ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3414.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3414/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému advokátem , o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 88/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. března 2006 č. j. 6 Co 338/2006-143, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 4.1.2005 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce „z důvodu, že žalobce odmítl po několikanásobném vyzvání podepsat dohodu o hmotné odpovědnosti, která je základním předpokladem dle vnitřního řádu k výkonu práce obsluhy čerpací stanice“.
Dopisem ze dne 24.1.2005 žalovaný sdělil žalobci s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce, který byl počínaje dnem 6.1.2005 převeden na jinou práci (neboť neuzavřením dohody o hmotné odpovědnosti „nenaplnil“ požadavky zaměstnavatele pro výkon sjednané práce obsluhy čerpací stanice), „se do současné doby, tj. konkrétně ve dnech 5.1.2005 do 25.1.2005, neomluveně nedostavuje do zaměstnání“, ačkoliv „podle sdělení ošetřujícího lékaře MUDr. J. H. je nepochybně ve stavu práce schopných již od 4.1.2005“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď a okamžité zrušení pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od doby nástupu do zaměstnání dne 22.4.2004 až do návratu z pracovní neschopnosti dne 5.1.2005 mu nebyla předložena k podpisu žádná dohoda o hmotné odpovědnosti, „ani v pracovní smlouvě nebyla povinnost uzavřít takovou smlouvu zakotvena“. Převedení na jinou práci v souvislosti s předmětnou výpovědí žalobce „výslovně odmítl s poukazem na svůj zdravotní stav“, neboť v lékařské zprávě, kterou žalovanému zaslal dne 11.1.2005, „lékař výslovně uvedl, že nedoporučuje pro chronické onemocnění ledvin práce v chladu a venku“; takovéto „přeřazení“ tedy nelze považovat za „kvalifikovanou nabídku jiného místa“ ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce. Podle názoru žalobce „není pravdou“, že se ve vytčených dnech neomluveně nedostavil do zaměstnání, neboť poté, co mu bylo ze strany zaměstnavatele „znemožněno konat práci dle pracovní smlouvy“ (žalovaný „výslovně prohlásil, že ho do vnitřních prostor čerpací stanice nepustí“, a to i přesto, že žalobce byl ochoten uzavřít společnou dohodu o hmotné odpovědnosti, ovšem za podmínky, že bude provedena řádná inventura), oznámil žalovanému, že nastupuje dovolenou na zotavenou.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 29.11.2005 č.j. 2 C 88/2005-108 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 15.771,- Kč a „České republice na účet Okresního soudu v Prachaticích náklady řízení v částce 468,- Kč“. Vycházel ze zjištění, že „ve vnitřním předpise žalovaného z 1.1.2004“ byla stanovena povinnost zaměstnance na výzvu zaměstnavatele uzavřít individuální dohodu o hmotné odpovědnosti s tím, že neuzavření této dohody může být důvodem k rozvázání pracovního poměru. Jestliže tedy žalobce přes opakované výzvy žalovaného ze dne 16.12.2004, 30.12.2004 a 4.1.2005 neuzavřel dohodu o hmotné odpovědnosti „za svěřené peníze, se kterými denně přicházel do styku coby obsluha čerpací stanice“, ačkoliv „inventura peněz v hotovosti se prováděla denně, a to každý pracovník žalovaného při nástupu a odchodu z pracovní směny, tedy i žalobce“, pak podle názoru soudu prvního stupně žalobce „nesplňoval požadavky pro řádný výkon práce obsluhy čerpací stanice“ a „byl dán výpovědní důvod“ podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Protože z výsledků provedeného dokazování dále vyplynulo, že jiná práce, na niž žalovaný po dání předmětné výpovědi „v souladu s ustanovením §37 odst. 2 písm. a) zák. práce“ žalobce převedl, „byla pro žalobce vhodná s ohledem na jeho aktuální zdravotní stav v lednu 2005“ (nešlo o práci namáhavou, ani v nepřetržitém provozu a „pro práci v chladu byl žalobce vybaven žalovaným vhodným pracovním oděvem pro zimní měsíce“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce tím, že tuto jinou práci „min. od 6.1.2005“ nevykonával, „se dopouštěl neomluvených absencí do 25.1.2005“, což „lze beze sporu kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“; proto s ním žalovaný rovněž „platně okamžitě zrušil pracovní poměr ve smyslu §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2.3.2006 č.j. 6 Co 338/2006-143 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce povinen „nahradit“ žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 15.846,- Kč k rukám advokáta Mgr. P. J. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že povinnost žalobce uzavřít dohodou o hmotné odpovědnosti ohledně svěřených peněz v hotovosti, které byl povinen jako obsluha čerpací stanice vyúčtovat, „vyplývala z vnitřního předpisu žalovaného“, přičemž „i odvolací soud má za to, že žalobce neprokázal, že by tento vnitřní předpis v rozhodné době neexistoval“, nýbrž „naopak svědecky byla existence tohoto předpisu prokázána“ (předpis visel na nástěnce v kanceláři čerpací stanice, do které měli zaměstnanci běžný přístup) a odkazuje na něj i pracovní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 22.4.2004. Žalovaný tedy „právem“ požadoval po žalobci uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, a jestliže ji žalobce odmítl uzavřít, i když „většila pracovníků ji uzavřela“ a „denně se prováděla inventura peněz“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce nesplňoval požadavky zaměstnavatele pro řádný výkon práce, a že proto „výpověď daná žalobci podle §46 odst. 1 písm. e) zák. práce je platnou výpovědí“. Jelikož žalobce po dání výpovědi nenastoupil na jinou práci přidělenou žalovaným, ačkoliv „měl 4.1.2005 ukončenou pracovní neschopnost“ a „provedené dokazování prokázalo“, že „zdravotní stav žalobce nebyl takový, aby tuto práci nemohl vykonávat“ (nešlo o práci namáhavou a v nepřetržitém provozu, která žalobci nebyla lékařem doporučována), odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce za tohoto stavu v době od 6.1 do 25.1.2005 „vykazoval absence v práci, která mu byla přidělena“, a že „lze tyto absence považovat za důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť se jednalo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že soud „nesprávně zjistil skutkový stav ohledně tzv. vnitřního předpisu ohledně dohod o hmotné odpovědnosti“, jestliže se nezabýval tím, „proč, když měl být údajně tento předpis vydán v lednu 2004, nebyl žalobce vyzván k uzavření hmotné odpovědnosti již při nástupu do zaměstnání“. V této souvislosti soudy „zcela přehlédly“, že „ani jeden ze svědků neuvedl, odkdy vnitřní předpis visí v kanceláři, a svědkyně K. o tomto předpisu nehovořila ve své svědecké výpovědi vůbec“, a nezabývaly se ani „rozpory ve svědeckých výpovědích, ačkoliv tak měly učinit“. Odvolací soud rovněž tím, že „potvrdil“ hodnocení soudu prvního stupně, že „svědecké výpovědi rodinných příslušníků žalobce jsou účelové, ale svědecké výpovědi osob ve stejném nebo jinak velmi blízkém či podřízeném poměru k žalovanému nikoliv“, se podle názoru dovolatele „dostal do stavu, kdy rozhodl na podkladu nesprávně zjištěného, resp. nedostatečně prokázaného skutkového stavu“. Svědecké výpovědi sestry a matky žalobce totiž „prokázaly“, že žalovaný požadoval uzavření dohody o hmotné odpovědnosti „i za zboží“, odvolací soud však „v rozporu s touto prokázanou skutečností“ dovodil, že „se mělo jednat o hmotnou odpovědnost pouze za finanční hotovost“. Navíc žalovaný požadoval po žalobci uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, „aniž splnil podmínku (provedení inventury), kterou zákon (§31 odst. 1 nař. vl. č. 108/1994 Sb.) platné uzavření takovéto dohody podmiňuje“. K prokázání svých tvrzení žalobce také navrhl další důkazy, např. svědeckou výpovědí D. M. k poměrům na pracovišti, avšak soud tento návrh jako nadbytečný zamítl, a přestože byl proveden důkaz čestnými prohlášeními navržených svědkyň, „soud se s jejich obsahem nijak nevypořádal“. Podle názoru dovolatele soudy též nesprávně vyhodnotily namítaná porušení pracovněprávních předpisů, jestliže žalobce „dostatečným způsobem prokázal“, že jej žalovaný „převedl na jinou, pro něj ze zdravotních důvodů zcela nevhodnou práci“ v nadměrném chladnu, „aniž by ho vybavil dostatečnými ochrannými prostředky“. Žalobce proto s ohledem na „špatný zdravotní stav, prokázaný odbornou lékařskou zprávou ošetřujícího lékaře, následně doplněnou lékařským posudkem odborného klinického pracoviště“ tuto jinou práci odmítl, a jestliže mu žalovaný nepřidělil jinou vhodnou práci „a dokonce mu zakázal přístup na pracoviště“, pak podle názoru dovolatele vytčená nepřítomnost žalobce na pracovišti v době od 5.1. do 25.1.2005 „nemá v žádném případě znaky neomluvené absence pracovníka, nýbrž tuto je třeba hodnotit jako důsledek překážky v práci na straně zaměstnavatele“. V žádném případě tudíž „nemohl být dán kterýkoliv z důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že je podává rovněž „z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že „soudy se vůbec nezabývaly rozpory ve svědeckých výpovědích“ a že nesprávně vyhodnotily pravdivost a věrohodnost jednotlivých důkazů), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů (že žalovaným požadovaná dohoda o hmotné odpovědnosti „se měla vztahovat výlučně na peníze v hotovosti“, že povinnost žalobce uzavřít tuto dohodu „vyplývala z vnitřního předpisu žalovaného“ ze dne 1.1.2004, který „v rozhodné době existoval“ a byl k němu „běžný přístup“, že „inventura peněz v hotovosti se prováděla denně“ a „prováděl ji i žalobce“, a že jiná práce, na niž žalovaný žalobce převedl, „byla pro žalobce vhodná s ohledem na jeho aktuální zdravotní stav v lednu 2005“) v dovolání předestírá vlastní (jiné) skutkové závěry [zejména, že žalovaný „bez provedení inventury“ požadoval po žalobci uzavření dohody o hmotné odpovědnosti „i za zboží“, že „tzv. vnitřní předpis nebyl vydán před zahájením tohoto sporu“ a že žalovaný žalobce „převedl na jinou, pro něj ze zdravotních důvodů zcela nevhodnou práci“] na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [o nenaplnění důvodu výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce ani okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť vytčená nepřítomnost žalobce na pracovišti „nemá v žádném případě znaky neomluvené absence pracovníka, nýbrž tuto je třeba hodnotit jako důsledek překážky v práci na straně zaměstnavatele“]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho žalobce namítá „vady řízení“ spočívající v tom, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, „např. svědeckou výpovědí D. M. k poměrům na pracovišti u žalovaného“.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že „rozhodl na podkladu nesprávně zjištěného skutkového stavu“), a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu