ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1536.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1536/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. S., a 2) E. S., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem a o zaplacení částky 18 700,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 218/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2005, č. j. 14 Co 382/2004-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 748,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2003, č. j. 8 C 218/2002-87, zamítl návrh na určení, že pozemky zapsané na LV č. 53 pro kat. území P. nad J., obec P., okres B., vyznačené v geometrickém plánu z 12. 1. 2001, schváleném katastrálním úřadem 16. 1. 2001, a to parc. č. 171/2 o výměře 118 m2, parc. č. 172/2 o výměře 15 m2 a parc. č. 173/2 o výměře 332 m2, jsou ve výlučném vlastnictví žalobce, a návrh, aby žalovaným bylo uloženo uhradit žalobci společně a nerozdílně částku 18 700,- Kč. Dále určil, že označené pozemky jsou ve společném jmění manželů žalovaných. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi z 8. 10. 1999, sp. zn. D 709/99, žalobce nabyl dědictvím po své matce B. O. vlastnictví pozemku ve zjednodušené evidenci – parcelu původního grafického přídělu č. 5004. Kupní smlouvou ze 4. 5. 1956, uzavřenou mezi Č. s. – M. v P., zastoupeným F. C., předsedou, a F. Ch. na straně jedné, a S. a K. Z. na straně druhé, schválenou f. r. i z. o. O. v Ž., nabyli S. a K. Z. od státu pozemek parc. č. 1135/7 o výměře 775 m2 v kat. území P. Tato smlouva byla schválena usnesením bývalého L. s. v Ž. ze 6. 8. 1956 a na základě tohoto usnesení byli S. a K. Z. zapsáni v knihovní vložce č. 2882 jako vlastníci označeného pozemku. Kupní smlouvou z 8. 2. 1966 S. a K. Z. prodali pozemek parc. č. 1135/7, podle evidenčního stavu označenou jako st. pl. č. 918 o výměře 455 m2 a parc. č. 1133/10 o výměře 233 m2, E. a M. Ř., kteří odstupní smlouvou ze 4. 6. 1984 převedli na žalované dům č. p. 707 se st. pl. č. 171 o výměře 319 m2, pozemek parc. č. 172 o výměře 64 m2 a pozemek parc. č. 173 o výměře 166 m2, vše v kat. území P. V roce 1982 proběhla v kat. území P. obnova operátu mapováním, kdy pozemek podle evidenčního stavu č. 918 byl přečíslován na dnešní parcelu v katastru nemovitostí č. 171 o výměře 319 m2 a pozemek č. 1133/10 na parc. č. 173 o výměře 434 m2 a parc. č. 172 o výměře 62 m2. Rozdíly ve výměrách vznikly mapováním, kterým byl zaměřen skutečný stav. Pokud v odstupní smlouvě ze 4. 6. 1984 je u pozemku parc. č. 173 uvedena výměra 166 m2, jde podle katastrálního úřadu zřejmě „o opisovou chybu“, neboť katastrální úřad nemá ve sbírce listin žádnou listinu, kterou by u tohoto pozemku došlo ke změny výměry, ani geometrické plány z roku 1955 a 1981. Geometrickým plánem z 12. 1. 2001, podle kterého byly údaje zapsány do katastru nemovitostí, byl pozemek parc. č. 171 rozdělen na parc. č. 171/1 o výměře 208 m2 a parc. č. 171/2 o výměře 118 m2. Pozemek parc. č. 172 byl rozdělen na parc. č. 172/1 o výměře 49 m2 a parc. č. 172/2 o výměře 15 m2 a pozemek parc. č. 173 na parc. č. 173/1 o výměře 95 m2 a parc. č. 173/2 o výměře 322 m2. Pozemky parcelních čísel 171/1, 172/1 a 173/1 jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnictví žalovaných, pozemky parcelních čísel 171/2, 172/2 a 173/2 jsou duplicitně zapsány jako vlastnictví žalobce i žalovaných. Sporné pozemky byly a jsou užívány právními předchůdci žalovaných a žalovanými. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní při započtení doby, po kterou sporné pozemky užívali jejich právní předchůdci, nabyli vlastnictví ke sporným pozemkům vydržením ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl novelizován občanský zákoník č. 40/1964 Sb. K tomu dále uvedl, že sporné pozemky jsou částmi pozemků parcelních čísel 171, 172 a 173 a že způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva může být i pozemek, který je částí parcely (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98). Pro dobrou víru žalovaných svědčí označené nabývací tituly, nerušené užívání sporných pozemků, ale i další okolnosti. Pozemek žalobce je od roku 1929 oplocen a i kdyby neznázorňoval vlastnickou hranici mezi pozemky, mohl žalované a jejich právní předchůdce vést k takovému přesvědčení. Skutečnost, že žalobce 16. 3. 1983, byť nebyl v té době vlastníkem sousedního pozemku, dal souhlas se stavbou garáže a sklepa „na pozemku E. Ř.“, svědčí o tom, že ani žalobce v té době nepovažoval sporné pozemky za pozemky své matky. Nelze klást k tíži žalovaných, že „je nezarazila rozdílná výměra“ pozemků, které fakticky užívají, a těch, které nabyli odstupní smlouvou, a to s ohledem na skutečnost, že původní pozemek parc.č. 1135/7 byl rozdělován, měnily se výměry pozemků a jejich parcelní čísla. Protože soud prvního stupně neshledal důvodnou žalobu na určení, že vlastníkem sporných pozemků je žalobce, zamítl i žalobu na zaplacení částky 18 700,-, představující úhradu za užívání pozemků žalovanými z titulu bezdůvodného obohacení, a vyhověl vzájemnému návrhu žalovaných.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. 14 Co 382/2004-123, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že námitky žalobce týkající se nesrovnalosti ve výkazech výměr parcelních čísel 171, 172 a 173 nemají žádný vliv na dobrou víru žalovaných o tom, že tyto pozemky v celém rozsahu nabyli v roce 1984 a že je užívají jako vlastní. Poukázal na to, že „zásada nutné opatrnosti každého vlastníka pozemků při správě svého vlastnictví bývá významná v jiných případech, v nichž se nabývací smlouva týká jednoznačně několika pozemků a nabyvatel v důsledku ní začne užívat nejen nabyté pozemky, ale ještě sousedící pozemek další ve smlouvě neuvedený. V tomto případě žalovaní jednoznačně nabyli pozemky parcelních čísel 171, 172 a 173, přičemž rozpory v uváděných výměrách (které nejsou podstatnou náležitostí označení pozemku při jeho převodu) se v žádném případě nemohly týkat skutečnosti později zjištěné, že napříč všemi třemi pozemky má vést hranice pozemku evidovaného ve zjednodušené evidenci jako G. a zapsaného pro žalobce. Žalobce tuto skutečnost zjistil podle vlastního tvrzení až v roce 2001 a sám připustil, že do té doby nevěděl o tom, že oplocený pozemek žalovaných (jejich právních předchůdců) je zčásti ve vlastnictví žalobce (jeho právních předchůdců)“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci, kdy věc posoudil v rozporu s hmotným právem. Namítl, že s ohledem na dřívější právní úpravy institutu vydržení, kdy sporné části pozemků od roku 1956 do 31. 3. 1964 užívali manželé Z., následně pak manželé Ř., a kdy se do vydržecí doby započítávala i doba před 1. 4. 1983, muselo dojít k vydržení sporných pozemků Č. s. nezávisle na tom, který občan v té době pozemky užíval a zda o této skutečnosti věděl či nikoli. Pro žalované mohla začít běžet nová desetiletá vydržecí doba od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. Žalovaní však po tuto dobu nemohli být v dobré víře, že jim pozemky patří, neboť žalobce po vydání dědického rozhodnutí 8. 10. 1999 se začal domáhat svého vlastnického práva ke sporným pozemkům. Oběma soudům vytkl, že otázkou vydržení vlastnictví k pozemkům Č. r. vůbec nezabývaly. V řešení této otázky spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Dále namítl, že v případě duplicitního zápisu vlastnictví nemůže být dána dobrá víra uživatele pozemku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání s tím, že žalobce začal vznášet vlastnické nároky až na základě geometrického plánu z 12. 1. 2001 a že aby žalobce mohl úspěšně namítat nedostatek jejich dobré víry z důvodu duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, „musela by být tato duplicita zapsána v době, kdy pozemky drželi a užívali jako vlastní po dobu delší 10ti let“. Pozemky drželi a nepřetržitě užívali v dobré víře až do roku 2000. S poukazem na §872 odst. 6 zákona č. 509/1991 Sb. uvedli, že stát ke sporným pozemkům nárok neuplatňoval, a pokud by jej před účinnosti citovaného zákona uplatňovali žalovaní, vzniklo by jim právo osobního užívání pozemků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 3 OSŘ vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přichází v úvahu pro řešení právních otázek, které v rámci právního posouzení věci odvolacím soudem byly odvolacím soudem řešeny.
Podle §241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, C 3080 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sešit 31). Dovolatel v dovolání proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem námítl jen to, že soud prvního stupně ani soud odvolací se vůbec nezabývaly otázkou možného vydržení vlastnictví sporných pozemků Č. r. Tato námitka však nebyla dovolatelem v celém průběhu nalézacího řízení uplatněna, ač tomu nic nebránilo. Otázka vydržení státem nepřišla v nalézacím řízení na přetřes ani z žádného jiného podnětu. Jestliže pak tuto námitku uplatnil dovolatel až v dovolacím řízení, jde o novou skutečnost ve smyslu §241a odst. 4 OSŘ, k níž jako takové dovolací soud nemůže přihlížet. Obecně pak platí, že pokud dovolatel žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v rámci lhůty k podání dovolání neuvede, nebo takovou otázku z výše uvedeného důvodu (jako tzv. novum) dovolací soud zkoumat nemůže, dovolacímu soudu nezbývá než podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání, které může být shledáno přípustným pouze podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jako nepřípustné odmítnout. S ohledem na to, že dovolatel své dovolání postavil jen na námitce vydržení sporných nemovitostí státem, nemohl dovolací soud i v jeho případě rozhodnout jinak, neboť předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě nebyly naplněny.
S ohledem na skutečnost, že tímto rozhodnutím se daný spor mezi účastníky uzavírá, dovolací soud nad rámec nezbytného rozsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí poznamenává: I kdyby podle právní úpravy vydržení platné před 1. 1. 1992, tj. podle §135a ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb., nabyl předmětné pozemky vydržením stát, neměla by tato skutečnost sama o sobě vliv na oprávněnou držbu žalovaných – na jejich postavení jako oprávněných držitelů, kteří mohli k uvedenému datu nabýt vlastnictví vydržením (bez ohledu na to, kdo byl skutečným vlastníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 3 000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/200 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb. a daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení 598,- Kč (§137 odst. 1 a 3, §151 dst. 2 OSŘ). Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu