tom, že posuzovaná věc byla přikázána rozhodnutím Vrchního soudu v Praze Okresnímu soudu ve Svitavách, lze dodat, že doloženým usnesením (č.l. 64 spisu) bylo rozhodnuto ve věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.zn. 11 C 6888/2000 o vyplacení zadržované mzdy a o náhradu škody, nikoliv v posuzované věci, v níž naopak bylo o návrhu žalobce na přikázání věci vedené u okresního soudu pod sp.zn. 22 C 863/2003 Okresnímu soudu ve Svitavách rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18.11.2004, č.j. Ncd 962/2004-45 tak, že se zamítá“.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.1.2006, č.j. 10 Co 592/2005-87, podal žalobce dovolání. Vedle zopakování argumentace uvedené v žalobě pro zmatečnost a v na ni navazujících podáních namítá, že „měl být prvoinstančním soudem poučen o vadnosti svého podání, aby mohl jako osoba neznalá práva svůj žalobní návrh řádně opravit“; že „z podané žaloby muselo být zřejmé, že není osobou práva znalou“; že „měl být řádně poučen o povinnosti precizovat svou žalobu nebo mu měl být jako důchodci přidělen advokát jako opatrovník pro celé soudní řízení“; že „ani jednu z těchto procesních povinností soud nesplnil“; že „v důsledku tohoto postupu, zejména soudu prvého stupně, byl poškozen na svých procesních právech“. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že „k námitce žalobce, že nebyl soudy poučen o svých právech a povinnostech, odkazuje na korespondenci žalobce se soudy, která toto tvrzení plně vyvrací“; že „žalobce není osobou, která by soudní pře absolvovala poprvé“; že „proti žalované, např. v rámci žaloby na obnovu řízení, absolvoval soudní řízení až k ústavní stížnosti, která mu však byla zamítnuta“; že „i k námitce žalobce, že mu měl být přidělen advokát, je nutno poznamenat, že v rámci jiných žalob vedených proti žalované získal žalobce zkušenost, že může požádat soud o ustanovení advokáta“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm.b), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm.b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm.b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dovolatel v dovolání namítá, že „měl být prvoinstančním soudem poučen o vadnosti svého podání, aby mohl jako osoba neznalá práva svůj žalobní návrh řádně opravit“; že „z podané žaloby muselo být zřejmé, že není osobou práva znalou“; že „měl být řádně poučen o povinnosti precizovat svou žalobu nebo mu měl být jako důchodci přidělen advokát jako opatrovník pro celé soudní řízení“; že „ani jednu z těchto procesních povinností soud nesplnil“; že „v důsledku tohoto postupu, zejména soudu prvého stupně, byl poškozen na svých procesních právech“.
Dovolatel tak pouze namítá, že řízení je v posuzovaném případě postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Tyto námitky však – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Na místě je však dodat, že závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že „žaloba pro zmatečnost není v posuzované věci přípustná, neboť žalobce napadl žalobou pouze rozhodnutí soudu prvního stupně, jež trpí podle něj zmatečností, přestože jím řízení ve věci samé nebylo skončeno (to bylo skončeno následným rozhodnutím krajského soudu, jež žalobce v žalobě pro zmatečnost nenapadal)“, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný ani podle §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce, s ohledem na výsledek dovolacího řízení, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu