ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.47.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 47/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. V. J. a b) Ing. V. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované V., a.s., zastoupené advokátem, o 139.200,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 168/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2006 č.j. 16 Co 104/2006-173, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) 6.310,- Kč a žalobci b) 3.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaná zaplatila žalobci a) částku 102.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 16.11.2003 do zaplacení a žalobci b) částku 37.200,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 16.11.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnili zejména tím, že s účinností od 1.1.2003 byla s každým ze žalobců sjednána „individuální smlouva o mzdě“, na základě které měli nárok na prémii podle postupu a za podmínek uvedených v „Opatření představenstva a.s. č. 2/2003“, jež nabylo účinnosti dne 1.1.2003. Dne 24.10.2003 provedl nadřízený obou žalobců vyhodnocení plnění ukazatelů za 3. čtvrtletí se závěrem, že nárok na výplatu prémie oběma žalobcům vznikl. Prémie jim však vyplaceny nebyly s odůvodněním, že je realizován nový způsob odměňování na základě „Opatření představenstva a.s. č. 12/2003“. Protože však opatření vstoupilo v účinnost až dne 1.10.2003, podle názoru žalobců „nemohlo zpětně měnit pravidla pro poskytování prémií“, když tyto byly vypláceny měsíčně pozadu.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.11.2005 č.j. 17 C 168/2005-154 žalované uložil, aby zaplatila žalobci a) „částku 102.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně za dobu od 16.11.2003 do zaplacení“, žalobci b) „částku 37.200,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně za dobu od 16.11.2003 do zaplacení“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 24.030,- Kč a žalobci b) na náhradě nákladů řízení částku 11.720,- Kč, oběma k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1882/99 dovodil, že „poskytnutí prémií mezi žalobci a žalovaným bylo sjednáno v dodatcích k individuálním smlouvám o poskytování mzdy tak, že záviselo jen a pouze na splnění kritérií tam uvedených, přičemž o jakémkoli dalším schvalování těchto prémií jakýmkoli orgánem žalované dodatky mlčí“. Argumenty žalované o nedostatku schválení těchto prémií jsou tak zcela irelevantní, když bylo navíc prokázáno, že „co do kritérií objektivně vyhodnotitelných došlo krom kritéria „pohledávky polhůtné“ k jejich naplnění, ostatní pak byla vyhodnocena oprávněnou osobou s výsledkem, že i zde k naplnění kritérií došlo“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.9.2006 č.j. 16 Co 104/2006-173 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci a) 19.875,- Kč a žalobci b) 10.155,- Kč, „oběma k rukám advokáta“. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudu prvního stupně, a zdůraznil, že sjednané prémie měly povahu tzv. nárokové složky mzdy, a že tedy je mylné tvrzení žalované, že „na ně vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejich přiznání“. Odvolací soud dále dovodil, že rozhodnutí představenstva ze dne 20.10.2003 o tom, že prémie vyplaceny nebudou, nemůže být „rozhodné“, protože „bylo vydáno až poté, co hodnocené kalendářní čtvrtletí uplynulo (dnem 30.9.2003) a kritéria pro hodnocení výplaty prémií byla stanovena a splněna“.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, ve kterém namítala, že nebyly provedeny důkazy jí navrhované, a že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vycházela z názoru, že „žalobcům prémie neměly být přiznány, jelikož tyto byly konstruovány jako nenároková složka mzdy, a pro vznik nároku žalobců nebyly splněny předpoklady – tj. splnění kritérií a současně rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání prémií“, když „samotné rozhodnutí o přiznání prémií bylo v kompetenci představenstva společnosti“. Odvolací soud se měl zabývat důkazy navrhovanými žalovanou, které by prokázaly, že „hodnocení plnění kritérií nebylo provedeno kompetentní osobou“, a neprovedl ani „důkazy výslechem svědků, kteří mohli objasnit způsob rozhodování o prémiích“. Žalovaná v dovolání zdůrazňuje, že „přímý nadřízený žalobců byl pouze oprávněn hodnotit splnění parametrů u jednotlivých zaměstnanců, nikoliv však rozhodovat o jejich přiznání“. Tím, že odvolací soud neprovedl navrhované důkazy a „z důkazů, které provedl, učinil nesprávný závěr věci“, je jeho rozhodnutí „výlučně formální a vydané na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci uvedli, že z povahy prémií žalobců je patrno, že „byly konstruovány jako nárokové za podmínky splnění předem stanovených ukazatelů“. Tvrzení žalované, že proces přiznávání prémií byl „dvoustupňový“, „není korektní“, neboť přiznávání prémie náleželo „výlučně řediteli D. – I.“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná sice v dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu mimo jiné „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že odvolací soud zamítl žalovanou navrhované důkazy jako nadbytečné a neprovedl ani důkazy výslechem svědků, kteří podle žalované „mohli objasnit způsob rozhodování o prémiích“) a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věcí významné (například, že „hodnocení kritérií pro přiznání prémií nebylo řádně provedeno osobou kompetentní kontrolu provést“, když toto mělo být provedeno „přímým nadřízeným obou žalobců“, který „byl pouze oprávněn hodnotit splnění parametrů u jednotlivých zaměstnanců, nikoliv však rozhodovat o jejich přiznání“; „samotné rozhodnutí o přiznání prémií pak bylo v kompetenci představenstva společnosti“). Dovolatelka současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že „sjednané prémie měly povahu nárokové složky mzdy“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „prémie byly konstruovány jako nenároková složka mzdy a pro vznik nároku žalobců nebyly splněny předpoklady“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v celém jeho rozsahu“ vyplývá, že žalovaná podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování žalobce a) ve výši 6.160,- Kč a žalobce b) ve výši 3.610,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4. a bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 6.310,- Kč žalobci a) a 3.760,- žalobci b); náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupce žalobců a) a b) nepředložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobcům a) a b) nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalobce a) a b) v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu