ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.719.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 719/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. O., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 99.078,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 275/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2005 č.j. 10 Co 712/2005-144, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18.10.2002 Okresní úřad v K. V., (jeho přednosta Ing. M. M.) sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně dne 29.8.2002 podepsala jí vyhotovené rozhodnutí č.j. RK/820c/2001/Pokl.,Buch. ve věci závazného stanoviska k rekonstrukci hotelového komplexu E., ačkoliv k tomu nebyla oprávněna, že vydáním tohoto rozhodnutí \"přes záporná stanoviska příslušných institucí dala souhlas k vydání stavebního povolení\" a že \"provedením stavby dojde k nenahraditelné škodě na předmětné kulturní památce\".
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 17.12.2002 proti žalované České republice - Okresnímu úřadu v K. V. domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustila a že žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru po uplynutí jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení §55 odst. 2 (správně §53 odst. 2) zákoníku práce.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 23.4.2003 č.j. 16 C 275/2002-19 rozhodl, že \"v řízení bude pokračováno na straně žalovaného s M. O.\" a že \"se připouští přistoupení České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako druhého žalovaného do řízení a České republiky - Ministerstva financí, jako třetího žalovaného do řízení\". Dospěl k závěru, že M. O. nastoupilo do řízení na místě dosavadního žalované České republiky - Okresního úřadu v K. V. podle ustanovení §107a odst. 1 o.s.ř. a že jsou splněny podmínky pro připuštění přistoupení \"žalovaných dvě a tři\" podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř.
K odvolání žalobkyně, M. O. a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.6.2003 č.j. 10 Co 477/2003-32 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že okresní úřady zanikly dnem nabytí účinnosti zákona č. 320/2002 Sb. a že podle ustanovení Části stosedmnácté, Čl. CXVII bodů 1, 2 a 3 zákona č. 320/2002 Sb. práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce v okresních úřadech přešly z České republiky na územní samosprávné celky v případech, kdy činnosti zaměstnance okresního úřadu stanovené tímto nebo zvláštním zákonem přecházejí do působnosti územních samosprávných celků, přičemž okresní úřad se dohodne se zaměstnancem okresního úřadu, příslušným územním samosprávným celkem nebo správním úřadem, na který územní samosprávný celek jeho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přejdou. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby s přihlédnutím k dohodě, uzavřené mezi žalobkyní, Okresním úřadem v K. V. a M. O. dne 28.8.2002, znovu posoudil \"právní nástupnictví na straně žalovaného dle ust. §107 odst.1, 3 o.s.ř.\".
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 20.8.2003 č.j. 16 C 275/2002-36 rozhodl, že \"v řízení bude pokračováno na straně žalovaného s M. O.\". Soud prvního stupně zjistil, že podle dohody o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, která byla uzavřena dne 28.8.2002 mezi \"ČR - Okresním úřadem v K. V.\", M. O. a žalobkyní, přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mezi žalobkyní a Okresním úřadem v K. V. z Okresního úřadu v K. V. na M. O., a dovodil, že M. O. z tohoto důvodu podle zákona č. 320/2002 Sb. \"nastoupilo do řízení\". Bylo proto rozhodnuto, že v řízení bude ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 a 3 o.s.ř. pokračováno jako se žalovaným s M. O.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19.12.2003 č.j. 10 Co 868/2003-44 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru \"je možno po zániku okresních úřadů s procesním nástupcem původně žalovaného Okresního úřadu v K. V. pokračovat\" a že podle dohody, uzavřené mezi žalobkyní, Okresním úřadem v K. V. a M. O. dne 28.8.2002 ve smyslu ustanovení čl. CXVII bodů 2 a 3 zákona č. 320/2002 Sb. přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů žalobkyně dnem 1.1.2003 \"z úřadu na obec\". Protože M. O. vstoupilo \"do práv a povinností původního žalovaného tak, jak to má na mysli ust. §107 odst. 3 o.s.ř.\", je usnesení soudu prvního stupně správné.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 9.9.2004 č.j. 21 Cdo 1300/2004-62 usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že činnosti, které žalobkyně vykonávala u svého dosavadního zaměstnavatele, přešly po zrušení okresních úřadů (tj. ode dne 1.1.2003) do působnosti územních samosprávných celků, že dne 28.8.2002 Okresní úřad v K. V. sjednal se žalobkyní a M. O. dohodu, podle které přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů žalobkyně dnem 1.1.2003 \"z úřadu na obec\", podle které se žalobkyně zavázala, že uzavře \"s úřadem\" nejpozději do 31.8.2002 \"dodatek pracovní smlouvy\", na jejímž základě dojde ke změně sjednaného místa výkonu práce s tím, že místem výkonu práce bude dle tohoto dodatku ode dne 1.1.2003 \"o. O.\", a podle které se M. O. zavázalo zaměstnat žalobkyni dnem 1.1.2003 v místě výkonu práce sjednaném v tomto \"dodatku pracovní smlouvy\", že do delimitace zaměstnanců Okresního úřadu v K. V., kteří přecházeli na M. O., žalobkyně nebyla zahrnuta jen z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného dopisem ze dne 18.10.2002 a že proto práva a povinnosti z pracovního poměru žalobkyně k České republice - Okresnímu úřadu v K. V. přešla na žalovaného. Dovolací soud současně vytknul soudům, že neměly ve smyslu ustanovení §107 o.s.ř. rozhodovat o tom, s kým bude v řízení pokračováno, neboť po zahájení řízení (dnem 31.12.2002) nezanikl účastník řízení (Česká republika), ale jen jeho organizační složka (Okresní úřad v K. V.), a dovodil, že M. O. se mohlo stát účastníkem řízení na místě žalovaného jen postupem podle ustanovení §107a o.s.ř. Usnesení soudů byla navíc postižena zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť o tom, s kým bude v řízení pokračováno, rozhodla usnesením ze dne 20.8.2003 č.j. 16 C 275/2002-36 u okresního soudu jako soudu prvního stupně předsedkyně senátu JUDr. D. S., ačkoliv ve věci pracovní (řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) v řízení před okresním soudem rozhoduje senát též o opatření přijímaném podle ustanovení §107 o.s.ř., a odvolací soud nezjednal nápravu.
Poté, co usnesením ze dne 18.10.2004 č.j. 16 C 275/2002-67 rozhodl, že \"v řízení bude pokračováno na straně žalovaného s M. O.\" (podle potvrzení ve spise usnesení nabylo právní moci dnem 12.11.2004), a co připustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně vedle určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru domáhala ve smyslu ustanovení §61 zákoníku práce zaplacení náhrady mzdy \"za dobu 6 měsíců\" ve výši 99.078,- Kč s 2% úrokem od 1.6.2003 do zaplacení, Okresní soud v K. V. rozsudkem ze dne 1.6.2005 č.j. 16 C 275/2002-124 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 32.052,50 Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18.10.2002 je neplatné, neboť bylo učiněno po uplynutí jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zákoníku práce. Soud prvního stupně vzal za prokázané (z výpovědi svědkyně M. H., která vypovídala zcela přesvědčivě a ke svým tvrzením předložila přesné poznámky, a z výpovědi svědka Ing. F. R., k jehož odvolání došlo právě v souvislosti s rozhodnutím žalobkyně, které je jí vytýkáno), že přednosta Okresního úřadu v K. V. Ing. M. M. se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobkyně dozvěděl již dne 20.9.2002, že poslední den lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru tedy skončil dne 20.10.2002 (§266 odst. 2 zák. práce) a že je proto opožděné okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo žalobkyni předáno teprve dne 21.10.2002. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobkyně neporušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť \"žalobkyně podle svých povinností k vydání závazného stanoviska dne 29.8.2002 měla k dispozici odborné vyjádření S. p. ú. v P., vydáním tohoto rozhodnutí a jeho podpisem nijak neporušila své pracovní povinnosti, nepřekročila pracovní náplň ani rozsah svého pověření\". Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobkyně má na náhradu mzdy nárok podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13.10.2005 č.j. 10 Co 712/2005-144 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.147,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud nejprve dovodil, že otázku právního nástupnictví na straně žalované vyřešil soud prvního stupně v souladu s rozhodnutím dovolacího soudu tak, že \"právním nástupcem České republiky je M. O. vzhledem k tomu, že k dohodě o přechodu práv a povinností žalobkyně z pracovněprávních vztahů došlo, neboť podle ust. Části sto sedmnácté, Čl. CXVII bodu 4. zákona č. 320/2002 Sb. měla být žalobkyně do delimitace zahrnuta, neboť místo, kde měla od 1.1.2003 vykonávat práci, vyplývalo z obsahu dohody ze dne 28.8.2002, a skončení pracovního poměru, vzhledem k tomu, že je veden spor o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, je nejisté\". Ve vztahu k dodržení lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zákoníku práce odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně \"podpořeného\" listinou, kterou byl svědek Ing. F. R. odvolán z funkce \"právě pro údajné pochybení žalobkyně jako své podřízené\" (z listiny vyplývá, že přednosta Okresního úřadu v K. V. Ing. M. M. dne 20.9.2002 s účinností od 20.9.2002 zrušil pověření Ing. F. R. vedením referátu regionálního rozvoje a že Ing. F. R. uvedenou listinu dne 20.9.2002 převzal), a dovodil, že \"obsah této listiny plně koresponduje s výpovědí svědkyně M. H., podle které žalobkyně byla zmocněna Ing. F. R. k tomu, aby za oddělení kultury referátu regionálního rozvoje podepisovala rozhodnutí, že přednosta okresního úřadu Ing. M. M. se o podpisu žalobkyně na rozhodnutí týkajícím se hotelového komplexu E. dozvěděl v pátek dne 20.9.2002, že v tento den odvolal z funkce Ing. F. R. a svědkyni M. H. požádal, aby si přes víkend rozmyslela, zda přijme pověření vést referát regionálního rozvoje, a od pondělí 23.9.2002 pověřil řízením referátu regionálního rozvoje tuto svědkyni. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal okamžité zrušení pracovního poměru doručené žalobkyni dne 21.10.2002 neplatným; protože žalobkyně oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, přiznal jí právo na náhradu mzdy za 6 měsíců v celkové výši 99.078,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že závěr o jeho věcné legitimaci ve sporu je \"v rozporu se základními ústavními principy\", neboť \"zakládá\" jeho \"odpovědnost za jednání, které učinil jiný subjekt (Český stát - respektive jeho tehdejší organizační složka - Okresní úřad K. V.), ačkoliv zaniknuvší Okresní úřad K. V. měl svého právního nástupce - Český stát\" a že proto by žalovaný \"neměl nést následky případného nesprávného rozhodnutí okresního úřadu coby orgánu státu\". Při posuzování dohody ze dne 28.8.2002 soudy nepřihlédly k tomu, že Okresní úřad v K. V. po jejím uzavření okamžitě zrušil se žalobkyní pracovní poměr \"bez jakéhokoliv konsenzu\" se žalovaným, ačkoliv tím žalovanému \"vzniká povinnost nahradit nemalé finanční částky\"; nedošlo-li \"k zániku subjektu, který je nositelem práva a závazků, tedy státu, měl by odpovědnost za rozhodování své organizační složky nadále nést sám\". Žalovaný dále namítá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť vycházely pouze z výslechu svědkyně M. H. (z poznámek uvedených v jejím poznámkovém bloku), aniž by vzaly v úvahu, že svědkyně je \"dlouholetou kolegyní žalobkyně a že mezi těmito zřejmě došlo k navázání užších vazeb\"; protože den 20.9.2002 nebyl \"potvrzen ani ze strany ing. F. R. ani svědka ing. M. M., neměl být okamžik, kdy se zaměstnavatel měl dozvědět o porušení pracovní kázně žalobkyní, odvozován jen z údajů svědkyně M. H. Podle názoru žalovaného si \"nadřízení pracovníci žalobkyně museli být vědomi právní úpravy lhůt uvedených v §53 odst. 2 zákoníku práce a není možné předpokládat, že by okresní úřad nechal v souvislosti se svým rozhodováním marně uplynout zákoníkem práce stanovenou lhůtu pro doručení okamžitého zrušení pracovního poměru\". Žalovaný přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (srov. §249 odst. 1 zákoníku práce). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy dochází buď podle zákoníku práce, v němž je upraven v ustanoveních §249 až 251a zák. práce (ustanovení §251 zák. práce však upravuje pouze uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen), nebo v případech stanovených jinými právními předpisy, například podle ustanovení §59 odst. 3 nebo §480 a §487 obchodního zákoníku, §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle Části sto sedmnácté, Čl. CXVII zákona č. 320/2002 Sb. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je charakteristické, že na přejímajícího zaměstnavatele přechází všechna práva a povinnosti, jež byly dosud (do dne přechodu práv a povinností) mezi zaměstnancem a jeho dosavadním zaměstnavatelem založeny, včetně všech nároků mezi nimi vzniklých (splatných či nesplatných, popřípadě též budoucích, přisouzených nebo dosud sporných a řešených v řízení před soudem), ledaže zákon výslovně stanoví, že se přechod týká jen jednotlivého nároku (jednoho z nároků nebo části jednoho z nároků) zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli (srov. například ustanovení §11 odst. 3 větu první zákona č. 118/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
V usnesení dovolacího soudu ze dne 9.9.2004 č.j. 21 Cdo 1300/2004-62 bylo vyloženo, že na žalovaného přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně k jejímu dosavadnímu zaměstnavateli (České republice - Okresnímu úřadu v K. V.); nedílnou součástí přešlých práv a povinností je i povinnost uspokojit nároky žalobkyně z neplatného rozvázání pracovního poměru, i když je učinil dosavadní zaměstnavatel. Protože soudy z uvedené ustálené judikatury soudů při svém rozhodování věci vycházely, nemůže mít rozsudek odvolacího soudu z důvodu této právní otázky po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný dále - jak vyplývá z obsahu jeho dovolání - podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že, \"svědkyně M. H., z jejíž výpovědi soudy vycházely, je dlouholetou kolegyní žalobkyně a že mezi oběma zřejmě došlo k navázání užších vazeb\" a že \"okamžik, kdy se zaměstnavatel měl dozvědět o porušení pracovní kázně (20.9.2002) byl odvozován jen ze sdělení této svědkyně, a toto datum nebylo potvrzeno ani ze strany ing. F. R. ani svědka ing. M. M.\") a na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (\"že důkazní situace je ohledně data zjištění porušení pracovní kázně nedostatečná\" a že \"nadřízení pracovníci žalobkyně si museli být vědomi právní úpravy lhůt uvedených v §53 odst. 2 zákoníku práce a není možné předpokládat, že by okresní úřad nechal v souvislosti se svým rozhodováním marně uplynout zákoníkem práce stanovenou lhůtu pro doručení okamžitého zrušení pracovního poměru\"). Tím, že žalovaný na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu