ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2579.2006.2
sp. zn. 22 Cdo 2579/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. H., a b) A. H., zastoupených advokátem, proti žalované M. F., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 301/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. dubna 2006, č. j. 40 Co 340/2004-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. J.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2003, č. j. 8 C 301/94-174, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK) č. 175, zapsané na LV č. pro obec H. a kat. území H. u D., jejíž vlastnická hranice byla zaměřena geometrickým plánem z 15. 2. 1994, číslo, vypracovaným Ing. S. K., CSc., který je nedílnou součástí návrhu a v němž je pozemek označen parcelním číslem 174/5. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou z 13. 10. 1992 žalobci nabyli od J. P. pozemek parc. č. 175/6 o výměře 1071 m2 v kat. území H. u D. a kupní smlouvou z 12. 7. 1993 od téže osoby tamtéž část pozemku parc. č. 175 o výměře 343 m2. Kupní smlouvou z 16. 3. 1973 V. D. prodal žalované a jejímu manželovi B. F. v tomtéž kat. území pozemek parc. č. 174/1 o výměře 1712 m2. Po smrti B. F. se výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 174/1 stala žalovaná. V katastru nemovitostí na LV č. pro obec H. a kat. území H. u D. je veden duplicitní zápis vlastnictví žalobců a žalované k pozemku parc. č. 174/1 o výměře 1724 m2 a pozemku ve zjednodušené evidenci – parc. PK č. 175 o výměře 278 m2, a to u parc. č. 174/1 podle rozhodnutí bývalého Státního notářství v Š. z 23. 7. 1975 o projednání dědictví po B. F. a u parcely PK 175 podle kupní smlouvy z 12. 7. 1993. Městský úřad v Z. rozhodnutím ze 6. 10. 1993, č. j., přerušil řízení o návrhu žalobců na vydání rozhodnutí o umístění stavby rodinného domku na pozemku parc. č. 175/6 z důvodu zjištěného duplicitního zápisu u části parc. č. 175 o výměře 278 m2 a odkázal žalobce na soud. Ing. S. K., CSc., na žádost žalobců vypracoval geometrický plán z 15. 2. 1994, ve kterém vyznačil vlastnické hranice pozemku koupeného žalobci od J. P. kupní smlouvou z 12. 7. 1993, označeného v katastru nemovitostí jako část parc. č. 175 o výměře 343 m2, tak, že jde o část z pozemku parc. č. 174/1 o výměře 278 m2, a tuto část označil jako parc. č. 174/5. Z výpovědí svědků M. a B. P., právních předchůdců žalobců, zjistil, že zaměřená část pozemku parc. č. 175 Ing. K., CSc., nebyla nikdy vlastnictvím právních předchůdců žalobců manželů P. a že tuto část, zejména nad přírodní hranicí, tj. horní část meze, vždy užívali právní předchůdci žalované D. a žalovaná. Žalobci své vlastnické právo ke spornému pozemku opírali o kupní smlouvu z 12. 7. 1993, žalovaná pak o kupní smlouvu z 16. 3. 1973. Soud prvního stupně se zabýval otázkou platnosti obou označených kupních smluv a dospěl k závěru, že kupní smlouva ze 16. 3. 1973 je platná a kupní smlouva z 12. 7. 1993 je neplatná, protože nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 5. dubna 2006, č. j. 40 Co 340/2004-214, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na podkladě výsledků provedeného dokazování podle názoru odvolacího soudu duplicitní vlastnictví ke spornému pozemku vzniklo tak, že geometrickým plánem z 9. 11. 1966, číslo, byla ve prospěch manželů F. vytvořena parc. č. 174/1 o výměře 1724 m2 „za předpokladu majetkového provedení geometrického plánu z 6. 9. 1962, číslo, který slučoval mimo jiné i parcelu bývalého PK číslo 175 (tehdy ve vlastnictví předchůdců H.)“. Posledně uvedený geometrický plán byl zapsán v evidenci nemovitostí, aniž došlo k převodu pozemku parc. č. 175 a dalších dotčených tímto geometrickým plánem na MNV v H. Vlastnictví pozemku parc. č. 175 tak zůstalo nezměněno. Nově vytvořená parc. č. 174/1 zasahovala svou částí do parc. č. 175 (podle PK). V kupní smlouvě z 16. 3. 1973 je uvedena výměra 17 a 24 m2, která je shodná s výměrou uvedenou v geometrickém plánu z 9. 11. 1966 i se současným stavem. Žalovaná spolu se svým manželem tak v dobré víře koupili i spornou část pozemku, která v době koupě byla ve vlastnictví jiného vlastníka, než V. D. Odvolací soud se postavil na stanovisko, že kupní smlouva správně z 16. 3. 1973 je částečně neplatná, a to ohledně pozemku, který je předmětem tohoto sporu. Žalobkyně však vlastnické právo k tomuto pozemku nabyla vydržením, neboť jak vyplynulo z výpovědí svědků M. P. a B. P., tuto část pozemku vždy užívala žalovaná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Na výzvu soudu prvního stupně podáním došlým soudu prvního stupně 27. 7. 2006 (po uplynutí lhůty k podání dovolání) soudu sdělili, že rozhodnutí odvolacího soudu napadají dovoláním podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vlastnictví sporného pozemku žalovaná nabyla vydržením. Namítli, že podle právní úpravy platné do roku 1990, nebylo možné nabýt vlastnictví k pozemku vydržením (s výjimkou vydržení pozemku státem), ale bylo možné vydržet právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku, kdy zemědělská půda nesměla být ke zřízení práva osobního užívání použita. Protože pozemek č. 175, resp. jeho část, je a byl půdou zemědělskou, nemohlo být k němu zřízeno právo osobního užívání a nemohl být způsobilým předmětem vydržení. Dále uvedli, že podle „současné judikatury není v zásadě možné vydržení pouze části pozemku, pokud ovšem tato část není nezměnitelným a nezaměnitelným způsobem určena konfigurací okolního terénu“. I přes výpovědi svědků manželů P., které žalobci považují za neurčité a rozporuplné, se nepodařilo v terénu sporný pozemek identifikovat a prokázat, že by tento pozemek užívala žalovaná. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání jako nepřípustné bylo zamítnuto. Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť odvolací soud v usnesení z 15. 6. 1998, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně, hodnotil tento rozsudek jako nepřezkoumatelný s tím, že bude třeba dokazování doplnit, a naznačil otázky, jimiž by se měl soud prvního stupně v dalším řízení zabývat, aniž vyslovil právní názor, kterým by soud prvního stupně byl vázán. Dovoláním napadeným rozhodnutím se odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury. Žalobci v dovolání nevymezili žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat a která by rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutím zásadního právního významu, takže dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) OSŘ je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92 – publikované v Butletinu Vrchního soudu v Praze 1/1993 pod č. 16). Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 15. června 1998, č. j. 40 Co 115/98-95, shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným, kdy podle jeho názoru bylo třeba provést obsáhlé šetření a vypořádat se s okruhem problémů, které ve svém rozhodnutí dále vymezil. V tomto rozhodnutí však nevyslovil žádný právní názor na to, jaký právní předpis má být aplikován nebo jakým způsobem by tak soud prvního stupně měl učinit.
Vzhledem k tomu, že podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání přípustné, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
Podle §134 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125 ObčZ).
Otázkou vydržení vlastnického práva a způsobilého předmětu vydržení vlastnického práva se dovolací soud již mnohokrát zabýval a konstatoval, že způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000), přičemž není nutné, aby tato část byla nezměnitelným a nezaměnitelným způsobem určena konfigurací okolního terénu, jak tvrdí dovolatelé, neboť podle §27 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, se pozemkem rozumí mimo jiné část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí držby. Dovolací soud se zabýval též otázkou, zda je možné vydržet vlastnické právo tehdy, kdy držba trvala před rokem 1992, a dospěl k závěru, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započítat i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, i když jde o věc, která v té době nemohla být vydržena (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 59/2001, publikovaný pod C 1147 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. lednu 1992 splní podmínky vydržení, stanovené v §134 ObčZ; při posuzování těchto podmínek je třeba přihlížet k době, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v držbě před 1. lednem 1992 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98, publikovaný v časopisu Právní rozhledy 6/1999, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Vzhledem k tomu, že právní otázky, jak byly vymezeny žalobci, dovolací soud již v minulosti vyřešil a i soud prvního stupně a soud odvolací se s nimi vypořádaly ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a v souladu s hmotným právem, neshledal dovolací soud napadené rozhodnutí soudu odvolacího zásadně právně významným.
Námitka žalobců týkající se nedostatečné identifikace sporného pozemku je námitkou vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jejichž správnost však dovolací soud může přezkoumávat jen v případě přípustného dovolání.
S ohledem na uvedené dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za jeho zastoupení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb., a celkem tedy činí náklady řízení 2.575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. června 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu