ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3366.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3366/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce A. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 8 C 190/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2006, č.j. 16 Co 52/2006-98, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2006, č.j. 16 Co 52/2006-98, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 24. 8. 2005, č.j. 8 C 190/2003-74, ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 481.163,- Kč (na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 5. 2001 do 31. 7. 2005) a počínaje dnem 1. 8. 2005 do budoucna měsíční náhrady 12.392,- Kč], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Po vydání rozsudku odvolacího soudu dosavadní žalovaný O., a.s., dnem 31. 5. 2006 zanikl a pravomocným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 6. 2006, č.j. 8 C 190/2003-113, bylo rozhodnuto, že na místě žalovaného („O., a.s.“) bude v řízení pokračováno s žalovaným „O., a.s.“ (§107 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto s touto právnickou osobou pokračoval v dovolacím řízení na místě žalovaného.
I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačuje. Kromě toho, že žalobce odvolacímu soudu vytýká, že řízení, které vydání rozsudku předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází [vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že žalobci nevznikla v příčinné souvislosti s následky pracovního úrazu ze dne 7. 1. 1998 škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to ani v důsledku rozvázání pracovního poměru u žalovaného dohodou ke dni 27. 4. 1999 (jejíž neplatnost nebyla způsobem vyplývajícím z ustanovení §64 zák. práce namítána a ani obsah dohody, která nebyla uzavřena z důvodu pracovního úrazu, nebyl žalobcem zpochybňován), ani u jiného zaměstnavatele (u společnosti R., s.r.o., kde se žalobce ucházel o práci zedníka nebo pomocného stavebního dělníka), neboť, i kdyby nebylo následků pracovního úrazu, nebyl by žalobce dosahoval tvrzených výdělků pro následky „neprofesních postižení“]. Nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy [zejména v řízení provedený znalecký posudek 3. l. f. U. K. v P., podle něhož příčinou zdravotní neschopnosti žalobce vykonávat práci zedníka, pomocného stavebního dělníka, slévárenského dělníka nebo dělníka vykonávajícího zemní práce je poúrazové postižení jeho levého ramenního kloubu (existující u něj v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 7.1.1998) i poúrazové postižení jeho levého loketního kloubu (existující u něj v příčinné souvislosti s obecnými nepracovními úrazy utrpěnými v roce 1969 a 1986)] a předkládá vlastní skutkový závěr (zejména, že „prokázal, že další předpokládanou možností jeho činnosti bylo právě zaměstnání u obchodní společnosti R. s.r.o.“, že „prokázal, že mu vznikla škoda po skončení pracovní neschopnosti v příčinné souvislosti s tím, že pro následky pracovního úrazu nebyl schopen vykonávat práci zedníka nebo pomocného dělníka, kdy by dosahoval příjmu v částce 9.565,- Kč měsíčně“, a že „spatřuje souvislost mezi úrazem a ztrátou na výdělku po rozvázání pracovního poměru a také mezi úrazem a škodou“). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit ani námitka žalobce, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) se nezabýval „prokazováním pravděpodobného příjmu-výdělku, kterého by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele“ a že „v tomto ohledu nebyl dostatečně procesně poučen“, kterou uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Poukazuje-li dovolatel na „konstantní judikaturu vztahující se k obdobné problematice“, konkrétně na rozhodnutí „NS ČR 64/2003“, „NS ČR 21 Cdo 350/98“ a „NS ČR 21 Cdo 1490/2000“, přehlíží, že ve zmíněných rozhodnutích (správně v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2002, sp.zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.6.2001, sp.zn. 21 Cdo 1490/2000) vycházely soudy z jiného skutkového stavu než v projednávané věci; vzhledem k závěru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) v této věci, že „žalobci nevznikla v příčinné souvislosti s následky pracovního úrazu ze dne 7. 1. 1998 škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to ani v důsledku rozvázání pracovního poměru u žalovaného dohodou ke dni 27. 4. 1999, ani u jiného zaměstnavatele, neboť, i kdyby nebylo následků pracovního úrazu, nebyl by žalobce dosahoval tvrzených výdělků pro následky neprofesních postižení“, byla skutková východiska (ohledně vztahu příčinné souvislosti mezi následky pracovního úrazu a škodou spočívající ve ztrátě na výdělku) rozdílná. Nejde proto o případ, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.
Žalobce podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jak výslovně uvádí – „do výroku pod bodem I. i II. výrokové části“, tedy také proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm taxativně uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné (ve vztahu k nepřípustnosti dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu