ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.540.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 540/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D. p. m. M. a L., a.s., zastoupené advokátem, o 379.727,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 2138/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. února 2006 č.j. 9 Co 263/2005-96, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil celkem 379.727,- Kč s úroky z prodlení jako náhradu mzdy za období od 6. 2. 1995 do 28. 2. 1998. Žalobu odůvodnil zejména tím, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 1997 č.j. 9 Co 279/97-43 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 11. 1996 č. j. 15 C 501/95-21, kterým bylo rozhodnuto, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 6.2.1995 je neplatné. Žalovaný však žalobce odmítl dále zaměstnávat a náhradu mzdy mu poskytl pouze do výše odpovídající mzdě za 6 měsíců. Podle žalobce jej žalovaný „záměrně poškozoval“, když v několika případech svým „zásahem“ znemožnil žalobci získat další zaměstnání.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 25. 9. 2002 č.j. 15 C 2138/99-45 mezitímně rozhodl, že „nárok žalobce na náhradu mzdy za dobu od 13. 2. 1995 do 28. 2. 1998 je po právu“, a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Dospěl k závěru, že „nárok žalobce na náhradu mzdy je v souladu s právem“, neboť v řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 501/95 bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem je neplatné a že žalobce oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnání. Vyjádření žalobce k žalobě ve věci sp. zn. 15 C 501/95, že na dalším zaměstnání u žalovaného netrvá, „je nepodstatné“, jelikož „nebylo učiněno přímo vůči zaměstnavateli“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 10. 2003 č.j. 9 Co 178/2003-59 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně „pominul zcela skutečnost v řízení zmíněnou, že žalobce sám dal v prosinci 1997 žalovanému výpověď z pracovního poměru, s níž zřejmě skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného ke dni 28. 12. 1998 spojoval a výkladem vůle tohoto úkonu se vůbec nezabýval“. Navíc nebyly splněny podmínky pro vydání mezitímního rozsudku, když soud prvního stupně „nerozhodl, v jakém rozsahu je nárok na náhradu mzdy po právu a ani neodkázal v rozsudku na skutečnost, že o výši samotného nároku bude rozhodnuto v konečném rozsudku“.
Okresní soud v Mostě poté rozsudkem ze dne 27.10.2004 č. j. 15 C 2138/99-74 žalobu zamítl a zároveň rozhodl, že žalobce je povinen „uhradit žalovanému na nákladech řízení částku 50.444,50,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného advokáta“. Soud prvního stupně zjistil, že „žalobce sice dopisem z 13. 2. 1995 oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho zaměstnával“, v žalobě ve věci sp. zn. 15 C 501/95 se však vyjádřil tak, že na dalším zaměstnávání netrvá a v prosinci roku 1997 dal navíc sám výpověď z pracovního poměru. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že v daném případě platí fikce skončení pracovního poměru dohodou, přičemž žalobci vznikl nárok na dvouměsíční mzdu, kterou „od žalovaného již dříve obdržel, když mu byla vyplacena náhrada mzdy za šest měsíců“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č.j. 9 Co 263/2005-96 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 44.875,- Kč na účet právního zástupce žalované advokáta“. Odvolací soud vyšel z názoru, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k ukončení pracovního poměru dohodou podle ustanovení §61 odst. 3 zák. práce, přičemž s tím související žalobcův nárok na náhradu mzdy po dobu výpovědní lhůty již žalovaný uspokojil. Jeho požadavek uplatněný žalobou je tak podle názoru odvolacího soudu „nutno považovat za nedůvodný“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání „z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.“. Nesprávné právní posouzení věci soudem spatřuje dovolatel zejména v tom, že odvolací soud „zcela pominul skutečnost, že se žalobce dopisem ze dne 13. 2. 1995 domáhal u žalovaného dalšího zaměstnávání“, a že z jeho jednání „jednoznačně vyplývá jeho zájem být u žalovaného dále zaměstnán“, zejména proto, že po celé řízení zpochybňoval větu obsaženou v žalobě, kterou bylo řízení (ve věci neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vedeného pod sp. zn. 15 C 501/95) zahájeno, že „údajně netrvá na svém dalším zaměstnávání“, „která se do žaloby dostala nikoliv z jeho vůle ale pravděpodobně z aktivity sepisovatele žaloby…“. Odvolací soud se ani „nezabýval vztahem žalovaného k JUDr. Z., který mu žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru sepisoval, a který vypovídal jako svědek, ačkoli žalovaného v předchozím řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zastupoval“. Podle názoru dovolatele odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť „nikdy v průběhu řízení…z žádného jeho úkonu nebo prohlášení nemohla vyplývat jeho vůle dále u žalovaného nebýt zaměstnán“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu „je po právu“. Podle žalovaného „soudy hodnotily prováděné důkazy dle jejich skutečného obsahu a v jejich vzájemné souvislosti“ a zdůraznil, že „dokonce vyplatil na náhradě mzdy žalobci více“, než mu zákon ukládá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hledisek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř..
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobce přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 27.10.2004 č.j. 15 C 2138/99-74 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 25.9.2002 č.j. 15 C 2138/99-45 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 6.10.2003 č.j. 9 Co 178/2003-59.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 27.10.2004 č.j. 15 C 2138/99-74 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 6.10.2003 č.j. 9 Co 178/2003-59 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že „soud prvního stupně neměl všechny sporné otázky, týkající se základu nároku, vyřešeny“, když zejména „pominul skutečnost“, „že žalobce sám dal v prosinci 1997 žalovanému výpověď z pracovního poměru, s níž zřejmě skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného ke dni 28.12.1998 spojoval a výkladem vůle tohoto úkonu se vůbec nezabýval“, a také, že „sice provedl některé důkazy ohledně pracovního zařazení a evidence žalobce u úřadu práce, avšak tyto důkazy vůbec nehodnotil“. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 27.10.2004 č.j. 15 C 2138/99-74, že v případě žalobce „platí fikce skončení pracovního poměru dohodou“ a vznikl mu „nárok pouze na dvouměsíční mzdu, kterou od žalovaného již dříve obdržel, když mu byla vyplacena náhrada mzdy za šest měsíců“, nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu mimo jiné spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věcí významné (například, že se dopisem ze dne 13. 2. 1995 domáhal u žalovaného dalšího zaměstnávání“, že zpochybňoval „závěrečnou větu v žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru o tom, že údajně netrvá na svém dalším zaměstnávání“…). Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry ( že z žádného jeho jednání nevyplývala jeho vůle u žalovaného nebýt dále zaměstnán), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci ( že „jeho pracovní poměr skončil dne 28. 2. 1998 na základě jeho výpovědi ze dne 17. 12. 1997“, a že „jeho návrhu na zaplacení částky 379.727,- Kč s příslušenstvím mělo být vyhověno“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že „napadá oba výroky“ rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.), tedy celkem 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 1957,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu