ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1596.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1596/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. K. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 151/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 8 Co 2409/2005-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2005, č. j. 14 C 151/2003-182, pod bodem I. výroku řízení proti původně žalované 2) J. P. zastavil. Pod bodem II. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. pro okres, obec a kat. území Č. B., a to k pozemkům parcelních čísel 1500/1 – zastavěná plocha a nádvoří a 1500/2 – zastavěná plocha a nádvoří a k objektu bydlení č. p. 677 stojícímu na parc. č. 1550/1, a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce. Pod bodem III. žalobci uložil, aby žalovanému zaplatil na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 1 000 000,- Kč. Pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, žalobce v rozsahu ideálních dvou třetin, žalovaný ideální jedné třetiny. Nemovitosti původně měli ve spoluvlastnictví žalobce, jeho bratr a matka. Bratr žalobce svůj spoluvlastnický podíl daroval J. P., která jej smlouvou z 26. 11. 2003 převedla na žalovaného V. P., svého bývalého manžela. Spoluvlastnický podíl po matce nabyl žalobce. Žalobce, M. H. a J. P. uzavřeli 23. 1. 1991 dohodu o užívání nemovitostí, podle níž třípokojový byt a nebytové prostory v přízemí domu užívá žalovaný a žalobce ostatní části domu. V době rozhodování soudu prvního stupně žalovaný z důvodu neshod se žalobcem v předmětném domě nebydlel. Žalovaný se svoji bývalou manželkou provedli v letech 1991-1993 v části domu, kterou užívá žalovaný, rekonstrukci. Žádný z účastníků nemá jinou možnost bydlení, než v předmětném domě. Soužití účastníků je dlouhodobě konfliktní. Neshody mezi nimi, které se týkaly rekonstrukce části domu, způsobu využití dvora a nebytových prostor, vyvrcholily 24. 10. 1999, kdy žalovaný fyzicky napadl žalobce, za což byl trestně odsouzen. Od té doby účastníci přestali spolu komunikovat. Dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi nimi není možná. Podle znaleckého posudku Ing. J. F. nemovitosti nejsou reálně dělitelné a jejich obecná cena činí 3 000 000,- Kč. Soud prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků. Protože rozdělení nemovitostí není možné, soud prvního stupně přikázal nemovitosti do vlastnictví žalobce jako většinového spoluvlastníka. Přihlédl přitom také k tomu, že nemovitosti byly původně vlastnictvím jeho rodiny, že je užívá a je připraven žalovanému zaplatit příslušný vypořádací podíl. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného soud vyšel z obvyklé ceny stanovené znalcem Ing. J. F. Poukázal na to, že žalovanému se musí při vypořádání dostat tolik, aby si mohl pořídit obdobnou hodnotu, kterou není konkrétní byt nebo nebytový prostor, jak se domnívá žalovaný, ale podíl v rozsahu jedné třetiny „na nemovitostech, jak byly účastníky a znalcem popsány“.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 8 Co 2409/2005-212, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroků ve vztahu k původně žalované 2) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně řádně a dostatečně zjistil skutečný stav věci, a proto neshledal potřebu dalšího dokazování. Zcela se také ztotožnil s jeho právním posouzením věci. Pokud se žalovaný s poukazem na zákon č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, domáhal vyčlenění bytové jednotky a nebytového prostoru, které podle dohody z roku 1991 užívá, odvolací soud dovodil, že navrhovaný způsob neodpovídá §142 odst. 1 ObčZ. Přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl podle odvolacího soudu je třeba určit odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv z ceny, za kterou by bylo možno prodat spoluvlastnický podíl, nebo z ceny „reálně užívaného rozsahu spoluvlastnictví“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, podle jeho obsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že soudy nevzaly v úvahu rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, ročník 1970, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, uveřejněné tamtéž pod č. 46, ročník 1991, a vytkl soudům, že zanedbaly poučovací povinnost účastníků, zejména žalovaného, ohledně jím tvrzeného nároku na vypořádání jeho investic, čili vypořádání v širším slova smyslu. Dále vyslovil nesouhlas se znaleckým posudkem Ing. J. F., který ve svém znaleckém posudku nepřihlédl k tomu, že žalovaný předmětné nemovitosti zhodnotil, žalovaného nepozval k místnímu šetření a tak mu nedal možnost vyjádřit se k podkladům pro vypracování posudku, závěr o nedělitelnosti nemovitostí dostatečně neodůvodnil a posudek neobsahuje porovnání stanovené ceny s jinými obdobnými nemovitostmi. Namítl, že jeho požadavek na vypracování revizního znaleckého posudku, který soudy odmítly, byl zcela opodstatněný. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právně významné otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536, svazek 22, citovaný i v rozsudku soudu prvního stupně, a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164, svazek 16. Ostatně dovolatel ani nevymezil právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Na závěr, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ nebo §241a odst. 3 OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS C 2463). Všechny dovolací námitky v daném případě jsou námitkami procesních nedostatků na straně soudů obou stupňů, které lze podřadit jen pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedenými námitkami se dovolací soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 OSŘ). Takovou námitkou je i námitka, že soud nerozhodl o investicích či vnosech žalovaného do předmětných nemovitostí, neboť jde o otázku, zda žalovaný takový nárok uplatnil, resp. o otázku vázanosti soudu návrhem ve smyslu §153 odst. 2 OSŘ.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu