ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1848.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1848/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M., s. b. d., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví a splnění povinnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 188/85, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2005, č. j. 13 Co 336/2005-353, ve znění opravného usnesení ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 13 Co 336/2005-385, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 4 825,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem z 19. 6. 1987, č. j. 17 C 188/85-21, o žalobě Ing. M. Š. a Ing. S. Š., podané z titulu vlastnického práva k rozestavěnému řadovému rodinnému domu v B., které nabyli smlouvou uzavřenou se žalovaným, výrokem pod bodem I. tak, že „žalovaný je povinen předat procesním předchůdcům žalobce projektovou dokumentaci domu B., opis územního rozhodnutí UÚPA z 15. 9. 1969 a stavební povolení ze dne 4. 12. 1970, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.“ Výrokem pod bodem II. zamítl „návrh navrhovatelů proti odpůrci o vypracování odborného projektu na odstranění škody vzniklé sedáním štítové zdi, o zajištění opravy základů a zabezpečení objektu domu B., ve smyslu znaleckého posudku Ing. P. z 15. 9. 1982, odbornou stavební organizací, o zajištění smlouvy ohledně převedení pozemku parc. č. 496/2 v souladu s vydaným územním rozhodnutím a stavebním povolením, vytyčovacím plánem a projektovou dokumentací a ohledně úhrady veškerých nákladů vzniklých v důsledku znemožnění dokončení výstavby domu B.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze 7. 4. 1997, č. j. 17 Co 49/97-51, byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II. zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby žalobci byli vyzváni k odstranění vad podané žaloby tak, aby odpovídala ustanovení §79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením z 25. 6. 1998, č. j. 44 Co 1/98-158, k odvolání původních žalobců proti usnesení soudu prvního stupně ze 14. 11. 1997, č. j. 17 C 188/85-68, kterým bylo řízení zastaveno, zmíněné usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, opětovně s tím, že žalobce je třeba řádně vyzvat k odstranění vad podané žaloby.
Soud prvního stupně usneseními z 22. 2. 2002, č. j. 17 C 188/85-257, a z 21. 7. 2003, č. j. 17 C 188/85-277, připustil, aby do řízení namísto původních žalobců vstoupil jejich syn R. Š. Po částečném zpětvzetí žaloby soud prvního stupně usnesením z 6. 11. 2003, č. j. 17 C 188/85-280, řízení zčásti zastavil a dále připustil změnu žaloby. Žalobce při jednání soudu prvního stupně dne 3. 6. 2004 výslovně uvedl, že se považuje za vlastníka stavby na pozemku parc. č. 1453 k. ú. M. a téhož dne soud prvního stupně rozhodl o změněné žalobě rozsudkem č. j. 17 C 188/85-306, tak, že výrokem pod bodem I. zamítl „žalobní návrh žalobce, aby bylo určeno, že jsou platné hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání ze dne 15. 9. 1969 a ze dne 27. 11. 1970 a právo trvalého užívání ke stavebním pozemkům stavby ŘRD II, nyní v katastru nemovitostí B.-m. označeným p. č. 496/2 k. ú. M. o výměře 31 m2 – část původního pozemku č. 360 hospodářské smlouvy z 27. 11. 1970, dále p. č. 496/25 k. ú. M. o výměře 146 m2 – část původního pozemku č. 360 hospodářské smlouvy z 27. 11. 1970, dále p. č. 617/3 k. ú. M. o výměře 111 m2 – část původních pozemků č. 335 a 336 hospodářské smlouvy z 15. 9. 1969 pro žalovaného, které se mění od 1. 7. 2001 ve vlastnictví,“ výrokem pod bodem II. zamítl „žalobní návrh žalobce, aby žalovaný byl zavázán k povinnosti neprodleně dokončit část stavby ŘRD II postavené na původních pozemcích č. 360, 335 a 336 dle hospodářských smluv z 15. 9. 1969 a 27. 11. 1970, nyní na pozemcích p. č. 496/2 a 617/3 v k. ú. M., pro obec B., okres B.-m., zapsané na LV č. . a na pozemku p. č. 496/25 v k. ú. M., pro obec B., okres B.-m., zapsané na LV č., včetně provedení terénního obsypu základů štítové zdi a provedení okapového chodníku v souladu se schválenou projektovou dokumentací ŘRD II v souladu s výzvou Orgánu státního stavebního dohledu z 15. 11. 1999,“ a výrokem pod bodem III. zamítl „žalobní návrh žalobce, aby žalovaný byl zavázán k povinnosti po dokončení provedení terénního obsypu základů štítové zdi a provedení okapového chodníku požádat jako jediný stavebník o kolaudaci stavby ŘRD II dle schválené dokumentace stavby ŘRD II na ulici v B..“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouvou, kterou uzavřel 4. 12. 1998 s původními žalobci Ing. M. Š. a Ing. S. Š., nabyl žalobce R. Š. vlastnické právo k rozestavěné stavbě na pozemku parc. č. 1453, pozemku parc. č. 1453 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 145 m2, pozemku parc. č. 496/18, zahrada o výměře 27 m2 a pozemku parc. č. 500/2, zahrada o výměře 387 m2, vše v k. ú. M., obec B. Jako vlastník těchto nemovitostí je žalobce také vyznačen v katastru nemovitostí. Manželé Š. se stali vlastníky rozestavěného domu na parc. č. 1453 na základě kupní smlouvy z 25. 5. 1979, registrované bývalým Státním notářstvím B.-m. dne 25. října 1979, když k pozemkům parc. č. 1453 a č. 496/18 bylo manželům Š. zřízeno právo osobního užívání. Žalovaný se pak v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 30 C 53/81 domáhal, aby mu manželé Š. doplatili na kupní cenu za dům částku 140 606 Kč. Ti uhradili žalovanému kupní cenu za dům teprve na základě rozsudku soudu prvního stupně z 15. 1. 1985, sp. zn. 30 C 53/81, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně z 25. 2. 1987, sp. zn. 19 Co 238/81, kterými byli zavázáni k zaplacení částky 105 196,40 Kč. Manželům Š. byla rozhodnutím Úřadu městské části B.-M. jako stavebním úřadem nejprve prodloužena platnost stavebního povolení do roku 1981 a v roce 1987 byli vyzýváni k dokončení stavby domu. Stavební úřad pak rozhodnutím z 15. 12. 1999 žalovanému uložil, aby dokončil stavbu spočívající v dokončení terénních úprav, včetně obsypů základů a štítové zdi rodinného domu na pozemku parc. č. 1453. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím odboru územního a stavebního řízení Magistrátu města B. z 2. 1. 2001 pro rozpor s §102 odst. l zákona č. 50/1976 Sb., neboť není přípustný postup, kterým je ukládáno dokončení stavby subjektům, které byly uvedeny v povolujících rozhodnutí, ačkoliv již stavbu nevlastní. Hospodářské smlouvy z 15. 9. 1969 a 27. 11. 1970, kterými bylo zřízeno právo trvalého užívání pozemků, byly uzavřeny mezi Obvodním národním výborem VI. B.-Ř. a Stavebním bytovým družstvem při Svazu nebydlících v B. (později sloučen žalovaným). V katastru nemovitostí pro k. ú. M., obec B., je na LV č. jako vlastník pozemků parc. č. 496/2 a č. 697/13 vyznačeno Statutární město B. a na LV č. jsou jako vlastníci pozemku parc. č. 496/25 vedeni Ing. J. M. a Ing. J. M. Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že v případě určovací žaloby žalobce ani přes poučení neodůvodnil naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, a protože neprokázal ani aktivní věcnou legitimaci (žalobce ani jeho procesní předchůdci nebyli účastni dotčeného smluvního vztahu), žalobu v této části zamítl. Rovněž neshledal jako důvodné návrhy žalobce na uložení povinností specifikovaných ve výrocích pod body II. a III. rozsudku pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného - žalovaný není vlastníkem pozemků parc. č. 496/2, 496/25 a 617/3 v k. ú. M., ani stavebníkem domu na čp. 1453, a proto nemůže být zavázán k dokončení stavby ani její kolaudaci.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. prosince 2006, č. j. 13 Co 336/2005-353, ve spojení s opravným usnesením ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 13 Co 336/2005-385, rozhodl tak, že: „Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje v tomto znění: Zamítá se žaloba na určení, že žalovaný je vlastníkem parcely č. 496/2 o výměře 31 m2, parcely 496/25 o výměře 146 m2, parcely č. 617/3 o výměře 111 m2, všechny zapsány v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B.-m., pro obec B., katastrální území M. (výrok pod bodem I.). Zamítá se žaloba na uložení povinnosti žalovanému dokončit stavbu nemovitosti-objektu bydlení č. p. 368, nyní zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B.-m. na LV č. pro obec B., katastrální území M., postaveného na parcele č. 1453, zejména provést terénní obsyp základu štítové zdi, vybudovat okapový chodník, to vše v souladu s projektovou dokumentací a stavebním povolením vybudovaným útvarem územního plánování a architektury Obvodního národního výboru B. V, dne 11. 12. 1969 pod č. j. a 7. 12. 1970 pod č. j. a požádat jako jediný stavebník o kolaudaci této stavby do 6ti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok pod bodem II.).“ Dále rozhodl o nákladech řízení a nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v prvé řadě uvedl, že žalobní návrh formulovaný žalobcem v odvolacím řízení v pozměněné podobě posoudil jako upřesnění žalobního návrhu. Žalobce se totiž domáhal určení platnosti hospodářských smluv, na základě nichž vzniklo žalovanému právo trvalého užívání k pozemkům, které přiléhají ke stavbě domu žalobce, s tím, že se uvedené právo změnilo ve vlastnické právo žalovaného k těmto pozemkům. Obdobně tomu bylo i v případě nároku obsaženého ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud se po doplnění dokazování spisem sp. zn. 30 C 53/81 soudu prvního stupně ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zabýval se otázkami, zda se žalobce jako právní nástupce původních vlastníků nemovitosti může domáhat po žalovaném jejího dokončení, spočívajícího v provedení terénních obsypů základů štítové zdi a vybudování okapových chodníků, dále žádat, aby žalovaný podal návrh na kolaudaci a zda je příčinná souvislost mezi tímto návrhem a určovací žalobou. Pokud žalobce popíral, že rodinný dům je samostatnou věcí, odkázal odvolací soud na řízení vedené pod sp. zn. 30 C 53/81, v němž se žalovaný domáhal po právních předchůdcích žalobce zaplacení kupní ceny za rozestavěný dům na parc. 1453. Šlo o žalobu na plnění, kde jako předběžná byla řešena otázka, zda se právní předchůdci žalobce stali vlastníky rodinného domu jakožto samostatné věci a současně jim vznikla povinnost zaplatit kupní cenu. Rozhodnutí se stalo pro účastníky (kteří nyní vystupují v opačně pozici) závazné z hlediska právních vztahů, které v něm byly vyřešeny. Právní předchůdci žalobce se tak stali vlastníky stavby rodinného domu. I kdyby stavba nebyla řádně zaměřena a nyní se zčásti (její základy) nachází na pozemku třetí osoby, jsou základy součástí této stavby jako samostatné věci ve smyslu §120 odst. l občanského zákona (dále „ObčZ“) a nelze proto dovozovat povinnost vlastníka takového pozemku dokončit stavbu domu žalobce. Taková povinnost nevyplývá ani ze smluvního nebo odpovědnostního vztahu mezi účastníky. Ve čl. II smlouvy z 25. 5. 1979 bylo ujednáno, že smlouva se uzavírá s tím, že nabyvatel dokončí stavbu svépomocí. Ve věci sp. zn. 30 C 53/81 bylo rovněž pravomocně rozhodnuto o odpovědnosti žalovaného z titulu vad prodávané věci a škod, které na věci před jejím převodem vznikly. Odvolací soud uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdci nabyl do vlastnictví stavbu, která vykazovala řadu závad, pro kterou byla kupní cena snížena (vady byly posuzovány podle stavu ke dni uzavření smlouvy a musely tak zohledňovat, že stavba nebyla realizována podle schválené projektové dokumentace, že některé práce nejsou provedeny vůbec a pod). Povinnosti související s dokončením stavby tak přešly na nového vlastníka a nelze je ukládat žalovanému. Uložení povinnosti související s kolaudačním řízením, kromě shora uvedených důvodů, brání úprava vymezená ve stavebním zákoně, která stanoví, kdo je k podání návrhu oprávněn. Na postavení žalobce by nic nemohla změnit ani případná neplatnost právních úkonů, týkajících se vlastnictví sousedních pozemků. Kromě toho nemá žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům už proto, že podle konstantní judikatury žaloba nesměřuje proti všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil žalobci, že se právo trvalého užívání pozemku změnilo bez dalšího ve vlastnictví pozemku. K takové transformaci došlo jen u práva osobního užívání pozemku podle §872 ObčZ, nikoli u práva trvalého užívání pozemku podle §876 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým výslovně napadá všechny výroky tohoto rozsudku. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ a zásadní právní význam rozsudku spatřuje zejména v tom, že je v rozporu s hmotným právem. Žalobce poukazuje na to, že v roce 1959 bylo vydáno územní rozhodnutí, podle kterého měla být Stavebním bytovým družstvem při Svazu nebydlících v B. na parcelách, původně označených v pozemkové knize pro k. ú. M. č. 335, 336 a 360, provedena výstavba řadových rodinných domků, mimo jiné i část označená jako ŘRD II s 15 bytovými jednotkami. V územním rozhodnutí bylo vymezeno, že řadové domky budou mít společné štítové zdi. Na základě tohoto rozhodnutí bylo vydáno stavební povolení, které vymezovalo podmínky stavby rodinných domků včetně terénních úprav. Tato rozhodnutí nebyla nikdy zrušena a Stavení bytové družstvo Svazu nebydlících v B. bylo delimitováno do SBD M., které výstavbu provádělo. Důkaz projektovou dokumentací přes návrh žalobce proveden nebyl. Podle žalobce je skutečnost taková, že domy mají společné základy, štítové zdi a konstrukci střech. Nejde tak o samostatné nemovitosti, nýbrž o nemovitost jedinou. Přesto žalovaný, který nebyl schopen výstavbu dokončit, „rodinné domy“ převedl do vlastnictví mimo jiné také rodičům žalobce. Žalovaný nechal vypracovat geometrický plán, kterým byly původní parcely rozděleny bez ohledu na to, kde je stavba postavena, a na nich byly vyznačeny jednotlivé domy. Tak byla vytvořena i parcela č. 1453, na které stojí „rodinný domek“ původně ve vlastnictví rodičů žalobce. Rozdělení parcel a zaměření tak bylo provedeno bez ohledu na základy domu, které přesahují do sousedního parcely č. 496/2, na které také měly být provedeny terénní práce k zajištění statiky objektu a celé stavby. Problém je v tom, že krajní rodinný domek je postaven ve svahu a že na žádného z družstevníků nebyly povinnosti spojené s terénními pracemi převedeny. Parcela č. 496/2 pak nebyla převedena do vlastnictví rodičů žalobce. V roce 1984 z ní byl oddělen pozemek parc. č. 496/25 o výměře 145 m2 a převeden do osobního užívání manželům M. ke zřízení zahrádky (nyní v jejich vlastnictví). Stát, resp. obec si ponechala parc. č. č. 496/2 o výměře 31 m2. Žalobce považuje dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 496/25 za neplatnou, neboť šlo o pozemek určený pro výstavbu řadových rodinných domků a byl nezbytný k dokončení jejich výstavby. Dále zdůrazňuje, že pozemky, k nimž vzniklo právo trvalého užívání v souvislosti s výstavbou řadových rodinných domků, musely zůstat v trvalém užívání žalovaného a posléze přešly do jeho vlastnictví. Setrvává také na tom, že žalovaný zůstal jediným stavebníkem podle stavebního povolení z roku 1969, a jako jediný stavebník má právo požádat o kolaudaci stavby. Pochybení odvolacího soudu spatřuje také v tom, že se nezabýval zněním původního stavebního povolení, jeho rozsahem, otázkou vymezení pojmu „samostatná stavba“ ve smyslu stavebního zákona a dalších platných předpisů, ani otázkou vlastnických vztahů k pozemkům a jejich částem, na nichž byla výstavba prováděna. Dovodil, že mezi původními účastníky vznikl právní vztah, na jehož základě se původní žalobci stali vlastníky stavby rodinného domku jakožto samostatné věci, aniž zohlednil skutečnost, že stavba je částečně postavena na cizím pozemku, a dosud nebyly vyřešeny majetkové vztahy ke společným částem „celého objektu“. Pokud odvolací soud dovodil existenci samostatné stavby domu z rozhodnutí vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 53/81, pak žalobce zdůrazňuje, že nemůže na cizím pozemku provést stavbu tak, aby byla dokončena. Není schopen vyřešit vlastnické vztahy ke společným částem nemovitosti a pozemkům, na kterých je postavena, tak, aby mu stavební úřad povolil kolaudaci stavby a její užívání. Proto se domáhá toho, aby žalovaný stavbu dokončil sám, také jí kolaudoval a pak byly vzájemné vztahy vypořádány v souladu s realitou. Za otázky zásadního právního významu žalobce považuje, zda objekt bydlení č. p. 368, postavený na parc. č. 1453 (zčásti na parc. č. 496/2), je samostatnou věcí, a zda zůstalo v platnosti stavební povolení a jeho část, týkající se provedení stavebních prací na terénních úpravách, nezbytných k zajištění stavby, včetně vlastnických vztahů k pozemkům, na kterých měla být tato část stavby provedena. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn (předchozí rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pro neurčitost žaloby), přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b), a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o třech samostatných nárocích, je třeba posuzovat otázku přípustnosti dovolání proti jednotlivým výrokům odvolacího soudu odděleně.
Odvolací soud výrokem pod bodem I. potvrdil ve správném znění rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla výrokem pod bodem I. zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva žalovaného k pozemkům parc. č. 496/2, 496/25 a 617/3 pro obec B. a k. ú. M. Odvolací soud dospěl k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení z toho důvodu, že žaloba nesměřuje proti všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí. Nedostatek naléhavého právního zájmu je pro zamítnutí žaloby na určení podle §80 písm. c) OSŘ postačující, i když se odvolací soud nad rámec tohoto závěru zabýval ještě otázkou správnosti uplatněného nároku - zda se právo trvalého užívání pozemků žalovaného mohlo změnit v právo vlastnické (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 1/2002, podle kterého „zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není důvodu, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce“). Žalobce však v dovolání správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva žalovaného k předmětným pozemkům nezpochybnil, jeho námitky se týkaly věcného posouzení. Jestliže však žalobce označil za nesprávný jen takový právní závěr odvolacího soudu, který není pro jeho rozhodnutí určující, není dovolací důvod vytýkající nesprávné právní posouzení věci naplněn (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, publikovaný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.@nsoud.cz) a dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. není přípustné.
Dále odvolací soud výrokem pod bodem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému dokončit stavbu řadového rodinného domku na ulici v B., ve správném znění tak, že zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost dokončit stavbu nemovitosti - objektu bydlení č. p. 368, postaveného na pozemku parc. č. 1453, zejména provést terénní obsyp základu štítové zdi, vybudovat okapový chodník v souladu se specifikovanou projektovou dokumentací. Žalobce v dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu napadá právní závěr odvolacího soudu, že dům č. p. 368 v k. ú. M. je samostatnou věcí ve smyslu práva, tedy nemovitostí podle §119 odst. 2 ObčZ. Pro řešení této otázky považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle žalobce jde o součást stavby žalovaného zahrnující patnáct řadových rodinných domků a z vlastnického práva žalovaného k této původní stavbě dovozuje žalobce povinnost žalovaného dokončit stavbu podle stavebního povolení. Žalobce ovšem přehlíží, že řešení této otázky by nemohlo vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, neboť jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost dokončit stavbu nemovitosti - objektu bydlení č. p. 368 v k. ú. M., tedy žaloba, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti žalovanému ohledně předmětného domu jako nemovité věci. Přezkum otázky, zda jde o věc nemovitou, by tak nic nemohl změnit na věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu. I kdyby (eventuelně) o nemovitost nešlo, nemohlo by být žalobě na dokončení „nemovitosti“ vyhověno. Rozsudek odvolacího soudu v napadené části tak není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud ještě podotýká k námitce žalobce, že dům č. p. 368 není samostatnou věcí, ale součástí původní stavby žalovaného, že žalobce tím také tvrdí neplatnost smlouvy, kterou uzavřeli o koupi rozestavěného domu 25. 5. 1979 se žalovaným jeho rodiče, a smlouvy ze 14. 12. 1998, kterou mu rodiče dům darovali.
Rovněž výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem II., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému požádat jako jediný stavebník o kolaudaci domu č. p. 368, není rozhodnutím zásadního významu. Žalobce spojuje nesprávnost tohoto rozhodnutí s již vytýkaným nesprávným závěrem odvolacího soudu, že stavba č. p. 368 je nemovitou stavbou, resp. že jejím stavebníkem je žalobce. Odvolací soud však odůvodnil své rozhodnutí také tím, že stavební řízení je řízením správním, práva a povinnosti účastníků tohoto řízení (včetně toho, kdo je oprávněn k podání návrhu na kolaudační řízení) jsou upravena stavebním zákonem a soud v občanskoprávním řízení není oprávněn o těchto právech a povinnostech rozhodovat. Uvedený závěr není v dovolání rovněž zpochybněn. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, publikovaném pod C 779/svazek 11 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že „pokud odvolací soud založil svůj právní závěr na dvou nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů eventuálně neobstojí, nemůže mít vliv na věcnou správnost závěrů odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý.“ Uvedený závěr, jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu z 16. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2398/2006, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, „platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není zapotřebí se správností důvodu, jež naopak v dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr dovolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv.“ Rovněž v usnesení z 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikovaném pod R 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu.“ Pro daný případ z těchto rozhodnutí vyplývá, že jestliže ze dvou nezávislých důvodů, o které odvolací soud opírá rozhodnutí o neopodstatněnosti žaloby, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo jako stavebníkovi uloženo podat návrh na kolaudaci domu č. p. 368, byl dovoláním dotčen jen jeden z těchto důvodů, není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Protože předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nebyly naplněny, dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Žalobce je povinen podle §243b odst. 5, §224 odst. a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Náklady představují paušální odměnu advokáta, který v dovolacím řízení učinil jeden úkon (vyjádření k dovolání), podle §5 písm. b), §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 4 750,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb.; činí celkem 4 825,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu