ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1382.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1382/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně MUDr. E. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. M., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 307/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2005, č. j. 29 Co 189/2005-481, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 112,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č. j. 5 C 307/98-448, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatkovou hodnotu automobilu tovární značky Renault Twingo ve výši 152 400,- Kč, pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal vozidlo tovární značky Škoda Forman, SPZ, v ceně 118 400,- Kč, zůstatek na účtu R. d. z. SFP, ve výši 399 990,- Kč a zůstatek na účtu K. b., a. s., ve výši 788 348,- Kč a pod bodem III. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 577 169,- Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Účastníci řízení v průběhu řízení učinili shodným prohlášením z 1. 11. 1999 předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve výroku rozsudku soudu prvního stupně označené automobily a zůstatky na uvedených účtech u bankovních ústavů. Na podkladě provedených důkazů soud prvního stupně vzal za prokázané, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků trvalo ode dne uzavření jejich manželství 19. 8. 1991 do 4. 12. 1997, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 7. 11. 1997, sp. zn. 9 C 168/97, jímž bylo podle §148a ObčZ v tehdy platném znění bezpodílové spoluvlastnictví účastníků s ohledem na podnikatelské oprávnění žalovaného zrušeno. Osobní automobil zn. Renault Twingo, který žalobkyně v roce 1999 prodala, znalec Ing. Ž. ocenil ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků částkou 152 400,- Kč a osobní automobil zn. Škoda Forman částkou 118 400,- Kč. Žalovaný v červnu 1996 opustil byt v P. 5 a od srpna 1996 žalobkyni nepřispíval na domácnost. Účet u R. d. z. založil žalovaný 5. 9. 1996 a k 29. 1. 1997 činil zůstatek na tomto účtu 399 990,- Kč. Žalovaný měl před uzavřením manželství se žalobkyní zřízen u S. b. č., na němž měl 500 DEM a 100 USD. Tyto prostředky byly převedeny na účet u K. b., a. s., s částkou 11 385,26 DEM. Na tento účet byly následně vkládány různě vysoké částky a k 27. 3. 1995 na termínovaném účtu dosáhly celkové částky 35 747,63 DEM, která 27. 3. 1995 byla převedena na běžný účet, z něhož 28. 3. 1995 byla vybrána částka 33 725,45 DEM. Protože u částky 22 340,19 DEM, představující rozdíl mezi částkou 33 725,45 DEM a částkou 11 385,26 DEM, podle soudu prvního stupně nebylo možno určit, z jakých zdrojů pocházela a žalovaný neprokázal, že je jeho výlučným vlastnictvím, soud prvního stupně uzavřel, že ve výlučném vlastnictví žalovaného byla pouze částka 11 385,26 DEM tj. 211 652,- Kč. Soud dále zjistil, že na účet u K. b., a. s., vedený v českých korunách, žalovaný vložil 12. 4. 1996 částku 1 000 000,- Kč, 12. 1. 1997 vybral z tohoto účtu 500 000,- Kč, 16. 4. 1997 částku 400 000,- Kč a 15. 4. 1997 zbývající částku 110 200,- Kč. Podle názoru soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by šlo o prostředky ve výlučném vlastnictví žalovaného. Na podkladě výpovědi žalovaného soud prvního stupně vzal za prokázané, že prostředky z účtů u R. d. z. a K. b., a. s., vedeného v českých korunách, žalovaný použil na pořízení bytu poté, co odešel od žalobkyně. Protože byly vynaloženy na výlučný majetek žalovaného, soud prvního stupně je vypořádal, přitom od částky 1 000 000,- Kč odečetl částku 211 652,- Kč, která podle soudu byla obsažena v částce 1 000 000,-, vložené na účet 12. 4. 1996. Pokud žalovaný tvrdil, že finanční prostředky v českých korunách vložené na účty u R. d. z. a K. b., a. s., pocházely výlučně z jeho prostředků, soud prvního stupně hodnotil výpovědi svědků H. M., L. R. a Ing. S. F. jako nepřesvědčivé a nedůvěryhodné, z nichž nebylo možné takový závěr učinit.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. října 2005, č. j. 29 Co 189/2005-481, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutečný stav věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Pokud žalovaný tvrdil, že prostředky vložené na účty za trvání bezpodílového spoluvlastnictví získal z majetkového vypořádání z předchozího manželství a darem od bratra, pak důkazy navrženými žalovaným a provedenými soudem prvního stupně tato skutečnost nebyla prokázána. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně uzavřel, že částka 1 000 000,- Kč, kterou žalovaný 12. 4. 1996 vložil u K. b., a. s., na účet, a kterou získal zčásti převedením deviz na českou měnu, patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, s výjimkou částky odpovídající 11 385,26 DEM“. Námitku žalovaného, že vklad 399 989,80 Kč na účtu u R. d. z. se stal součástí vkladu ve výši 1 000 000,- Kč, shledal nedůvodnou s tím, že výběry a vklady na obou účtech tvrzení žalovaného neprokazují.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle názoru žalovaného jím navrženými a soudem prvního stupně provedenými důkazy bylo prokázáno jeho tvrzení, že finanční prostředky vložené na předmětné účty pocházely z jeho výlučného majetku z doby před uzavřením manželství se žalobkyní. K takovému závěru by soud musel dojít, pokud by provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Namítl, že všechny své příjmy po dobu trvání manželství poukazoval na společný sporožirový účet, proto zůstatky na předmětných účtech nemohly být pořízeny z příjmů za trvání manželství. V rozporu s provedenými důkazy mu byla přikázána do výlučného vlastnictví část finančních prostředků dvakrát, neboť jde o prostředky vyzvednuté z jednoho účtu a vložené na účet druhý. Soudu prvního stupně vytknul, že důkazy hodnotil zcela opačně v neprospěch žalovaného, než jak je hodnotil ve svém dřívějším rozsudku z 10. 12. 2003, zrušeném usnesením odvolacího soudu z 24. 6. 2004, zejména pak výpovědí svědků H. M., Ing. S. F. a L. R., aniž provedl úkony, které by změnu jejich hodnocení odůvodňovaly. K některým důkazům v novém rozhodnutí nepřihlédl vůbec. V tomto postupu soudu prvního stupně a potvrzení jeho nesprávného rozsudku odvolacím soudem žalovaný spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o „zásadní vybočení ze zásad upravujících soudní řízení, které žalovaného zbavuje jeho práva na právní ochranu a spravedlivý proces“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání s tím, že žádný z dovolacích důvodů není dán. Naprosto nedůvodná je námitka žalovaného, že soud prvního stupně před vydáním nového rozhodnutí neprovedl žádné úkony, které by odůvodňovaly změnu hodnocení důkazů. Poukázala na to, že soud prvního stupně po zrušení dřívějšího rozsudku vyzval účastníky, aby do patnácti dnů soudu sdělili svá procesní stanoviska, doplňky svých tvrzení a důkazy, vyplývající z odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu. Žalovaný však svá tvrzení nedoplnil a žádné nové důkazy nenavrhl. Soudu prvního stupně proto nezbylo, než vyhodnotit skutková zjištění v návaznosti na zrušující usnesení odvolacího soudu, což také učinil. V dovolání chybí zdůvodnění nesprávného právního posouzení věci a blíže nespecifikuje ani námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku z 10. 12. 2003 ohledně zůstatků na předmětných účtech, nikoli však proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Odvolací soud zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně z důvodu doplnění dokazování s tím, že „bude na žalovaném, aby prokázal, že všechny prostředky uložené na účtech za trvání manželství se žalobkyní, s nimiž nakládal, jsou jeho výlučným majetkem“. Právním názorem soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) OSŘ je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, případně jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. K tomu srov. Bulletin Vrchního soudu v Praze, rozhodnutí č. 16, ročník 1993. Ohledně částky 11 385,- DEM soud prvního stupně nerozhodl jinak, neboť v rozsudku z 10. 12. 2003, ani v rozsudku z 12. 1. 2005 ji do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nezahrnul. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ proto nebylo shledáno přípustným.
Protože předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, C 3080 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), sešit 31]. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, C 3078 Souboru rozhodnutí, sešit 31).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem, vyplývající ze skutkových zjištění, která jsou v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelná, bylo v rozporu s hmotným právem, a neshledal ani, že by bylo v rozporu se standardní judikaturou obecných soudů k vypořádání společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů). V daném případě se také dovolacímu soudu nenabízela k řešení žádná právní otázka, která by rozhodnutí odvolacího soudu mohla povyšovat na rozhodnutí zásadního právního významu. Dovolatel ostatně v dovolání neuvedl, v čem konkrétně nesprávné právní posouzení věci spočívá.
Námitky žalovaného vznesené v dovolání se týkají procesního postupu soudů obou stupňů při provádění dokazování, které spadají pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Aby bylo možno přezkoumat žalovaným napadený rozsudek odvolacího soudu z těchto důvodů, kdy dovolání může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, musel by dovolací soud dospět k závěru, že uvedený rozsudek je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Jak vyplývá z výše uvedeného, v daném případě tomu tak není. Přípustnost dovolání z důvodu, že právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem není dána, jestliže námitky dovolatele mají procesní povahu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1080/2003, publikované v uvedeném Souboru rozhodnutí pod C 2237, svazek 27).
S ohledem na uvedené dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1, §4 odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. po zaokrouhlení částku 10 103,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 1 934,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. ledna 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu