ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3565.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3565/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PaedDr. V. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) O. K., 2) Ing. D. P., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.zn. 11 C 268/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2006, č.j. 18 Co 677/2005-417, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. Ve vztahu žalobkyně a žalovaného 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - město dne 5.8.2002 se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou po zůstaviteli PaedDr. O. K.“. Uvedla, že „je pozůstalou manželkou po zůstaviteli a byla by ze zákona jeho dědičkou spolu s oběma žalovanými, kteří jsou zůstavitelovými dětmi“; že „zůstavitel zanechal řadu závětí, z nichž zatím podstatná pro dědické řízení je ta, která je označena datem 21.4.1997, jako datem posledním z těch, kterými je opatřena řada všech závětí“; že „podle této závěti by dědici byli oba žalovaní, zatímco ona, podle výslovné zmínky uvedené pod bodem 4), by neměla dědit ničeho“; že „závěť ze dne 21.4.1997 je neplatná“, protože „obsahem je tato závěť absolutně totožná se závětí jinou, která je opatřena datem 1.4.1997, kterou zůstavitel prohlásil výslovně za neplatnou ve své písemnosti ze dne 1.1.1998“, protože „na závěti ze dne 21.4.1997 je zcela neorganicky číslice 2 obsažená v datu vepsána tak, že celé datum nečiní jeden celek“, a protože „tato závěť nevyhovuje zákonným požadavkům na určitost a srozumitelnost právního úkonu“; že „se považuje za dědičku zůstavitele“ proto, že „zůstavitel ve všech svých známých závětích rozhodoval o dalším vlastnickém osudu věcí či bankovních vkladů, které nebyly jeho nebo jen jeho, a nerespektoval tedy její vlastnické či spoluvlastnické právo“, a také proto, že „existují ještě další společné vklady, o kterých zůstavitel nepořídil v žádné ze svých známých závětí, a které tedy musí být děděny v každém případě pořadem dědění ze zákona“.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 1.9.2005, č.j. 11 C 268/2002-383, doplněným usneseními ze dne 4.10.2005, č.j. 11 C 268/2002-391, a ze dne 2.12.2005, č.j. 11 C 268/2002-409, žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 17.223,50 Kč k rukám jejího zástupce, že „žalobkyně a žalovaný 1) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení“, a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň – město „náhradu nákladů řízení ve výši 3.050,- Kč“. Vycházel ze závěru, že „nebylo prokázáno, že by žalobkyně nebyla způsobilá být dědicem zůstavitele ve smyslu §469 občanského zákoníku“; že „závěť ze dne 1.4.1997 zůstavitel platně zrušil svým prohlášením ze dne 1.1.1998“; že „jako neplatnou shledal závěť s datem 1.4.1997 s vlnovkou před číslem 1 v datu, a to z toho důvodu, že není možné zjistit, zda znak před číslicí 1 v datu je rovněž číslicí, či jiným znakem, a není proto možné zjistit datum pořízení této závěti“; že „z vypracovaných znaleckých posudků, zejména z druhého znaleckého posudku znaleckého ústavu, bylo dostatečně prokázáno, že datum v závěti datované dne 21.4.1997 bylo napsáno zůstavitelem“; že „se jedná o platnou závěť ve smyslu §476 občanského zákoníku, neboť není pochyb o tom, že byla sepsána vlastní rukou zůstavitele a obsahuje datum“; že „ve vztahu k žalobkyni tato závěť obsahuje jednoznačný projev vůle zůstavitele, že žalobkyně z dědictví po zůstaviteli nemá nabýt ničeho“; že „zůstavitel pořizoval o svém majetku poměrně často, není proto důvod se nedomnívat, že mohl pořídit dne 21.4.1997 závěť stejného obsahu jako dne 1.4.1998“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. května 2006, č.j. 18 Co 677/2005-417, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně a žalovaný 1) „nemají proti sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.379,60 Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel pořídil řadu předchozích závětí, a to dne 10.4.1996, 7.9.1996, 18.2.1997 a 1.4.1997“ a „v žádné z těchto závětí nepamatoval na svoji manželku, tj. žalobkyni“; že „nebylo možno prokázat, že číslice 2 byla do závěti datované dne 21.4.1997 dopisována dodatečně, případně, že by tuto číslici vepsala jiná osoba odlišná od zůstavitele“; že „se jeví jako nepochybné, že skutečnou vůlí zůstavitele bylo ustanovit závětními dědici majetku pouze své dvě děti, tedy žalované“; že „nelze přisvědčit námitce žalobkyně, že součástí dědictví jsou i společné peníze uložené na účtech, o kterých se zůstavitel v závěti nezmiňuje a jejichž další osud se tedy musí řídit zákonnou dědickou posloupností“, neboť „skutečnou vůlí zůstavitele bylo žalobkyni z dědictví zcela vyloučit“ a i o tomto majetku bylo závětí pořízeno slovy „další věci nacházející se v domě č.p 542 v P.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že „dovolání je přípustné proto, že jím napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“; že „tento zásadní význam spatřuje v posouzení otázky obsahu a formy závěti a jejich dopadu na platnost takového úkonu“; že „dovolání zdůvodňuje ustanovením §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Namítá, že „je přesvědčena, že s ohledem na samotnou logiku celé věci musel někdo do dalších dvou vyhotovení závěti ze dne 1.4.1997 vepsat onen doplňující znak vyhlížející někdy jako vlnovka a někdy jako dvojka před datum“; že „jinak by zůstavitelův zrušovací úkon ze dne 1.1.1998 postrádal jakýkoli smysl“; že „když existují, s ohledem na logiku věci, zřetelné pochybnosti o tom, kdy byla závěť pořízena a zda ji případně někdo jiný upravoval do jiné podoby, a tyto pochybnosti mají přímou souvislost s otázkou platnosti závěti, stačí jejich konstatování a není třeba dokazovat nad nejvyšší pochybnost, že ono podezření je důvodné“; že „zůstavitel byl vysokoškolsky vzdělán a uměl bez problémů pojmenovat a vyjádřit všechno, co měl na mysli“, že je proto nesprávný závěr odvolacího soudu, že zůstavitel spornou závětí pořídil i o vkladech na účtech v bance. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když dovolatelka v dovolání uvedla, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“ [§237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř] a že „dovolání zdůvodňuje ustanovením §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že podrobuje kritice výhradně skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Námitky žalobkyně tedy představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované 2) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.550,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 276/2006), celkem ve výši 1.625,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované 2) tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 2) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu že žalovanému 1) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu