ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.400.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 400/2007
sp. zn. 21 Cdo 400/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované 1. j. z., a. s., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 357/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2006 č. j. 8 Co 2079/2006-154, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30. 6. 2004 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává „tímto výpověď z pracovního poměru dle ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce“.
Dopisem ze dne 15. 7. 2004 žalovaná sdělila žalobci, že v důsledku toho, že dne 24. 3. 2004 byl odvolán z funkce ředitele společnosti a že žalovaná nemá pro žalobce k dispozici jiné volné pracovní místo, je nucena dát mu výpověď podle ust. §46 odst. 1 písm. c) a ve smyslu ust. §65 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v platném znění.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že ve výpovědi ze dne 30. 6. 2004 je nedostatečně vymezen výpovědní důvod a je zaměnitelný s jinými důvody v rámci ustanovení §46 odst. 1 zák. práce, neboť žalobce nebyl nikdy seznámen svým zaměstnavatelem s jakoukoli organizační změnou. Výpověď ze dne 15. 7. 2004 považuje žalobce za neplatnou proto, že „nebylo provedeno odvolání z funkce ředitele tak, jak ukládá zákoník práce, neboť to bylo učiněno osobami, které nebyly členy představenstva. Odvolání nebylo rovněž provedeno písemně a nebylo projednáno se žalobcem.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 6. 2006 č.j. 15 C 357/2004-134 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „uhradit žalobci náklady řízení ve výši 6.485,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Z. Č.“, že žalovaná je povinna uhradit státu na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích náklady ve výši 1.184,60 Kč a že žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Ve věci samé poukázal na skutečnost, že v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 184/2004 Okresního soudu v Českých Budějovicích dospěl soud k závěru, že „žalobce z funkce ředitele odvolán nebyl“, a tedy „byl a je stále ředitelem žalované společnosti, mohl by být z této funkce pouze odvolán. To se tak nestalo, a proto výpovědi ze dne 30. 6. 2004 a ze dne 15. 7. 2004 jsou neplatné“.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 10. 2006 č. j. 8 Co 2079/2006-154 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti výpovědi ze dne 15. 7. 2004 a výrocích o nákladech řízení účastníků a státu potvrdil, ve výroku o „přechodu poplatkové povinnosti“ jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč a vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně zůstal v části výroku o určení neplatnosti výpovědi dané žalobci dopisem ze dne 30. 6. 2004 „odvoláním nedotčen“. Ve věci samé dovodil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2005 č.j. 16 C 184/2004-269, podle něhož „žalobce z funkce ředitele odvolán nebyl“, je soud vázán. Kdyby v posuzované věci soud prováděl opakovaně dokazování k otázkám platnosti odvolání žalobce z funkce ředitele společnosti, jakož i k předběžné otázce platnosti vzniku pracovního poměru jmenováním žalobce do uvedené funkce, „odporoval by takový postup krom ustanovení §159a o. s. ř. rovněž těm procesním pravidlům, jež mají za cíl šetřit náklady řízení ve vztahu k účastníkům a státu a dosáhnout za pomoci úsporného důkazního řízení rychlého a správného rozhodnutí ve věci samé“. „Vycházel-li soud prvního stupně ze závěru, že pracovní poměr žalobce u žalované vznikl platně jmenováním a ze souvisejícího závěru, dle něhož bylo odvolání žalobce z funkce ředitele společnosti neplatným právním úkonem“, pak „nepochybil citací §65 zák. práce i odkazem na soudní praxi vyšších soudů“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání „z důvodu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“. Namítala, že soudy obou instancí při posuzování věci vycházely ze skutkových a především právně nesprávných zjištění, jestliže dospěly k závěru „ohledně samotné údajné existence pracovního poměru mezi účastníky“, neboť „bez vyřešení této základní a pro dané řízení zcela zásadní otázky nebylo a není možné o vlastní žalobě rozhodovat“. Dovozovala, že „manažerská smlouva i její dodatek je podepsán za žalovaného osobami, kterým nikdy nevzniklo právo činit za žalovaného nebo jeho jménem právní úkony, natož jmenovat některé osoby do funkce ředitele společnosti“. Tyto právní úkony jsou tedy „nejen neplatné, že je třeba na ně pohlížet jako by vůbec neexistovaly. Z toho plyne, že ani pracovní poměr žalobce u žalovaného nikdy nevznikl, tudíž neexistuje a ani nikdy neexistoval“. „Skutečnost, že žalovaná činila ve vztahu k žalobci právní úkony v oblasti pracovního práva, pak vyplývají z tehdejší nekonsolidované a nepřehledné situace ve společnosti a byly činěni především z opatrnosti, a proto, aby žalobce nezasahoval do kompetencí vedení společnosti a nepoškozoval společnost svým dalším jednáním“. Z uvedeného je zřejmé, že, i když žalovaná vůči žalobci učinila několik úkonů podle zákoníku práce, „nejedná se o právní úkony, kterými by byla potvrzena existence pracovněprávního vztahu žalobce u žalované, nýbrž pouze o preventivní opatření ve vztahu k žalobci“. Protože žalobce „podal příslušnou žalobu na určení neplatnosti těchto právních úkonů vázajících se k neexistujícímu pracovněprávnímu vztahu, nelze o této žalobě meritorně rozhodnout, neboť předmětem této žaloby je neexistující (nulitní) právní vztah“. Bylo tedy namístě žalobu jako nezpůsobilou k projednání odmítnout nebo řízení zastavit. Navíc žalobce jednal se žalovaným především tak, že „vznášel protiprávní nároky obstrukčně, když nebyl v nejmenším ochoten se na možném způsobu eventuelní spolupráce nebo na způsobu ukončení a vypořádání vzájemných vztahů dohodnout“. Jeho chování jevilo známky zneužívání práva a dokonce určitých prvků jednání protiprávního. Vzhledem k tomu, že se soudy „s výše uvedenými skutkovými tvrzeními navíc podpořenými v čem všem je potřebnými důkazy nijak nevypořádaly a pouze se zaměřily na formální stránku věci ve vztahu k jednotlivým dílčím úkonům, aniž by řádně posoudily z jakého důvodu a zda vůbec pracovní poměr žalobce u žalované vznikl, došlo k porušení práv žalované“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního srupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná sice v dovolání uvádí, že napadený rozsudek odvolacího soudu rovněž „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věcí významné, jestliže ve vztahu k okolnostem „samotné údajné existence pracovního poměru“ mezi účastníky na jedné straně zdůrazňuje, že „údajné jmenování do funkce i údajná manažerská smlouva včetně všech případných dodatků byly podepsány osobami, které k tomu nebyly oprávněny“, ale že – jak podtrhuje na straně druhé – „skutečnost, že žalovaný činil ve vztahu k žalobci právní úkony v oblasti pracovního práva“ (tj. dal mu výpovědi z pracovního poměru) „vyplývají z tehdejší nekonsolidované a nepřehledné situace ve společnosti“ a „byly činěny především z opatrnosti“. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že „pracovní poměr žalobce u žalované vznikl platně jmenováním“), v dovolání namítá, že se soudy „s výše uvedenými skutkovými tvrzeními, navíc podpořenými všemi potřebnými důkazy, nijak nevypořádaly“ a současně předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho žalovaná namítá, že „postup soudů obou instancí v tomto řízení je rovněž postižen vadou“, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud „toliko paušálně odkázal na výsledek řízení o určení neplatnosti odvolání z funkce a o převedení na jinou práci“
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovyné - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. října 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu