ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.558.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 558/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. C., zastoupené advokátkou, proti žalované S. ČR, spol. s r.o, zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 131/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2005 č.j. 21 Co 248/2005 - 119, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7.1.2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě rozvazuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně „porušila povinnost vyplývající z §73 odst. 1 písm. d)“ tím, že „ke konci měsíce listopadu podepsala dokument, který je označen jako faktura č. 31 002“, na základě podpisu přijala částku 16.000,- Kč a dokument „předala zástupci společnosti S. s.r.o.“. Jelikož tento dokument nebyl fakturou žalované, „uvedla tím dotyčnou společnost S. s.r.o v omyl“, a přijatou částku 16.000,- Kč nikdy neodevzdala do pokladny žalované.
Žalobkyně se žalobou (doplněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a pracovní poměr žalobkyně „nadále trvá“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „zásadně nesouhlasí s okamžitým zrušením svého pracovního poměru“, neboť svou práci recepční vykonávala řadu let bezchybně a „zajišťovala i řadu úkolů mimo rámec pracovní smlouvy a pracovní náplně“. V daném případě měla společnost S., s.r.o. od žalované pronajatý sál, „po ukončení akce chtěla společnost okamžitě uhradit pronájem v hotovosti“, jelikož však nikdo nebyl přítomen v pokladně, „převzala žalobkyně částku 16.000,- Kč sama a vystavila potvrzení o převzetí této částky“. Tento doklad měl význam potvrzení o převzetí částky 16.000,- Kč, „neměl základní náležitosti faktury a tak za fakturu nemohl být nikdy považován“. Jelikož měla žalobkyně mnoho pracovních úkolů, zapomněla tuto částku složit do pokladny, avšak – jak zdůraznila - „od samého počátku se vědělo, že sál byl pronajat, vědělo se komu, a nepřicházelo tedy v úvahu, zatajit příjem částky 16.000,- Kč“, „nebyl to žádný úmysl z její strany“. Žalobkyně se domnívá, že „tento exces z jinak dobře vykonávané práce není důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru“.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29.11.2004 č.j. 18 C 131/2003-92 (ve znění opravného usnesení ze dne 10.2.2005 č.j. 18 C 131/2003-95) žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6.650,- Kč k rukám advokáta. Protože okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobkyně jednala v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele na ochraně majetku a hospodaření s ním, svým jednání podstatným způsobem narušila vzájemnou důvěru mezi účastníky pracovněprávního vztahu“ a tudíž porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, když „jednala bez jakéhokoliv oprávnění a v rozporu s náplní práce recepční“. Listina označená jako faktura č. 31002 a vytvořená žalobkyní na počítači sice neměla všechny „zákonem stanovené náležitosti daňového dokladu faktury“, podstatné však podle soudu prvního stupně je, že „žalovaná neměla z titulu své pracovní náplně jakékoliv oprávnění vystavovat daňové doklady jménem žalované“, a že „vytvořená listina byla způsobilá přivést společnost S. s.r.o. v omyl, že se jedná o daňový doklad žalovaného“. Podle soudu prvního stupně není ani podstatné, že „Policie ČR nekvalifikovala jednání žalované jako trestný čin, neboť jednání zaměstnance porušující pracovní kázeň nemusí naplňovat znaky trestného činu“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.8.2005 č.j. 21 Co 248/2005-119 rozsudek soudu prvního stupně „o věci samé“ potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil „jen tak, že výše těchto nákladů činí 5.450,- Kč“, jinak jej „rovněž“ potvrdil, a zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5.150,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním závěrem soudu prvního stupně, a dovodil, že, ačkoli žalobkyně dosud neměla žádné problémy s pracovní kázní, „jednání jehož se dopustila, vedlo ke zcela zásadnímu narušení vzájemné důvěry mezi účastníky pracovněprávního vztahu, neboť jednala v rozporu s oprávněnými zájmy žalovaného na ochraně majetku a hospodaření s ním“. Zdůraznil, že „doklad vystavený žalobkyní společnosti S. s.r.o na částku 16.000,-Kč vzbuzuje dojem, že jde o fakturu, a okolnost, že doklad nemá všechny náležitosti, na tom nic nemění“. Námitka, že objednávky na pronájem kinosálu byly u žalované evidovány, je podle názoru odvolacího soudu neopodstatněná, neboť „ani evidence objednávek žalobkyni neopravňovala postupovat v rozporu s pracovní náplní“. Odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalobkyně je porušením povinností podle §73 odst. 1 písm d) zák. práce, které „odůvodňuje okamžité rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že „oba soudy zaujaly nesprávný právní názor ohledně výkladu ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce“. Nesouhlasí s označením jejího jednání oběma soudy jako zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, neboť při posuzování intenzity vytýkaného skutku nevzal soud v úvahu, že „k žádné škodě na straně žalované nedošlo, že žalobkyně byla vždy hodnocena u žalované jako dobrá pracovnice, nikdy jí nic nebylo vytýkáno a v daném případě sice postupovala možná nestandardním způsobem, avšak nikoli ke škodě žalovaného“. Jestliže „byla oprávněna pronajímat kinosál, případně zabezpečovat v této souvislosti i občerstvení a další související služby“, bylo podle dovolatelky „logické, že převzala i platbu za pronájem“. „Narušení vzájemné důvěry“, jako důvod pro použití ustanovení §53 odst. 1 písm b), nemá podle dovolatelky oporu v zákoně. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu zrušil“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud „vzhledem k zřejmému nedostatku důvodů pro přípustnost“ dovolání žalobkyně „zamítnul“. Uvedla zejména, že žalobkyně „nebyla nikdy oprávněna žádné takovéto účetní doklady jménem žalované vystavovat“ a inkasované částky ponechat ve své dispozici. K dokumentu nazvanému jako „faktura č. 31002“ žalovaná uvedla, že „toto laické potvrzení obsahovalo veškeré obvyklé náležitosti faktury“, nesplňovalo pouze „požadavky kladené na daňový doklad z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty, pokud by však byl (tento dokument) vystaven neplátcem DPH, byl by zcela odpovídající fakturám běžně v obchodním styku vystavovaným“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z toho hlediska, zda se žalobce dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, tedy otázku intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza - jak na to poukazuje rovněž odvolací soud - není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Jestliže - jak vyplývá z výše uvedeného - vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatelka, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dovodil, že „žalobkyně jednala v rozporu s oprávněnými zájmy žalované na ochraně majetku a hospodaření s ním“, což „vedlo ke zcela zásadnímu narušení vzájemné důvěry mezi účastníky pracovněprávního vztahu“, a dospěl k závěru, že „k porušení pracovní kázně žalobkyní došlo a nabylo intenzity zvlášť závažného porušení odůvodňujícího postup zaměstnavatele“ podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Námitky dovolatelky, že „soud nevzal v úvahu, že k žádné škodě na straně žalované nedošlo“, neboť „částku vrátila zpět společnosti S. dne 30.11.2002, která opětovně částku uhradila společnosti S.“, že „žalobkyně byla vždy hodnocena u žalované jako dobrá pracovnice, nikdy jí nic nebylo vytýkáno“, a že „sice postupovala možná nestandardním způsobem, avšak nikoli ke škodě žalované“, jsou nepřípustnou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli - jak výše uvedeno - soudy v projednávané věci vymezily hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatelky, že napadá „rozhodnutí v plném rozsahu“, vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně napadající rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 1.325,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupce žalované nepředložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu