ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3478.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3478/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmír Putna v právní věci žalobkyně V. H., zastoupené advokátem, proti žalované M. Z., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 460/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 25 Co 265/2005-135, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ dne 4.9.2003 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala určení, že „je vlastníkem ideální 1/3 nemovitostí, a to pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P.-v. na LV č. pro k.ú. a obec L. p.p.k.č. 446/2, 645/17, 645/99, 645/101, 645/108, 645/109, 645/110, 645/112, 645/113, 645/114, 645/115, 645/116, 645/117, 645/118, 645/119, 645/120, 645/121, 645/122, 645/123, 645/124, 645/125, 645/126, 645/127, 645/128, 645/129, 645/130, 645/133, 645/134, 645/137, 645/138, 645/140, 645/141, 645/142, 645/97, 645/111 a pozemků ve zjednodušené evidenci původního pozemkového katastru 198, 403, 424, 446/1, 537, 307, 339, 561, 297, 422/1, 538, 565/1, 360, 401, 543, 613, 558, 550/3, 579/1, 536/1, 379/2, 361/2 a dále pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P.-v. na LV č. pro k.ú. M. u P. p.p.k.č. 103/1, 103/5, p.p.k.č. 258/1“.
Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 26.4.2004, č.j. 5 C 460/2003-25, rozhodl, že „namísto zemřelé M. A. vstupuje do řízení M. Z., nar., bytem“. Vycházel ze zjištění, že původní žalovaná M. A., narozená dne, posledně bytem, dne zemřela.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 28.2.2005, č.j. 5 C 460/2003-82, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10.225,- Kč na účet její zástupkyně. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, a to jako dědička po zůstaviteli K. H., žalovaná pak je ve věci pasivně legitimována, a to jako právní nástupkyně M. A., která byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice pozemků, o které v tomto řízení jde“; že „žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení, že je vlastnicí předmětných pozemků, a to z toho důvodu, že, jde-li o přechod práva děděním, nelze takovýto přechod nahradit určovací žalobou“; že „posuzoval nárok žalobkyně i z pohledu ustanovení §485/1 občanského zákoníku, dospěl však k závěru, že ani z tohoto důvodu nelze žalobě vyhovět“; že „žalobkyně v řízení neprokázala, že právní předchůdkyně žalované by byla nepravým dědicem, naopak bylo prokázáno, že byla dcerou syna zůstavitele“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.11.2005, č.j. 25 Co 265/2005-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.078,50 Kč k rukám zástupkyně žalované. Dospěl k závěru, že „žalobkyně se domáhá určení vlastnictví k nemovitostem za situace, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník uvedena jiná osoba“; že „za této situace má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť jiným způsobem, než určovací žalobou, nemůže změny zápisu v katastru nemovitostí docílit“; že „přes závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu se soud prvního stupně zabýval žalobou i věcně, a proto odvolací soud přezkoumal rozhodnutí i z věcné stránky“; že „žalobu podle ustanovení §485 obč. zák. může podat s úspěchem jen ten, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví“; že „v projednávaném případě bylo prokázáno, že žalobkyně byla účastnicí dědického řízení po zemřelém K. H., projednávaném tehdy Státním notářstvím pro P.-v. pod sp.zn. D 943/92“; že „za této situace nemůže být žalobkyně ve věci úspěšná“; že „dědictví bylo projednáno a ukončeno vydáním rozhodnutí o potvrzení dědictví podle pravomocně schválené dohody dědiců“; že „pro právní posouzení této věci nejsou zásadní námitky vztahující se k tomu, že nebylo dědické řízení po K. H. pravomocně skončeno, neboť vzhledem k chybě v datu uvedené dohody a následně vydanému opravnému usnesení Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 12.8.2003 došlo teprve k tomuto dni ke schválení dohody tehdy nezletilých dědiců v opatrovnickém řízení a proti rozhodnutí a zároveň dohodě bylo podáno odvolání“; že „výsledek nového řízení nemůže mít vliv na právní moc rozhodnutí o projednání dědictví po K. H., neboť i přes vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí vzhledem ke špatně uvedenému datu, nemůže odvolání proti opravnému usnesení mít za následek neplatnost, neboli nulitu rozhodnutí tehdejšího státního notářství“; že „neshledal důvodnou ani další námitku žalobkyně, která se týkala toho, že řízení v této věci mělo být přerušeno do pravomocného projednání dědického řízení“; že „to, že žalobkyně byla účastnicí dědického řízení po zůstaviteli K. H., bylo prokázáno a tuto skutečnost není možné zvrátit žádným důkazem ani v dědickém řízení“. Vycházel ze závěru, že „vzhledem k tomu, že žalobkyně byla účastnicí řízení po K. H., není možno žalobě, která se opírá o ustanovení §485 odstavec 1 obč. zák. vyhovět, a správně ji tedy soud prvního stupně zamítl“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že „považuje za zásadní dosud dovolacím soudem neřešenou právní otázku, zda lze nezletilého závětního dědice, který nebyl v dědickém řízení zastoupen, považovat za účastníka řízení a vyloučit ho z tohoto důvodu z možnosti podat žalobu na určení vlastnictví dle §485 odst. 1 obč. zák.“. Namítá, že „závěr odvolacího soudu, že byla účastnicí dědického řízení po K. H., a jako taková je vyloučena z možnosti podání žaloby dle §485 odst. 1 obč. zák., spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „v příkrém rozporu se zákonem byl v řízení o dědictví po K. H. ustanoven opatrovníkem nezletilých dědiců jakýsi E. L. a nikoliv příslušný národní výbor“; že „právní názor odvolacího soudu, že nebylo na místě přerušení řízení o určovací žalobě do pravomocného skončení dědického řízení po K. H., a to právě s odkazem na účastenství dovolatelky v předmětném dědickém řízení, spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „odvolací soud se vůbec nezabýval tvrzeným nedostatkem zastoupení tehdy nezletilé dovolatelky v dědickém řízení“; že „toto pochybení odvolacího soudu mělo za následek to, že odvolací soud došel k nesprávnému právnímu názoru, že dovolatelka byla účastnicí dědického řízení po K. H. v tom smyslu, jak je třeba na účastenství pohlížet z hlediska §485 odst. 1 o.s.ř.“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dovolatelka celou argumentaci svého dovolání staví na námitce, že „v příkrém rozporu se zákonem byl v řízení o dědictví po K. H. ustanoven opatrovníkem nezletilých dědiců jakýsi E. L. a nikoliv příslušný národní výbor“, že tedy ani ona nebyla v řízení o dědictví po jmenovaném řádně zastoupena. Vycházejíc z toho pak namítá, že „odvolací soud došel k nesprávnému právnímu názoru, že dovolatelka byla účastnicí dědického řízení po K. H. v tom smyslu, jak je třeba na účastenství pohlížet z hlediska §485 odst. 1 o.s.ř.“.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu (dříve státního notářství) v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. §106 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. II bod 2 zákona č. 134/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2, část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“, §873 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a zůstavitel K. H. zemřel dne, řídí se dědění i řízení o dědictví po tomto zůstaviteli zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád).
Protože odvolací soud při posouzení otázek účastenství žalobkyně v řízení o dědictví po K. H., jejího zastoupení opatrovníkem v tomto řízení a jejího oprávnění domáhat se vydání dědictví po jmenovaném cestou žaloby podle §485 obč. zák. v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb. i §485 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto právních otázek zásadní význam (k tomu srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 5.11.1975, sp.zn. Cpj. 30/75, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1976; stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 22.5.1985, sp.zn. Cpj. 13/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985; rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.10.1983, sp.zn. 10 Co 321/1983, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1986).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu