ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.710.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 710/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované T. z. B., a.s., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 120/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2006 č.j. 15 Co 253/2005-202, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.588,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25.2.2000 žalovaná sdělila žalobci, že mu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „ke dni 31.5.2000 bylo zrušeno pracovní místo – vedoucího provozovny údržby“, na základě čehož žalobce nemůže dále zaměstnávat dle pracovní smlouvy ze dne 1.5.1994 na místě sjednaném jako místo výkonu práce a nemůže jej zaměstnávat „v souladu s výkonem jiného druhu práce ani po jeho předchozí průpravě“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 25.2.2000 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy jako vedoucí provozovny údržby. V roce 1997 mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce pro neuspokojivé pracovní výsledky, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.10.1999 č.j. 21 Co 579/98-30, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8.9.1998 č.j. 49 C 135/98-15, bylo určeno, že tato výpověď je neplatná. Žalovaná „se těmto soudním rozhodnutím nepodřídila“, „nepřidělovala žalobci řádně práci“ dle pracovní smlouvy a dne 25.2.2000 mu dala výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti. S touto výpovědí žalobce nesouhlasí, neboť se domnívá, že výpovědní důvod není dán. Nadbytečnost žalobce podle něj „vyplývá nikoli z organizační změny, nýbrž ze situace, kdy byl na pracovní místo žalobce přijat jiný zaměstnanec, avšak žalovaný vzniklou situaci řešil na úkor žalobce“. Žalobce má za to, že ani nebyla splněna nabídková povinnost, neboť mu jiné volné pracovní místo nebylo před podáním výpovědi nabídnuto, „přestože v té době byla u žalobce volná pracovní místa jak v dělnických kategoriích, tak i T. a noví zaměstnanci byli i v té době do pracovního poměru přijímáni“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.10.2002 č.j. 49 C 120/2000-76 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 6.650,- Kč k rukám „právního zástupce žalované, advokáta“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď má všechny zákonem požadované náležitosti, a že v dané věci „žalovaná unesla důkazní břemeno a jednoznačně prokázala, že u ní došlo k organizační změně, v rámci které došlo ke zrušení funkce vedoucího provozovny údržby, kterou zastával žalobce“. Žalovaná také prokázala, že „chtěla zařadit žalobce na jiné pracovní místo, a to asistenta provozního náměstka, což žalobce odmítl“. Soud prvního stupně je toho názoru, že „bylo prokázáno, že výpověď byla dána v přímé souvislosti se zrušením funkce vedoucího provozovny údržby poté, co žalobce odmítl převedení na funkci asistenta provozního náměstka“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27.4.2004 č.j. 15 Co 74/2003-112 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně nelze zcela jednoznačně zjistit, jaké důkazy a jaké skutkové závěry soud k tomuto názoru vedly“. Uvedl, že „soud prvního stupně dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že žalobci bylo nabídnuto volné pracovní místo v souvislosti s dáním výpovědi pro nadbytečnost, že žalobce toto místo odmítl“, i k nesprávnému právnímu názoru, že „v důsledku těchto skutečností je výpověď platná a žaloba byla proto zamítnuta. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně chybně nepoučil žalovanou ohledně doplnění tvrzení a nabídnutí důkazů, že neměla pro žalobce žádné volné místo, a žalobce ohledně doplnění důkazů k jeho tvrzení, že mu žalovaná nenabídla vhodné místo, ačkoliv ho měla.
Městský soud poté rozsudkem ze dne 12.4.2005 č.j. 49 C 120/2000-162 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 15.825,- Kč „k rukám právní zástupkyně žalované, advokátky“. Soud prvního stupně dovodil, že výpověď „má všechny formálně právní náležitosti“, a že je v příčinné souvislosti s organizační změnou, kterou došlo ke zrušení funkce vykonávané žalobcem. Dospěl k závěru, že žalovaná „unesla své důkazní břemeno“, když prokázala, že u ní nebylo žádné vhodné místo, které mohla žalobci s ohledem na jeho kvalifikace, schopnosti a zdravotní stav nabídnout. Bylo prokázáno, že „žalovaná nabídla žalobci funkci asistenta technického náměstka, žalobce však tuto funkci odmítl přijmout“ a také, že „poté, co žalovaná vydala interní sdělení o zařazení žalobce zpět na jeho funkci vedoucího provozovny údržby, žalobce odmítl převzít podklady k funkci a podepsat zápis o převzetí funkce“. Podle soudu prvního stupně pak „sám žalobce neoznačil žádné vhodné pracovní místo, které bylo v době, kdy mu žalovaná dala výpověď, volné, a které mohl zastávat s ohledem na své vzdělání, praxi a zdravotní stav“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.6.2006 č.j. 15 Co 253/2005-202 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 5.225,- Kč „k rukám zástupkyně žalované“. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně existence volného místa u žalované a dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že „žádné volné pracovní místo v rozhodné době neexistovalo a výpověď tedy nemůže být neplatná pro nesplnění nabídkové povinnosti“. Došlo-li k uzavření pracovního poměru od 1.3. 2000 se zaměstnankyní Š., nejednalo se o volné místo, nýbrž o místo, „které se vyskytlo zcela náhodně za situace, kdy bylo třeba akutně z nějakého důvodu nahradit původního zaměstnance, a to krátkodobě. Navíc tato potřeba vznikla…..až po doručení výpovědi žalobci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že u žalované existovalo několik volných míst, přičemž „žádné z těchto míst mu nebylo nabídnuto“. „V souvislosti s přejmenováním funkce vedoucí na název ředitel, avšak při nezměněné pracovní náplni“ nedostal dovolatel „možnost se o tuto funkci ucházet“ a je toho názoru, že „nelze očekávat od zaměstnance po více jak dvou letech, že přijde jen tak do zaměstnání, prohlásí, já jsem tady, a bude pokračovat ve vedoucí funkci, ze které byl převeden na jinou funkci“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť žalobce neuvádí otázku, „pro kterou by mělo jít o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu“ a „obsahem jeho dovolání jsou námitky proti skutkovým zjištěním, ze kterých odvolací soud vycházel“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (soud prvního stupně rozhodl po zrušení svého rozsudku stejně jako v původním rozsudku – žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce v dovolání mimo jiné dovozuje, že „oba soudy učinily na špatně zjištěném skutkovém stavu nesprávný právní názor“, z čehož vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že „se soud prvního stupně ani odvolací soud nezabýval důsledně a v souvislostech jím opakovaně vznesenými i písemně předloženými důkazy“, a že soudy braly „za průkazná ústní svědectví mnohdy zmatená podjatých svědků“) a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věcí významné (například, že u žalované „byli přijímání noví pracovníci“, přičemž jemu žádné jiné místo „a to ani dělnické“ nabídnuto nebylo, ačkoli ho „byl schopen rovněž vykonávat a které organizace měla k dispozici“.) Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „při nezměněné pracovní náplni nedostal možnost se“ o funkci ředitele (dříve vedoucího) provozovny údržby „ucházet“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 413,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.588,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu