ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.648.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 648/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému C. W., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, za účasti K., p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 482/2001, 10 C 483/2001, 10 C 484/2001 a 10 C 814/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2005, č.j. 23 Co 263/2005-223, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobami vedenými u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 482/2001, 10 C 483/2001, 10 C 484/2001 a 10 C 814/2002), aby mu žalovaný zaplatil 214.884,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako zaměstnanec žalovaného utrpěl dne 9.8.1999 „bez svého spoluzavinění“ vážný pracovní úraz, v důsledku něhož byl dne 20.7.2000 uznán částečně invalidním, s nemožností nadále vykonávat své původní povolání. Po žalovaném proto požadoval „nahrazení celkových hotových výloh a nákladů léčení“ (nákladů za zaplacený znalecký posudek, jízdného, zaplacení pomoci v domácnosti a nákladů vynaložených na ortopedický pás) ve výši 18.426,- Kč, bolestného ve výši 6.356,- Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 130.000,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 9.8.2000 do 28.2.2002 ve výši 60.102,- Kč.
Okresní soud v Benešově (poté, co řízení o všech žalobách spojil ke společnému řízení) rozsudkem ze dne 6.12.2004, č.j. 10 C 482/2001-192 uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 120.838,- Kč „s úrokem z prodlení ve výši 8% od 18.6.2001 do zaplacení z částky 102.642,- Kč a s úrokem z prodlení z částky 18.196,- Kč ve výši 5,5% od 6.7.2002 do zaplacení“, ohledně částky 94.046,- Kč s úroky z prodlení a ohledně dalších úroků z prodlení, které ve výroku specifikoval, žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 40.414,- Kč „na náhradu nákladů řízení k rukám advokáta“ a že je povinen „zaplatit ČR – na účet Okresního soudu v Benešově na náhradu nákladů státu 20.376,- Kč“. Vycházeje z ustanovení §190 a násl. zákoníku práce „ve znění platném a účinném v době, kdy došlo k pracovnímu úrazu, to je k datu od 9.8.1999“, soud prvního stupně dovodil, že úraz, který žalobce utrpěl, je úrazem pracovním, a že za škodu tím vzniklou odpovídá žalovaný. Proto žalobci přiznal (po zohlednění již vyplacené částky 15.919,- Kč) doplatek bolestného ve výši 791,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění se zvýšením na dvojnásobek ve výši 89.640,- Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 3.211,- Kč „za spotřebovaný benzín“ cestami osobním automobilem na kontroly do nemocnice v B. a do Rehabilitačního ústavu v K. Jako věcnou škodu žalobci dále přiznal „částku 9.000,- Kč, kterou zaplatil po utrpěném pracovním úraze pánům L. a Č.“ za pomoc při údržbě rodinného domu a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 18.196,- Kč. Celkově žalobci přiznal částku 120.838,- Kč. Nevyhověl však požadavku na zaplacení věcné škody za vypracovaný znalecký posudek, který „nebylo nutné vypracovávat, a to ani z hlediska probíhajícího soudního řízení“. Stejně tak zamítl požadavek na proplacení částky 716,- Kč za bederní – ortopedický pás, protože v řízení bylo prokázáno, že tuto částku žalovaný žalobci zaplatil ještě před podáním žaloby. Při posuzování nároku na náhradu za ztrátu na výdělku postupoval soud prvního stupně podle ustanovení §195 odst. 3 zák. práce, přičemž vycházel ze závěru znaleckého posudku, ze kterého vyplývá, že v období, kdy žalobce měl podle dohody o změně pracovní smlouvy vykonávat práci vrátného a strážného, tuto práci vykonávat mohl a byla pro něj vhodná; ze znaleckého posudku nevyplynulo ani žádné omezení, které by žalobci bránilo tuto práci vykonávat. Námitku žalobce o nevyhovujícím dojíždění do práce neakceptoval s ohledem na ochotu žalovaného upravit režim směn a na vyjádření znalce, že žalobce byl schopen dojíždění do práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.9.2005, č.j. 23 Co 263/2005-223 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích potvrdil a uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.708,75,- Kč „do rukou advokátky“. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, který „věc správně posoudil podle ustanovení §190 a následující zákoníku práce a provedl úplné dokazování, na základě kterého dospěl i ke správným závěrům právním“. Zdůraznil, že soud prvního stupně správně vycházel při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku z ustanovení §195 odst. 3 zákoníku práce, když odečetl výdělek, jakého by žalobce mohl dosahovat u žalovaného při výkonu práce jako vrátný a strážný, neboť bylo prokázáno, že tato práce byla pro žalobce vhodná a že žalobce byl uznán „pouze částečně invalidním a je tedy schopen při určitých úlevách zdravotně vhodná zaměstnání vykonávat“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl „neúplnost řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné posouzení po stránce právní“ a vyslovuje názor, že „procesní postup sporu o náhradu škody vypadá tak, že v soudním řízení je prakticky vygumována účast poškozeného žalobce“, „kdy soud si bez konkrétních a podrobných námitek žalované strany vyrobí sám vše k vyslovení výroku, který je podložen důkazy a přáním soudu a nikoliv účastníka řízení“. Nesouhlasí zejména s posouzením těch znaleckých posudků, které si nechal vypracovat, a vyslovuje požadavek, aby byly tyto posudky „povýšeny na důkaz tím, že bude vždy vyslechnut autor posudku jako soudní znalec“. Zdůraznil, že podstatou jeho dovolání „je přání, aby se soud s původními posudky vyrovnal jako s důkazy zejména tak, že je vypořádá, nikoliv tak, že je samoobslužně vyrobí“. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu vrátil věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (když vyslovil „přání, aby se soud s původními znaleckými posudky vyrovnal jako s důkazy, a aby se s nimi vyrovnal zejména tak, že je vypořádá, nikoli tak, že je samoobslužně vyrobí“). Kritikou hodnocení provedených důkazů – z hlediska věcného obsahu nazíráno – je rovněž výtka, že postupem odvolacího soudu „nebyla zajištěna zásada rovnosti postavení účastníků soudního řízení“, přičemž tento postup soudu vidí žalobce zejména v tom, že „soud si bez podrobných a konkrétních námitek žalované strany vyrobí sám vše k vyslovení výroku, který je podložen důkazy a přáním soudu a nikoliv účastníka řízení“. Vzhledem k tomu, že těmito námitkami dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nebylo možné k nim přihlédnout. Podstatou těchto výtek je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Protože dovolání žalovaného v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak již výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce podává dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - rovněž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu