ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.920.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 920/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně C. B., a.s. v likvidaci, zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Z. M., zastoupené advokátkou, 2) J. S., zastoupené advokátem, o 150.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 109/97, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č.j. 27 Co 160/2005-175, takto:
I. Dovolání žalované 1) proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu Praha-východ ze dne 23. srpna 2001 č.j. 6 C 109/97 v části, jíž byla žalované 1) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 45.000,- Kč, a proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) se odmítá.
II. Ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 45.000,- Kč, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby ji žalovaná 1) a žalovaná 2) zaplatily společně a nerozdílně částku 150 000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že „dne 4. července 1995 vznikl na pracovišti bankovního provozu žalobkyně“ v pokladně, kterou obě žalované obsluhovaly, schodek. Obě žalované měly se žalobkyní uzavřeny dohody o hmotné odpovědnosti, avšak schodek odmítly zaplatit.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 26.10.1998 č.j. 6 C 109/97-80 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) 57.300,- Kč „na účet JUDr. S. B.“ a žalované 2) 57.300,- Kč „na účet JUDr. P. H.“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 2) není za zjištěný schodek odpovědná, jelikož nebyla oprávněna k samostatnému výkonu funkce pokladní, neboť nesplňovala předpoklady stanovené žalobkyní pro výkon této funkce. Dohoda o hmotné odpovědnosti, kterou žalovaná 2) s žalobkyní uzavřela v den vzniku pracovního poměru, tj. 1.6.1995, „nemohla nabýt účinnosti dříve než žalovaná 2) započne vykonávat funkci pokladní s odpovědností spojenou s výkonem této funkce“, dosud však „měla na pokladně pracovat pouze pod dohledem příslušného hmotně odpovědného pokladníka“. Vzhledem k tomu také nebyly splněny podmínky pro vznik hmotné odpovědnosti žalované 1), neboť v den vzniku schodku „vinou zaměstnavatele neměla splněny podmínky pro realizaci dohody o hmotné odpovědnosti“, jelikož se musela věnovat více činnostem zároveň, včetně zaškolování žalované 2). Soud prvního stupně dále přihlédl ke skutečnosti, že v uvedený den docházelo k výpadkům počítačové sítě, že vchody do pokladen nebyly dostatečným způsobem zabezpečeny, a že žalobkyně danou situaci ohlásila policii až po dvou týdnech, ačkoli šetření „bylo nutno provést neprodleně“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28.2.2001 č.j. 27 Co 406/2000-130 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „k prokázání tvrzení o vytvoření řádných pracovních podmínek“ ze strany žalobkyně neprovedl důkaz „ohledáním na místě samém či odborným vyjádřením o zabezpečení pokladny a celé expozitury“ a uložil mu, aby skutková zjištění doplnil znaleckým posudkem „znalce z technického oboru se specializací na trezory a zámky“, a aby se zabýval tím, „zda mezi případným zjištěním porušení povinnosti žalobkyně uvedené v §170 odst. 1 zákoníku práce a vznikem schodku či jeho části existuje příčinná souvislost“, a „v jakém rozsahu se žalované případně své odpovědnosti za schodek zprostily a zda a v jakém rozsahu jsou dány důvody ke snížení náhrady škody dle §183 zákoníku práce“.
Okresní soud Praha-východ poté rozsudkem ze dne 23.8.2001 č.j. 6 C 109/97-144 uložil žalované 1), aby zaplatila žalobkyni „částku 90.000,- Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku“, „do částky dalších požadovaných 60.000,- Kč“ návrh zamítl, zamítl i žalobu, aby „žalovaná ad 2) byla povinna zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč“, a rozhodl, že ve vztahu žalobkyně a žalované 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) „na náhradu nákladů řízení 75.600,- k rukám JUDr. P. H.“. Soud prvního stupně dovodil, že, přebírala-li žalovaná 2) „hmotnou odpovědnost jako pokladní, tak tato dohoda o hmotné odpovědnosti nemohla nabýt účinnosti dříve, než žalovaná ad 2) započne vykonávat funkci pokladní“. I kdyby však dohoda o hmotné odpovědnosti „nabyla účinnosti jejím podpisem“, žalovaná 2) „by se této odpovědnosti za výsledek zprostila zcela, neboť zaměstnavatel za dané situace nese plnou odpovědnost za to, že zaměstnankyni, nesplňující předpoklady pro výkon funkce pokladní, nechal tuto činnost vykonávat“. Ohledně žalované 1) soud prvního stupně dovodil, že „vinou zaměstnavatele neměla splněny podmínky pro naplnění dohody o hmotné odpovědnosti“, neboť „ve funkci vedoucí expozitury musela vykonávat za jiného pracovníka činnost pokladní a navíc za situace, kdy ústním příkazem sděleným telefonicky jí bylo uloženo nadřízeným B. P. provádět zaškolení 2. žalované, která neobstála u kvalifikačních zkoušek a nemohla samostatně funkci pokladní vykonávat“. Proto stanovil „míru zavinění žalobkyně na vzniklé škodě“ 40%, a „v poměru 60% vzniklé škody je dána odpovědnost 1. žalované z dohody o hmotné odpovědnosti“.
K odvolání žalobkyně a žalované 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.6.2005 č.j. 27 Co 160/2005-175 rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalované 1) změnil tak, že „žaloba co do částky 105.000,- Kč, kterou by byla povinna zaplatit společně a nerozdílně s žalovanou 2), se zamítá“, a že „jinak“ se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, ohledně žalované 2) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná 2) „je povinna zaplatit žalobkyni 45.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a tak, že žaloba co do částky 105.000,- Kč, kterou by byla žalovaná 2) povinna zaplatit společně a nerozdílně s žalovanou 1)“, se zamítá, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně a že obě „žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení 990,- Kč k rukám advokáta“. Odvolací soud žalovaným přisvědčil, že v daném případě není možné žalovat žalované společně a nerozdílně, neboť žádná z nich nemá s žalobkyní uzavřenu doložku o společné hmotné odpovědnosti; podíl schodku připadající na každou žalovanou „představuje tedy jednu polovinu, to je částku 75.000,- Kč“. Protože žalobkyně „v době vzniku schodku porušila vůči žalovaným pracujícím na pokladně svou povinnost zaměstnavatele uvedenou v §170 odst. 1 zákoníku práce zajišťovat svým pracovníkům takové podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení majetku, a porušení této povinnosti je v příčinné souvislosti se vznikem schodku“ odvolací soud dospěl k závěru, že „žalované se své odpovědnosti za schodek zprostily podle ust. §170 odst. 3 ZPr v rozsahu 40%“. K dalším skutečnostem namítaným žalovanými ohledně odpovědnosti žalobkyně odvolací soud nepřihlížel, neboť „neshledal příčinnou souvislost mezi jejich existencí a vznikem schodku“. Neztotožnil se ani se závěrem soudu prvního stupně o tom, že dohoda o hmotné odpovědnosti žalované 2) nenabyla účinnosti, neboť žalovaná 2) „měla uzavřenou pracovní smlouvu na funkci pokladní, v níž nebylo účastníky sjednáno, že výkon této funkce je odložen do doby splnění kvalifikačních zkoušek“.
Proti tomuto rozsudku podaly dovolání obě žalované.
Žalovaná 1) v dovolání namítala, že soudy obou stupňů „nesprávně věc právně posoudily, pokud hodnotily okolnosti svědčící o porušení povinnosti zaměstnavatele podle §170 zák. práce, a zejména pak ve vztahu k §183 zák. práce“. Podle názoru dovolatelky mělo být přihlédnuto k okolnostem, které jí výrazně ztěžovaly výkon práce, zejména k tomu, že „musela pod pohrůžkami ze strany nadřízeného zaučovat 2. žalovanou, která neobstála u kvalifikačních zkoušek“, a dále k tomu, že „vypadával počítačový systém“, že prostory pobočky nebyly dostatečně zabezpečeny a daly se otvírat za použití nože, stejně jako pokladny, které byly určeny k uchovávání peněz“, že do prostor byl umožňován vstup cizím osobám“ a že „žalobkyně, ačkoli byl schodek bezprostředně ohlášen a samy pracovnice se domnívaly, že je třeba okolnosti této ztráty prošetřit, oznámila událost příslušným orgánům policie se zpožděním“. Podle názoru žalované 1) tím, že soudy obou stupňů „uvedené skutečnosti zjistily a měly za prokázané“, avšak nezohlednily, posoudily věc nesprávně. Žalovaná 1) navrhla, aby Nejvyšší soud ČR „dovoláním napadený výrok soudu I. stupně zrušil a vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Žalovaná 2), v dovolání, které směřovala pouze do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že je povinna zaplatit 45.000,- Kč, „v prvé řadě namítá neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti, jako základního předpokladu oprávněnosti žaloby“. Jak pracovní smlouva, tak dohoda o hmotné odpovědnosti žalované 2), jsou podepsány „pouze jedním pracovníkem, a to v případě dohody o hmotné odpovědnosti dokonce pracovníkem pobočky P.“, což je - jak dovozovala - v rozporu jak s organizačním řádem, tak s uvozujícími ustanoveními dohody o hmotné odpovědnosti. Pro případ, kdyby dovolací soud „dohodu o hmotné odpovědnosti uznal ze právně závaznou“, dovolatelka poukázala na ujednání obsažená v této dohodě, že dohoda vstoupí v účinnost teprve převzetím hodnot – „dnem sepsání předávacího protokolu dle Čl. 1 Dohody“. Žalovaná 2) však nikdy jako pokladní nepracovala, neměla přiděleno osobní číslo k přihlášení do automatizovaného systému zpracování dat jako pokladní, a pracovala na pokladním úseku žalobce pouze v zácviku. Jako pokladní byla inkriminovaného dne uvedena pouze žalovaná 1) a žalovaná 2) neměla, v souladu s interními předpisy žalobkyně, přístup do počítačového systému umožňujícího pokladní operaci. Protože žalovaná 2) nezačala vykonávat funkci pokladní, nikdy žádné hodnoty při výkonu své funkce v bance řádně nepřevzala, nemohla vstoupit v účinnost ani dohoda o hmotné odpovědnosti. Avšak i kdyby byla dána její odpovědnost, „je pak jednoznačně prokázáno“, že se s ohledem na prokázané personální a technické nedostatky na pracovišti zprostila své odpovědnosti zcela, neboť schodek vznikl zcela bez jejího zavinění. V neposlední řadě je skutečností, že trestní oznámení na neznámého pachatele bylo podáno „až po době přesahující 14 dnů“ a „v důsledku tohoto chybného postupu žalobkyně byla zmařena možnost vypátrat skutečného pachatele zpronevěry“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé [ukládající žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni 45.000,- Kč] potvrzen. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku ze dne 23.8.2001 č.j. 6 C 109/97-144 rozhodl o nároku žalobkyně na náhradu škody na svěřených hodnotách, které byla žalovaná 1) povinna vyúčtovat, jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 26.10.1998 č.j. 6 C 109/97-80, který byl usnesením ze dne 28.2.2001 č.j. 27 Co 406/2000-130 zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 23.8.2001 č.j. 6 C 109/97-144 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 28.2.2001 č.j. 27 Co 406/2000-130 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že soud prvního stupně „k prokázání tvrzení o vytvoření řádných pracovních podmínek“ ze strany žalobkyně neprovedl důkaz „ohledáním na místě samém či odborným vyjádřením o zabezpečení pokladny a celé expozitury“ a uložil mu, aby skutková zjištění doplnil znaleckým posudkem „znalce z technického oboru se specializací na trezory a zámky“. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 23.8.2001 č.j. 6 C 109/97-144 ohledně žalované 1), že „vinou zaměstnavatele neměla splněny podmínky pro naplnění dohody o hmotné odpovědnosti“, neboť „ve funkci vedoucí expozitury musela vykonávat za jiného pracovníka činnost pokladní a navíc za situace, kdy ústním příkazem sděleným telefonicky jí bylo uloženo nadřízeným B. P. provádět zaškolení 2. žalované, která neobstála u kvalifikačních zkoušek a nemohla samostatně funkci pokladní vykonávat“, nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná 1) sice v dovolání uvádí, že „soud posoudil věc nesprávně“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že i přes uložení povinností soudem odvolacím soud prvního stupně nepřistoupil k provedení „znaleckého posudku znalcem z technického oboru se specializací na trezory a zámky“, a nezabýval se tím, zda mezi porušením povinnosti žalované a vznikem schodku neexistuje příčinná souvislost). Žalovaná 1) zároveň, na rozdíl od soudu I. stupně i soudu odvolacího, které - podle jejího názoru - řádně nezohlednily prokázané skutečnosti, zastává názor, že všechny jí uvedené skutečnosti představují důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §183 zák. práce, jež je třeba zvážit, jak ve smyslu zproštění se odpovědnosti za schodek žalované 1), tak ve smyslu zhodnocení okolností, které „svědčí o porušení povinností zaměstnavatelem“. Na této úvaze pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalované 1) nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky poté po zjištění, že dovolání žalované 2) bylo podáno proti v dovolání napadenému výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované 2) je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je náhrada škody způsobené schodkem na svěřených hodnotách ze dne 4.7.1995 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1995, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře - dále jen zák. práce.
Podle ustanovení §176 odst. 1 věty první zák. práce převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnanec odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek. Podle ustanovení §176 odst. 3 zák. práce se zaměstnanec zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel nebo zaměstnávající občan (dále jen „zaměstnavatel“), že uzavřel s pracovníkem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách, které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. Zavinění zaměstnance na vzniku škody zaměstnavatel není povinen prokazovat (srov. §172 odst. 3 zák. práce); zaměstnanec se však ve smyslu ustanovení §176 odst. 3 zák. práce odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný pracovník zavázal vyúčtovat. Zpravidla bývá zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. §29 odst. 1 a §30 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví), zaměstnavatel však může - jako je tomu v posuzované věci - jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách. V obou případech, bez ohledu na to, jakým způsobem je schodek prokazován, z podstaty věci vyplývá, že schodek vyjadřuje skutečnost, že - i když není možné zjistit, kdy, popřípadě jakým způsobem, schodek (manko) na svěřených hodnotách vznikl - hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zatím zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalovaná 2) uzavřela se žalobkyní (s jejím generálním ředitelem Doc. Ing. A. V., CSc.) dne 1.6.1995 pracovní smlouvu, v níž se zavázala „vykonávat práci jako pokladník“; téhož dne uzavřela s žalobkyní (za niž jednal pracovník pobočky P.) dohodu o hmotné odpovědnosti „za svěřené hodnoty: pokladní hotovost, cestovní šeky, jiné pokladní hodnoty, pokladní poukázky, jakož i za hodnoty, které při výkonu své funkce v bance kdykoliv později řádně převezme“ (srov. Čl 1). Po absolvování příslušného školení, byla při závěrečných kvalifikačních zkouškách hodnocena stupněm „2“, a proto „nesměla vykonávat funkci samostatné pokladní“, a byla - poté co se dne 28.6.1995 vrátila na pracoviště v P., - oprávněna pracovat pouze pod dohledem jako pokladní v zácviku. Dne 4.7.1995 byla na pokladně, kde žalovaná 2) pracovala pod vedením žalované 1), podle údajů pokladní knihy podepsaných oběma žalovanými „zjištěna diference 150.000,- Kč“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení věci v první řadě významné, zda dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 1.6.1995 byla sjednána platně a zda, popřípadě kdy, nastaly její právní účinky. Dovolatelka v první řadě namítá, že dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 1.6.1995 je podepsána „pouze jedním pracovníkem, a to v případě dohody o hmotné odpovědnosti dokonce pracovníkem pobočky P.“, což je - jak dovozovala - v rozporu jak s organizačním řádem, tak s uvozujícími ustanoveními dohody o hmotné odpovědnosti.
Základním předpokladem odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách je, aby mezi ním a zaměstnavatelem byla uzavřena platná dohoda o hmotné odpovědnosti za tyto hodnoty. Náležitostí dohody o hmotné odpovědnosti požadovanou zákonem je především její písemná forma; nedostatek této formy má za následek neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti (srov. §176 odst. 2 zák. práce). Dohoda o hmotné odpovědnosti musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (§176 odst. 1 zák. práce). Podmínkou platnosti dohody o hmotné odpovědnosti naproti tomu není uvedení funkce a pracoviště zaměstnance, se kterými je jeho hmotná odpovědnost spojena, ani vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal hmotnou odpovědnost.
Dohodou o hmotné odpovědnosti přejímá zaměstnanec odpovědnost za schodek na kterémkoliv pracovišti, v kterékoliv funkci spojené s touto odpovědností a v jakémkoliv kolektivu společně hmotně odpovědných zaměstnanců, kam bude kdykoliv později převeden, zařazen nebo přeložen (§177 odst. 1 zák. práce). Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách na základě dohody o hmotné odpovědnosti nese zaměstnanec při každé změně pracovního poměru s sebou; tato odpovědnost trvá zásadně od uzavření takovéto dohody až do skončení pracovního poměru (pokud nedojde k odstoupení od dohody - srov. §177 odst. 2 zák. práce). Zaměstnanec odpovídá za schodek v kterékoliv funkci spojené s hmotnou odpovědností na kterémkoli pracovišti zásadně podle původní dohody o hmotné odpovědnosti. Uvedení druhu práce, popř. funkce, kterou má zaměstnanec vykonávat je nutné jen proto, aby následně nevznikaly pochybnosti, kdy jde u zaměstnance o převedení na jinou práci anebo o přeložení, a v kterých případech má právo od dohody o hmotné odpovědnosti odstoupit. Podle původní dohody totiž nebude za schodek odpovídat tehdy, když od ní odstoupí, a to nejpozději v době, kdy je realizována změna pracovního poměru (převedení na jinou práci, přeložení, zařazení na jiné pracoviště, změna v kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců). Z hlediska platnosti dohody o hmotné odpovědnosti proto není významné, jakou funkci a na jakém pracovišti, popřípadě v jakém kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců, zaměstnanec zastává v době jejího uzavření a zda jsou tyto okolnosti v dohodě o hmotné odpovědnosti uvedeny. Z hlediska platnosti dohody o hmotné odpovědnosti je však nepochybně významné, zda tento právní úkon za zaměstnavatele sjednal a podepsal zaměstnanec, který je k tomu oprávněn.
V projednávané věci soud prvního stupně s ohledem na to, jaký zaujal ve věci právní názor, otázku platnosti dohody o hmotné odpovědnosti neřešil, a ani odvolací soud, pro který byla dohoda o hmotné odpovědnosti základem, na němž budoval své další závěry, se tímto nezabýval. Přestože z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná 2) v průběhu řízení namítala „neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti, jako základního předpokladu oprávněnosti žaloby“, neboť zpochybňovala, že k uzavření tohoto právního úkonu za žalovanou je oprávněn toliko jediný vedoucí zaměstnanec, a to „dokonce pracovník pobočky P.“, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, jak dospěl k závěru, že žalovaná 2) měla řádně uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti. Je jistě mimo pochybnost, že pracovněprávní úkony mohou činit kromě statutárního orgánu zaměstnavatele jiní jeho zaměstnanci, zejména vedoucí organizačních útvarů, jestliže to vyplývá z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy, a že není zapotřebí, aby uvedení zaměstnanci měli k těmto právním úkonům zvláštní písemné pověření, neboť jejich oprávnění k pracovněprávním úkonům vyplývá přímo z ustanovení §9 odst. 1 ZPr. Z rozhodnutí odvolacího soudu však nelze zjistit, o které důkazy (o které organizační předpisy) opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, popřípadě proč neprovedl další důkazy k otázce platnosti dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 1.6.1995, zejména k tomu, zda ji uzavřel zaměstnanec oprávněný činit za žalobkyni právní úkony. Proto (kromě jiného) nelze posoudit důvodnost dovolací námitky, že skutkové zjištění, že žalovaná 2) měla platně uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Protože rozhodnutí odvolacího soudu postrádá náležitosti posouzení věci po stránce skutkové, tedy náležitosti požadované ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř., je v tomto směru pro svou nepřezkoumatelnost postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Podstatou dalších námitek dovolatelky je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vztahující se právě k posouzení otázky, zda dohoda o hmotné odpovědnosti – byla-li by uznána „za právně závaznou“ – rovněž „vstoupila v účinnost“.
Dohoda o hmotné odpovědnosti musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (§176 odst. 1 zák. práce). Předpokladem platnosti dohody o hmotné odpovědnosti naproti tomu není uvedení funkce a pracoviště zaměstnance, se kterými je jeho hmotná odpovědnost spojena, ani vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal hmotnou odpovědnost. Z tohoto pohledu není samo o sobě významné, zda po vzniku pracovního poměru a po sepsání dohody o hmotné odpovědnosti dojde ke změně sjednaných pracovních podmínek ohledně sjednaného druhu práce. Podstatné je, zda zaměstnanec podepsal dohodu o hmotné odpovědnosti, a zda při výkonu pracovní činnosti přichází do styku s hodnotami, které je povinen vyúčtovat. Není však vyloučeno, aby - tak, jako u kteréhokoliv jiného právního úkonu - byl vznik účinků platně uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti vázán na splnění podmínky (§241 odst. 1 zák. práce).
Odvolací soud v posuzované věci vycházel ze zjištění, že žalovaná 2) odpovídá za zjištěný schodek, neboť dohodou o hmotné odpovědnosti ze dne 1.6.1995 převzala odpovědnost „za svěřené hodnoty: pokladní hotovost, cestovní šeky, jiné pokladní hodnoty, pokladní poukázky, jakož i za hodnoty, které při výkonu své funkce v bance kdykoliv později řádně převezme“ (srov. Čl 1), a že tedy - dovedeno do důsledků - uzavřená dohoda je nejen platná, ale i účinná. Takovéto hodnocení důkazů v řízení provedených však nelze považovat za odpovídající zákonu, neboť odvolací soud do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. V dohodě o hmotné odpovědnosti totiž bylo dále - kromě jiného (srov. Čl. 8 větu druhou) - ujednáno, že „tato dohoda vstupuje v platnost dnem podpisu oběma stranami a stává se účinnou dnem sepsání předávacího protokolu dle Čl. 1“. I když dohodou o hmotné odpovědnosti přejímá zaměstnanec odpovědnost za schodek na kterémkoliv pracovišti, v kterékoliv funkci spojené s touto odpovědností, neznamená to automaticky, že dohoda se stává platnou a účinnou vždy od okamžiku jejího podpisu. Stejně tak není předpokladem platnosti dohody o hmotné odpovědnosti - obecně vzato - vykonání inventarizace svěřených hodnot a tudíž ani sepsání „předávacího protokolu“. Protože však účinky uzavřeného právního úkonu lze vázat na splnění podmínky, bylo třeba v posuzovaném případě v rámci hodnocení důkazů vyložit, jaké důsledky z hlediska účinnosti dohody ze dne 1.6.1995 má v dané věci ujednání účastníků obsažené v Čl. 8 této dohody, a zda uvedené ujednání vlastně nepředstavuje sjednání odkládací podmínky. Závěr odvolacího soudu o tom, že dohoda o hmotné odpovědnosti je nejen platná, ale i účinná, je za tohoto stavu předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 2) změněn tak, že žalované 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 45.000,- Kč, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadeném výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení [ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu k žalované 2) a ve výroku o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem ve vztahu k oběma žalovaným, neboť byly k této náhradě (nesprávně) zavázány „společně a nerozdílně“] zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu