ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2323.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2323/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce F. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. Z., zastoupenému advokátkou, o vyklizení pozemku, náhradu škody, náhradu ušlého zisku, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 270/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 59 Co 69/2005-278, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 455,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost odstranit z jeho pozemku kůlnu, kterou zde žalovaný neoprávněně postavil a aby žalovanému dále uložil povinnost zaplatit mu peněžní obnos představující újmu, kterou mu žalovaný způsobil tím, že mu znemožnil zmíněný pozemek užívat.
Žalovaný podal vzájemnou žalobu, ve které navrhl, aby soud žalobci uložil povinnost nahradit mu škodu, kterou mu žalobce způsobil zničením oplocení a vrátek, vytrháním dřevin a znemožněním užívání studny na shora uvedeném pozemku, který pokládal za svoje vlastnictví.
Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. října 2004, č. j. 7 C 270/94-242, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, „aby žalovaný M. Z. byl povinen na své náklady odstranit kůlnu, kterou neoprávněně postavil na pozemku žalobce F. P. p. č. 56/1, objekt o výměře 41,47 m², který je popsán ve znaleckém posudku č. 12/97 v situačním plánu, který tvoří přílohu znaleckého posudku pod písmenem p a to do 30-ti dnů ode dne právní moci rozsudku“, výrokem pod bodem II. zamítl „žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 28.074,- Kč jako náhradu škody a ušlý zisk za produkci“ a výrokem pod bodem III. uložil žalobci povinnost „zaplatit žalovanému částku 29.730,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 4. 1994 do zaplacení za odstraněné dřeviny, vinnou révu, oplocení a znemožnění užívání studny a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí“. Výroky pod body IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně z příslušného listu vlastnictví zjistil, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 56/1 – louka o výměře 1561 m²; vlastnictví nabyl děděním podle rozhodnutí Státního notářství v K. z 12. 12. 1991 pod sp. zn. D 1731/91. Tento pozemek včetně jeho části ve výměře 41,47 m² s kolnou na něm postavenou oplotil a obhospodařoval od roku 1969, kdy se stal vlastníkem domu čp. 6 v L., žalovaný. Parcelu, která byla v užívání jednotného zemědělského družstva, žalobci vydalo Z. d. v K. a podle dohody, kterou 12. 3. 1992 uzavřelo s žalobcem a s žalovaným, měl žalobce zastavěnou část parcely odprodat žalovanému, s tím, že požadoval náhradou stejnou výměru jiného pozemku. K realizaci tohoto ujednání nedošlo a žalobce na žalovaném požadoval, aby z jeho pozemku odstranil svoje stavby a porosty. Soud uzavřel, že odstranění stavby žalovaného nacházející se na části parcely č. 56/1 nelze požadovat, neboť vlastnické právo k této části pozemku ve smyslu §134 odst. 1, 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) žalovaný vydržel; pozemek držel a užíval po dobu delší deseti let. Žalobci proto nevyhověl ani pokud se na žalovaném domáhal zaplacení škody, resp. ušlého zisku. Soud dále konstatoval, že na dotčeném pozemku se nachází oplocení, studna a porosty a že oplocení s porosty ve vlastnictví žalovaného žalobce odstranil. Tak zasáhl do vlastnického práva žalovaného, kteréžto jednání posoudil tak, že je v rozporu s §3 odst. 1 ObčZ. Proto žalobci uložil povinnost k náhradě způsobené újmy.
Krajský soud v Brně – pobočka Zlín jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 59 Co 69/2005-278, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen na své náklady odstranit objekt kůlny na pozemku parc. č. 56/1, který je popsán ve znaleckém posudku č. 12/97 znalce ing. M. D. v situačním plánu, který tvoří přílohu znaleckého posudku pod písmenem b), a to do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí“, výrokem pod bodem II. rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. mění tak, že se protinávrh, aby žalobce byl povinen zaplatit žalovanému částku 29 730,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 9. 1994 do zaplacení, zamítá“ a výrokem pod bodem III. rozhodl, že „rozsudek se ve výroku II., IV. V. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení“.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně ohledně vydržení vlastnictví části předmětné pozemkové parcely žalovaným. Konstatoval, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, z jaké právní skutečnosti, resp. jakého titulu žalovaný svoji dobou víru k držbě uvedené části pozemku odvozuje. Uzavřel, že žalovaný již v době koupě svého domu, kdy začal užívat s domem i „šopu“ věděl, že ta zasahovala do cizího pozemku. Pokud jde o hospodářský objekt, resp. kůlnu, kterou postavil na sporném pozemku, dovolací soud dovodil, že nešlo o rekonstrukci nějaké původně zde stojící stavby, o jejímž právním osudu jsou nejasnosti, ale šlo o stavbu novou, realizovanou na místě staré, na cizím pozemku ve smyslu §135c odst. 1 ObčZ. Nárok žalovaného na náhradu škody, již mu měl způsobit žalobce odstraněním plotu a trvalých porostů za této situace shledal odvolací soud neopodstatněným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 OSŘ. Odvolací soud podle jeho názoru opominul skutečnost, že svůj dům v roce 1969 koupil od předchozích vlastníků ve stavu, v jakém byl, včetně pozemků a hospodářských staveb, tedy i kůlny, užívané předchozími majiteli a byl ujištěn, že v tomto stavu může nemovitosti užívat. Nebyl informován o tom, že by takto užíval neoprávněně i část pozemku parc. č. 56/1, na němž kůlna stála. Byl tedy přesvědčen, že pozemek může užívat stejně jako kůlnu na něm postavenou. O tom byl předchozími vlastníky ujišťován. Kůlnu na předmětném pozemku postavili jeho právní předchůdci, a proto neměl důvod nepokračovat v oprávněné držbě. Pokud jde o stavbu oplocení, ta byla realizována na základě povolení správního orgánu a nemůže tudíž jít o stavbu provedenou v rozporu se zákonem. Další část pozemku č. 56 mu ostatně byla v roce 1974 předána tamním družstvem jako zahrada, kterou oplotil a o odstranění plotu byl požádán až poté, kdy žalobci byl družstvem tento jeho pozemek vydán. Nelze se tedy ztotožnit ani se závěrem odvolacího soudu týkajícím se porostů, které zde byly vysázeny již v roce 1964. Pokud žalobce tyto porosty a plot odstranil, aniž by se tohoto nároku domáhal soudně, překročil své oprávnění. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizuje s argumentací žalovaného obsaženou v dovolání, s tím, že v dovolání uvádí mylná a zkreslující tvrzení, což se týká kromě jiného stavby kolny a výstavby oplocení. Ztotožňuje se s právními závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání žalovaného dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 ObčZ).
Podmínkou oprávněné držby a vydržení vlastnického práva tedy je, že držitel se omylem domnívá, že je vlastníkem držené věci a že jeho omyl je omluvitelný; samotné vědomí, že má právo cizí věc užívat, např. z důvodu výprosy či závazkového práva, ke kvalifikaci jeho užívání jako oprávněné držby nepostačuje.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§132 a 135a zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládá jako s vlastní musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Uvedený výklad pojmu oprávněné držby jako jednoho z předpokladů pro nabytí věci vydržením se týkal §132 zákona č. 40/1964 Sb. před uvedenou novelou, a je použitelný i pro výklad tohoto pojmu, obsaženého nyní po novele v ustanovení §130 odst. 1 ObčZ. V rozsudku z 28. 4. 1997, sp. zn. 1 Cdon 1178/96, Nejvyšší soud uvedl, že „posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 ObčZ) nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva, které má být předmětem oprávněné držby. K pojmu oprávněného držitele uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 31. 3. 1998 sp. zn. 3 Cdon 395/96, že „okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva“. Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, že „oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový titul svědčí“.
Z uvedeného vyplývá, že oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří (tedy že je jejím vlastníkem), a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem okolnostem“ a proto nemůže být držitelem oprávněným.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce nemohl být oprávněným držitelem nemovitostí ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ, jestliže se jejich držby uchopil, aniž mu svědčil právní důvod, ze kterého by dovozoval nabytí vlastnictví, tedy dobrou víru, že mu nemovitosti patří, je správný. K vydržení pozemku totiž nestačí jejich faktické užívání po stanovenou dobu, ale je třeba oprávněné držby vlastnického práva. Z obsahu spisu však vyplývá, že žalovaný při zachování obvyklé opatrnosti musel vědět, že není vlastníkem pozemků, které užíval. V řízení sám žalovaný opakovaně uvedl, že u domu neměl zahradu a proto požádal jednotné zemědělské družstvo, které užívalo jeho zemědělské pozemky, o přidělení zahrady, a že mu byla zahrada přidělena jako záhumenek. Užívání pozemku jako záhumenku ovšem vylučovalo oprávněnou držbu vlastnického práva k tomuto pozemku jeho uživatelem. Dále tu byla část pozemku, kterou užívali již jeho právní předchůdci, a na které bylo hospodářské stavení. Svědek MUDr. L. H. však uvedl, že hospodářské stavení zasahovalo do pozemku P. a že rodina žalovaného („Z.“) byla při prodeji domu informována o tom, že část pozemků P. lze užívat na základě dohody s nimi. Ani tato informace nemohla u žalovaného vyvolat důvodné přesvědčení, že je vlastníkem sporné části pozemků, byť mu bylo umožněno ji užívat (ale nikoliv jako vlastníkovi).
Pokud jde o zjištění, zda žalovaný byl stavebníkem kůlny či nikoliv, vycházel odvolací soud z výpovědi A. Z., že žalovaný původní hospodářské stavení zboural a na jeho místě postavil nové. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně z této výpovědi ohledně stavby neučinil žádné skutkové zjištění, nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že odvolací soud tento důkaz hodnotil jinak než soud prvního stupně; byla-li totiž původní stavba odstraněna a nahrazena jinou, nejde z právního hlediska o rekonstrukci, ale o zřízení nové stavby. Konečně je třeba uvést, že pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2660).
Je tedy zjevné, že dovolací důvody uplatněné v dovolání v této části nejsou dány. Pokud jde o odstranění trvalých porostů, dovolací soud připomíná, že tyto jsou součástí pozemku (§120 odst. 1 ObčZ) a jako takové patří vlastníkovi pozemku; proto žalobce jako vlastník pozemku nemohl jejich odstraněním způsobit žalovanému škodu. Žalovaný nemohl být poškozen ani odstraněním drobných staveb z cizího pozemku, pokud mu nesvědčilo právo tam tyto stavby mít.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení byl učiněn podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ. Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokátce za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání, a činí podle §3 odst. 1 bod 5., §7 písm. d), §10 odst. 3, §16 odst. 2, §17 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb. 6 380,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb., tj. celkem 6 455,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozsudkem, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu