ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3435.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3435/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Mgr. A. S., a 2) A. F., oběma zastoupenými advokátkou, o určení, že důvody vydědění nejsou dány, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 91/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2005, č.j. 18 Co 14/2005-85, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. května 2004, č.j. 34 C 91/2001-55, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 10.8.2001 domáhal určení, že „důvody vydědění uvedené v závěti a současně listině o vydědění sepsané zůstavitelem J. S. dne 11.11.1999 nebyly dány“. Uvedl, že „na základě předvolání k notáři se dozvěděl, že jeho otec J. S., tj. zůstavitel zemřel“; že „zůstavitel zanechal závěť a současně listinu o vydědění sepsanou dne 11.11.1999 vlastní rukou, ve které ho, i jeho potomky, vydědil“ s tím, že „od rozhodnutí Městského soudu v Brně dne 8.6.1979, ve věci určení otcovství, o zůstavitele neprojevoval jakýkoliv zájem, nenavštívil ho, nenapsal mu a neposkytl mu žádnou pomoc“; že „zůstavitel o něj neprojevil žádný zájem, nechtěl se s ním setkávat“; že „nikdy nedostal od zůstavitele žádný dárek, ani žádné finanční prostředky, dokonce ani výživné“; že „sám se domáhal určení, že zůstavitel je jeho otcem“; že „navštívil zůstavitele v B., když mu bylo patnáct let,“ a že „zůstavitel mu tehdy slíbil, že dá všechno do pořádku“, že „to však neudělal“; že „podruhé se setkal se zůstavitelem, když mu bylo osmnáct let, protože v té době chtěl začít studovat na vysoké škole a potřeboval finanční podporu“; že „zůstavitel mu však dal najevo, že ho podporovat nemůže, protože je vážně nemocný“; že „nabyl dojmu, že se s ním zůstavitel nechce setkávat, aby neměl problémy v rodině“; že „od zůstavitele dostal jen jeden dopis, ve kterém mu, jako přílohu, zaslal úmrtní oznámení svého otce – dědečka“; že „v tomto dopise mu zůstavitel slíbil, že k němu a jeho matce přijede a že mu také brzy napíše, avšak zůstalo jen při slibech“; že „skutečnost, že zůstavitel neprojevoval zájem o něj, o setkání s ním, či o dopisy od něj, potvrzuje i korespondence mezi žalobcem a matkou zůstavitele – jeho babičkou, které zůstavitel také slíbil, že dá všechno do pořádku“; že „je pravda, že nenavštěvoval zůstavitele, nepsal mu ani mu neposkytl pomoc ve stáří“; že „však to není v rozporu s dobrými mravy a už vůbec ne z nezájmu o zůstavitele“; že „se naopak domáhal přízně zůstavitele, avšak dospěl k závěru, že jeho přítomnost, jeho návštěvy a dopisy zůstaviteli škodí“ a že „zůstavitel o jeho přízeň nestojí“; že o tom svědčí i to, že „zůstavitel otcovství před svojí manželkou zpočátku tajil, což vyplývá i z textu posledního dopisu od jeho babičky – matky zůstavitele“; že „proto se o kontakt se zůstavitelem - v dobré víře, aby mu neuškodil v manželství a v rodině - ani nepokoušel“ a že „je přesvědčen, že ani zůstavitel sám si to nepřál a neočekával“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.5.2004, č.j. 34 C 91/2001-55, žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel J. S. zemřel“; že „zanechal vlastní rukou psanou závěť a listinu o vydědění, kterou vydědil žalobce, a to dle §469a odst. 1 písm. a) a písm. b) obč. zák.“; že jako důvod vydědění uvedl, že „žalobce o něj od rozhodnutí soudu neprojevil jakýkoli zájem, nikdy mu ani nenapsal, nenavštívil ho, neposkytl mu žádnou pomoc, nezná nic z života žalobce, či z života jeho dětí“; že „usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26.6.2001, č.j. 58 D 850/2000-58, bylo žalobci uloženo, aby podal u Městského soudu v Brně předmětnou žalobu“; že „žaloba byla podána ve lhůtě“; že „rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8.6.1979, č.j. 31 C 93/76-78, bylo určeno, že otcem žalobce je zůstavitel“; že „žalobce se o tom, že zůstavitel je jeho otcem, dozvěděl až v patnácti letech, kdy poté se s ním několikrát setkal v letech 1970-1976, od roku 1976 jej však neviděl“; že „zůstavitel byl vážně nemocný“ a „hodlal po svém uzdravení přijet do Košic a dát vše do pořádku“; že „otcovství zůstavitele k žalobci bylo určeno až v roce 1979, tedy ve dvacetitřech letech věku žalobce, což mělo nepochybně vliv na vzájemné vztahy mezi žalobcem a zůstavitelem“; že „pokud se týká důvodu vydědění uvedeného pod písm. a), nebylo mezi účastníky sporu, že žalobce neposkytl zůstaviteli pomoc v jeho stáří či nemoci“; že však „mezi zůstavitelem a žalobcem byly od roku 1976 nulové vztahy“ a „žalobce tudíž ani neměl reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout, neboť nevěděl o jeho vážné nemoci, zůstavitel ho o žádnou pomoc nežádal a dostávalo se mu pomoci ze strany osob s ním sdílejících společnou domácnost“; že „ani žalobci se ze strany zůstavitele žádné pomoci osobní či finanční nedostalo, a to ani v době, kdy byl v nemocnici po úrazu, což zůstaviteli bylo známo“; že „nelze proto v daném případě říci, že by chování žalobce bylo v rozporu s dobrými mravy, jak je požadováno pro daný důvod vydědění“; že „pokud se týká písmene b) ustanovení §469a odst. 1 obč. zák., pak nebylo sporu, že od roku 1976 žalobce nebyl se zůstavitelem v žádném kontaktu“; že „ani sám zůstavitel žalobce, jako svého syna, nevyhledával, nekontaktoval ho, neprojevoval o něj zájem“; že „zůstavitel své manželce [žalované 1)] o existenci žalobce řekl až po doručení rozsudku o určení otcovství, tedy až v roce 1980, kdy po dobu deseti let od uzavření manželství jeho existenci i schůzky s ním tajil“; že „zůstavitel neměl zájem udržovat se žalobcem běžné příbuzenské vztahy, seznámit s ním rodinu, pravidelně se s ním stýkat, což dokládá i to, že dcera zůstavitele [žalovaná 2)] se o existenci žalobce dozvěděla až v rámci dědického řízení“; že „pokud by žalobce byl v rodině zůstavitele vítán, nepochybně by žalovaná 2) o existenci svého nevlastního bratra věděla, zůstavitel by o něm alespoň hovořil“; že „nelze proto dovodit, že by žalobcem opětované neprojevování zájmu mohlo být důvodem k jeho vydědění, neboť příčina nezájmu žalobce o zůstavitele spočívala prvotně v postojích a chování zůstavitele“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.11.2005, č.j. 18 Co 14/2004-85, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ změnil tak, že „žalobu na určení, že důvody vydědění žalobce uvedené J. S., zemřelým, v závěti a listině o vydědění ze dne 11.11.1999, zapsané v seznamu závětí u Městského soudu v Brně pod č. SZ 732/2000, nejsou dány“ zamítl; „ve výroku II.“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „důvod vydědění uvedený v §469a odst. 1 písm. a) obč. zák. nebyl v případě žalobce dán“, protože „žalobce sice neposkytl zůstaviteli žádnou pomoc v době nemoci a stáří“, avšak „zůstavitel po žalobci žádnou pomoc nevyžadoval“; že „pokud jde o důvod vydědění uvedený v §469a odst. 1 písm. b) obč. zák., jde v dané věci o případ poněkud odlišný od judikovaných případů“; že „teprve rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8.6.1979, č.j. 31 C 93/76-78, v řízení zahájeném na návrh žalobce bylo určeno otcovství zůstavitele k žalobci“; že „tedy teprve v době, kdy žalobci bylo 23 let, bylo určeno, že je synem zůstavitele“; že „jde o specifický případ, zásadně odlišný od běžných případů, kdy k navazování vztahů mezi rodičem a dítětem dochází od jeho narození, resp. po dobu nezletilosti dítěte, kdy lze ze strany takového dítěte předpokládat omezení možnosti styku s rodičem, pokud sám rodič takový styk neiniciuje“; že „žalobce sice opakovaně uváděl, že se v období od roku 1970 až do skončení řízení o určení otcovství v roce 1979 se zůstavitelem nějakým způsobem stýkal“ a že „styky ustaly na žádost zůstavitele“; že však „k tomuto svému tvrzení nenabídl žádný důkaz, kromě své účastnické výpovědi“; že „jsou zásadní rozpory ve výpovědi žalobce před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem a tím, co uvedl v řízení o určení otcovství“; že „v tomto řízení žalobce uvedl, že zůstavitele vyhledal v roce 1970 a že kontakty probíhaly postupně až do skončení soudu o určení otcovství v roce 1979“; že „v řízení o určení otcovství žalobce uvedl, že se se zůstavitelem setkal asi ve svých patnácti letech, kdy společně strávili asi dvanáct hodin a poté se opakovaně s ním střetl až když mu bylo asi 18 let a když chtěl začít studovat na vysoké škole“; že „před odvolacím soudem žalobce uvedl, že návrh na určení otcovství podal v roce 1976 v podstatě na podnět zůstavitele, který mu prý sám řekl, že by měl mít na to nějaký papír“; že však „z odůvodnění rozsudku o určení otcovství vyplývá, že zůstavitel navrhl zamítnutí návrhu a v průběhu tohoto řízení o určení otcovství své otcovství popíral“; že „žalobce neprokázal, že by on sám psal zůstaviteli nějaké dopisy, což mohl nepochybně činit na adresu P.O.Boxu (který měl dle tvrzení žalobce zůstavitel zřízený), a to i v případě, že by nechtěl zasahovat jakkoli do nového manželství zůstavitele a žalované 1)“; že „zůstavitel delší dobu před svou smrtí trpěl dosti vážnými zdravotními problémy, což již z předložené korespondence muselo být, alespoň rámcově, žalobci známo“; že „žalobce však neučinil žádný pokus, aby toto období překlenul, aby styky se zůstavitelem nějakým způsobem pokračovaly“; že „v období od roku 1980 až do smrti zůstavitele v roce 2000 osobně do B. za zůstavitelem nikdy nepřijel, s výjimkou služební cesty asi v roce 1982, kdy údajně napsal otci, že přijede, aby ho čekal na nádraží, avšak na nádraží se s ním nesetkal a do místa bydliště ho kontaktovat nešel“; že „žalobce neposlal zůstaviteli za celou dobu žádný dopis ani mu nesdělil žádné informace ze svého osobního života“; že „minimálně po dobu dvaceti let před smrtí zůstavitele o něj žalobce neprojevil byť sebemenší zájem, jaký by jako potomek projevit měl“; že „nebylo prokázáno, že by tato skutečnost byla vyvolána tím, že primárně zůstavitel o žalobce neprojevoval žádný zájem, ani to, že by styky mezi žalobcem a zůstavitelem ustaly na výslovné přání zůstavitele“, a že proto důvod vydědění dle §479a odst. 1 písm. b) obč. zák. je dán.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „není pravda, že zůstaviteli nikdy nenapsal, že ho nikdy nenavštívil a že o něj neprojevoval jakýkoli zájem“; že „z provedeného dokazování vyplývá pravý opak“; že „byla prokázána existence vzájemné korespondence“ i „existence schůzek mezi ním a zůstavitelem“; že „už samotná skutečnost, že jako dospívající muž iniciativně vypátral svého otce dosvědčuje tu skutečnost, že o svého otce projevil zájem“; že „pokud soudy obou stupňů vyložily a posoudily, že se vůči zůstaviteli nechoval v rozporu s dobrými mravy (důvod vydědění podle §469a odst. 1 písm. a/ obč. zák. není dán), nelze zjistit z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jak dospěl k závěru, že žalobce o zůstavitele trvale neprojevoval zájem, který by jako potomek projevovat měl“; že „pojem trvale znamená neustále“; že „tento stav neustálosti v daném případě není dán, jelikož potomek zájem o zůstavitele projevil, avšak ze strany zůstavitele nedošlo k opětování zájmu“; že „byla prokázána existence vzájemné korespondence a osobního setkání mezi ním a zůstavitelem, jakož i to, že on zůstaviteli psal, avšak tento neodpověděl“; že „listina o vydědění je neplatná, jelikož obsahuje nepravdivou a zavádějící argumentaci“; že „důvody vydědění uvedené v listině o vydědění se příčí dobrým mravům“; že „prvořadou povinností každého rodiče je péče o výchovu a výživu dítěte“; že „zůstavitel vůči němu tuto svoji povinnost neplnil, jeho iniciativu ve vztahu k němu si nepřál, a tak následně jejich vzájemný vztah otočil v rozporu se skutečností do podoby té, kterou uvedl v listině o vydědění“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované uvedly, že „odvolací soud věc správně posoudil po právní stránce a správně zjistil skutkový stav věci“ a že „řízení netrpí žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Navrhly, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že J. S., zemřelý (dále též jen „zůstavitel“), měl manželku Mgr. A. S. [žalovaná 1)], dceru A. F. [žalovaná 2)] a syna M. P. [žalobce]; že zůstavitel dne 11.11.1999 pořídil vlastnoručně listinu o vydědění, kterou vydědil žalobce s tím, že „o něj žalobce od rozhodnutí soudu neprojevil jakýkoli zájem, nikdy mu ani nenapsal, nenavštívil jej, neposkytl mu žádnou pomoc“, že „nezná ani nic z jeho života, či života jeho dětí, pokud nějaké má“; důsledky vydědění zůstavitel vztáhl i na všechny žalobcovy potomky. V řízení o dědictví po zůstaviteli vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 58 D 850/2000, bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26.6.2001, č.j. 58 D 850/2000-58, žalobci uloženo, aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal u Městského soudu v Brně proti žalovaným „návrh na určení, že důvody vydědění uvedené v závěti a současně v listině o vydědění z 11.11.1999, sepsané vlastní rukou zůstavitele, nebyly dány“.
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech (§469a odst.1 písm. a) obč. zák.); jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§469a odst.1 písm. b) obč. zák.); jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku (§469a odst.1 písm. c) obč. zák.) nebo jestliže trvale vede nezřízený život (§469a odst.1 písm. d) obč. zák.).
Vydědění ve smyslu ustanovení §469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§469a odst. 3, část věty za středníkem, obč. zák.). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením §469a odst. 1 obč. zák. vymezen taxativně (srov. např. zprávu býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985, sp.zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985, str. 271,272).
Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit je – jak výše uvedeno – skutečnost, že potomek o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [srov. §469a odst. 1 písm. b) obč. zák.].
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998].
Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2007, sp.zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 111, ročník 2007).
Odvolací soud vycházel ze závěru, že „minimálně po dobu dvaceti let před smrtí zůstavitele o něj žalobce neprojevil byť sebemenší zájem, jaký by jako potomek projevit měl“; že „nebylo prokázáno, že by tato skutečnost byla vyvolána tím, že primárně zůstavitel o žalobce neprojevoval žádný zájem, ani to, že by styky mezi žalobcem a zůstavitelem ustaly na výslovné přání zůstavitele“.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce namítá nesprávnost tohoto závěru.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud při hodnocení vztahu žalobce a zůstavitele vycházel – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - výhradně ze stavu v období následujícím poté, co rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8.6.1979, č.j. 31 C 93/76-78, bylo určeno, že zůstavitel je otcem žalobce (vycházel ze závěru, že „minimálně po dobu dvaceti let před smrtí zůstavitele o něj žalobce neprojevil byť sebemenší zájem, jaký by jako potomek projevit měl“). Odvolací soud tak, při hodnocení provedených důkazů, zcela abstrahoval od zjištění o stavu v období této době předcházející, což, z hlediska logiky vývoje vztahu žalobce a zůstavitele, je období zásadně významné. Nelze totiž pominout, že pro vztah žalobce k zůstaviteli bylo právě toto období rozhodující, neboť tehdy žalobce zjistil, že zůstavitel věděl, že je jeho otcem, a to již od doby předcházející jeho narození, a že přesto o něj, i o jeho matku, neprojevil jakýkoli zájem; tehdy také žalobce, v řízení o určení otcovství, čelil zůstaviteli popírajícímu své otcovství a domáhajícímu se zamítnutí návrhu.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů. Skutková zjištění, která vedla odvolací soud k závěru, že „nebylo prokázáno, že by to byl primárně zůstavitel, kdo o žalobce neprojevoval žádný zájem“, proto nemají oporu v provedeném dokazování.
S ohledem na výše uvedené pak nemůže obstát ani dovolatelem rovněž napadený závěr odvolacího soudu, že „důvod vydědění dle §479a odst. 1 písm. b) obč. zák. je dán“, neboť skutečnost, že žalobce trvale neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, byla důsledkem toho, že zůstavitel neprojevoval zájem o žalobce [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998].
Protože rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat nejen z důvodů uplatněných v dovolání, ale, je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.)], přezkoumal dovolací soud rovněž, zda byl žalobce v řízení poučen o náležitostech řádné žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (§5 o.s.ř.), když žaloba, o níž soudy rozhodovaly, v souladu s citovaným zákonným ustanovením není.
Podle ustanovení §175k odst.1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení §175k odst.1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení §175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení §175k odst.1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst.2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že §175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v §18 zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný §175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit (§55 o.s.ř.), nemůže ji však prominout (§58 o.s.ř. a contr.). Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí §175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§43 odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle §104 pro nedostatek podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť – jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, soud (soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“), nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).
V posuzovaném případě výrok usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26.6.2001, č.j. 58 D 850/2000-58, vydaného v řízení o dědictví po zůstaviteli, nevyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., neboť neodkazuje žalobce k podání žaloby na určení dědického práva po zůstaviteli. Důsledky vyplývající z ustanovení §175k odst. 2 věty třetí o.s.ř. (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) proto – z důvodů výše uvedených – v dané věci nemohou nastat.
Žaloba podaná ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením §80 písm. c) o.s.ř., včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. §5, §118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).
V případě, kdy usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., a žalobce podá žalobu v souladu s takovým usnesením, je na soudu, který o žalobě rozhoduje, aby žalobce poučil rovněž o náležitostech řádné žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (§5 o.s.ř.). Toto poučení bude zpravidla tvořit logický celek s poučením již výše popsaným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp.zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005).
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze závěru, že „žalobce podal předmětnou žalobu na základě usnesení vydaného ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“. Tento závěr není správný, neboť žaloba v dané věci jak výše vysvětleno požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř. nesplňuje.
Citovaný nesprávný závěr odvolacího soudu (a obdobný závěr soudu prvního stupně) je nepochybně také důvodem, proč se žalobci nedostalo ani od soudu prvního stupně ani od soudu odvolacího poučení o náležitostech řádné žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (§5 o.s.ř.).
Na místě je současně dodat, že skutečnosti prokazující naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení (§80 písm. c) o.s.ř.) v této věci nebyly ani provedenými důkazy prokázány ani nevyšly v řízení najevo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody týkající se souladu žaloby s ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., pro které byl také rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r
předseda senátu