ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1010.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1010/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátkou, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o vydání automobilu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 300/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2005, č. j. 19 Co 312/2005-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud žalované uložil vydat jí níže označený automobil. Manžel žalobkyně, který automobil užíval, zemřel a vozidlo bylo proto jako součást společného jmění manželů v polovině jeho hodnoty zařazeno do dědictví. Podle dohody uzavřené v dědickém řízení se žalobkyně stala jeho výlučnou vlastnicí. Vozidlo má ale v držení žalovaná, která je odmítá žalobkyni vydat.
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č. j. 17 C 300/2002-90, zamítl žalobu „na povinnost žalované vydat žalobkyni osobní automobil tov. zn. CITROEN ZX 1.4, č. karoserie, tmavě červené barvy, č. TP AO823809“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že manžel žalobkyně V. P. zemřel v bytě žalované, u které v té době žil; žalovaná nebyla účastnicí dědického řízení. Peníze na nákup auta si půjčila žalovaná, půjčku dodnes splácí. V technickém průkazu k vozidlu byl jako jeho držitel uveden V. P., a to proto, že jako invalidní občan čerpal sociální příspěvek na pohonné hmoty; žalobkyně si technický průkaz nechala vystavit až po jeho smrti 23. 7. 2001. Původní technický průkaz držel svědek J. W. jako záruku, že mu žalovaná splatí dluh vzniklý s koupí vozidla, což si oba sjednali písemně. To bylo i předmětem jednání při dědickém řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba podle §126 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) není důvodná.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. srpna 2005, č. j. 19 Co 312/2005-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že bylo prokázáno, že na nákup předmětného auta nebyly použity peníze tvořící společné jmění žalobkyně a jejího zemřelého manžela. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, že je vlastnicí auta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Za zásadní považuje pochybení odvolacího soudu, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který je nepřezkoumatelný. Neobsahuje totiž úvahy, jimiž se soud při hodnocení důkazů řídil, ale pouze opisy přednesů účastníků a provedených důkazů. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když věc nově právně posoudil a tím, že detailnější právní posouzení věci bylo ve věci učiněno jen v předchozím, zrušeném, rozsudku soudu prvního stupně, odňal odvolací soud žalobkyni možnost opravného prostředku a porušil tak zásadu dvojinstančnosti řízení. Další vadou je nesprávné posouzení rozvržení důkazního břemen odvolacím soudem. Ten konstatoval, že žalobkyně důkazní břemeno ohledně vlastnictví auta neunesla a že proto nemůže být její vindikační žaloba úspěšná. Dovolatelka k tomu namítá, že soud měl k dispozici nejméně dvě veřejné listiny, v nichž bylo uvedeno, že je vlastnicí auta. Jednak to bylo usnesení soudu ve věci dědictví po zůstaviteli, jednak doklad vydaný Okresním úřadem v K., z něhož plynulo, že auto bylo vedeno na zůstavitele, který pro účely výplaty dávek sociálního systému prohlásil, že auto je v jeho vlastnictví. Za této situace nastoupil režim §134 OSŘ, přičemž tyto listiny osvědčovaly vlastnictví žalobkyně, leda by byl prokázán opak. Pokud za této situace odvolací soud posoudil důkazní břemeno tak, že leží na žalobkyni, šlo o nesprávný procesně právní postup a řízení tak bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka navíc připomíná, že odvolací soud si odporuje, jestliže na jedné straně v usnesení z 3. 6. 2004 konstatuje, že je bez významu okolnost, jaké prostředky byly na koupi vozidla použity a na druhé straně uvádí, že prostředky na koupi auta opatřila žalovaná, a z toho dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Odvolací soud se navíc vůbec nezabýval s tvrzením žalobkyně, že je věc možno hodnotit i tak, že auto je v podílovém spoluvlastnictví. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Hlavní dovolací námitku představuje tvrzení, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost rozsudku však může jen založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ], přičemž k této vadě lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Navíc předmětem dovolacího přezkumu je rozsudek odvolacího soudu, který nepřezkoumatelný není; soud prvního stupně sice výslovně neuvedl, že na základě zjištěných důkazů měl zato, že předmětný automobil netvořil společné jmění žalobkyně a jejího zemřelého manžela, nicméně z kontextu odůvodnění jeho rozsudku tato skutečnost jasně vyplývá a v rozhodnutí odvolacího soudu je jasně vyjádřena. Námitky skutkové povahy, které dovolatelka uplatňuje, pak nemohou založit přípustnost dovolání.
Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že problematikou důkazního břemene v řízení o vlastnických žalobách by se judikatura nezabývala; rozsudek odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu. V rozsudku Nejvyššího soudu ČSR z 22. 4. 1977, sp. zn. 3 Cz 13/77, publikovaném např. v Lexdatech, se uvádí: „Základní podmínkou úspěchu žalob ve věcech vlastnických je prokázání vlastnického práva žalobce. Bez důkazu svého vlastnického práva není totiž žalobce aktivně legitimován domáhat se ochrany, která mu jako vlastníku přísluší“. Je-li dovolatelka nespokojena se způsobem hodnocení důkazů, pak je třeba uvést, že výsledkem hodnocení důkazů je skutkové zjištění, a že pro vady skutkového zjištění nelze dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ připustit (viz výše). Jen na okraj se poznamenává, že rozhodnutí vydaná v dědickém řízení nevážou toho, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení (viz §175y OSŘ, R 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a technický průkaz byl vydán až na základě dědického řízení; nešlo tak ve vztahu k žalované o jednoznačné důkazy o vlastnickém právu žalobkyně.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu