ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2646.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2646/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) L. H. a b) I. S., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) O. s. N., zastoupenému advokátem a 2) m. Ž. n. S., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 91/2003, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2006, č. j. 15 Co 452/2004-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení 3 070,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce.
III. Ve vztahu žalobců a žalovaného 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou spoluvlastníky níže uvedených nemovitostí. Podle zásad privatizace městského bytového fondu měly být domy prodávány nájemcům bytů, tedy i jim, neboť byli nájemci řádnými a zaplatili zálohu. Žalovaný 2) ale nemovitosti prodal žalovanému 1), to je místnímu občanskému sdružení, do něhož žalobci nevstoupili a nestali se jeho členy. Takto jim vznikla újma, neboť byli vyloučeni z privatizace nemovitostí a nestali se jejich podílovými spoluvlastníky.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. srpna 2004, č. j. 9 C 91/2003-214, zamítl „návrh žalobců, aby soud určil, že žalobce č. 1 a č. 2 jsou spoluvlastníky nemovitostí – domu č. p. 2045, 2046 a 2047 se stavební parc. č. 1269/1 o výměře 213 m², parc. č. 1269/2 o výměře 213 m² a parc. č. 1269/3 o výměře 226 m² v ulici N. ve Ž. n. S., to vše zapsané na LV č. l. (nyní LV) pro obec Ž. n. S. a kat. území m. Ž.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci s ostatními nájemníky předmětného bytového domu požádali 28. 12. 1995 o odprodej a zaplatili zálohu na tento nákup. Nestali se však členy O. s. N., které bylo založeno podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Žalovaný 1) uzavřel 7. 8. 1996 s žalovaným 2) ohledně zmíněných nemovitostí kupní smlouvu a posléze byl zapsán v příslušném katastru nemovitostí jako jejich vlastník s účinky vkladu k 2. 12. 1996. Žalobci domáhající se určení, že jsou spoluvlastníky nemovitostí, svoje spoluvlastnické podíly v žalobě neupřesnili a soud ve smyslu §137 odst. 2 občanského zákoníku („ObčZ“) dovodil, že žaloba směřuje k určení, že žalobci jsou rovnodílnými a jedinými spoluvlastníky nemovitostí. Konstatoval, že neexistuje žádný právní titul, z něhož by bylo zřejmé, že žalobci nějaký spoluvlastnický podíl na nemovitostech mají. K prokázání právního titulu nepostačuje, že žalobci zaplatili vstupní poplatek 3 000,- Kč, když do občanského sdružení nevstoupili. Vzhledem k tomu, že žalovaný 2) nemovitosti prodal, nebyl v době podání žaloby ve věci pasivně věcně legitimován.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 14. března 2006, č. j. 15 Co 452/2004-247, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Připomenul, že v našem právním řádu jsou způsoby nabytí vlastnictví upraveny v §132 ObčZ a žalobci žádný z těchto způsobu nabytí vlastnictví neuplatnili. V daně věci na správnost rozhodnutí nemohla mít vliv skutečnost, zda žalovaný 2) postupoval při privatizaci nemovitostí správně, či nikoliv, popř. v rozporu se zákonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítá, že se soudy nezabývaly věcnou stránkou sporu, ale žalobu zamítly z formálních důvodů. Poukázal na průtahy v řízení způsobené odvolacím soudem, které vedly k tomu, že hlavním z důvodů zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva byla dlouhodobost projednání prvního sporu žalobce vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 11 C 167/99, stejně jako současného, vedeného pod sp. zn. 9 C 91/2003 v odvolacím řízení. Vadu, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci, dovolatel spatřuje v tom, že soudy nepostupovaly podle §43 OSŘ, když nevyzvaly žalobce, aby upřesnil žalobní tvrzení či žalobní petit co do určení velikosti spoluvlastnických podílů a odstranil tím vadu návrhu, kterýžto nedostatek byl důvodem k zamítnutí žaloby. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání z hlediska přípustnosti dovolání namítá, že dovolatel neuvedl, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Stejně není zřejmé, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Žalovaný 2) ve svém vyjádření dovozuje, že dovolání je zřejmě nepřípustné. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná jak z věcné, tak formální stránky. Navrhuje, aby dovolací soud, připustí-li dovolání, je zamítl.
V „doplnění dovolání“ žalobce a) dále namítá, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nepostupovaly podle §43 OSŘ a účastníky nevyzvaly k opravě či doplnění petitu žaloby co do upřesnění velikosti spoluvlastnického podílu, aby tím byla odstraněna vada návrhu, kterýžto nedostatek byl jedním z důvodů zamítnutí žaloby. Má výhrady k průběhu důkazního řízení a v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 738/01. Dále namítá nesprávné právní posouzení věci soudem ohledně naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení. Za „bezprecedentní“ označuje výrok soudu prvního stupně, obhajujícího postup žalovaného 2) ve vztahu k žalovanému 1) a k žalobcům při prodeji domu. Poukazuje na opomenutí soudu prvního stupně ohledně povinnosti uzavřít kupní smlouvu žalovaným 2) nikoliv jen s žalovaným 1), ale rovněž s žalobci. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 850/2004. Uzavírá, že ve věci „je dána otázka zásadního právního významu“, kterýžto závěr v podrobnostech dále rozvádí. Znovu navrhuje, aby dovolací soud jeho dovolání připustil a rozsudky soudů obou stupňů zrušil. K „doplnění dovolání“ přiložil „vyjádření žalobců k předloženým důkazům“.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Žalobci se domáhali určení jejich údajného spoluvlastnického práva, avšak netvrdili ani neprokázali existenci takové právní skutečnosti, která by mohla mít za následek nabytí vlastnického, resp. v daném případě spoluvlastnického práva,ve smyslu §132 odst. 1 ObčZ, ve kterém se uvádí: „Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem“. Skutečnost, že bez relevantního právního důvodu nelze nabýt spoluvlastnické právo k věci je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti; pro řešení právní otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, tak nelze dovolání připustit. Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 850/2004, není případný. V tomto řízení nešlo o vlastnické právo žalobců, ale o tvrzenou neplatnost smlouvy, navíc dovolací soud se tu nezabýval vlastní neplatností smlouvy (natož pak tvrzeným právem žalobců), ale pouze otázkou naléhavého právního zájmu na určení; k tomu je třeba na vysvětlení dodat, že skutečnost, že žalobce má na určení naléhavý právní zájem ještě nemusí znamenat, že je aktivně legitimován, tedy že požadované určení je v souladu s právem a že jeho žalobě může být vyhověno.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání podal pouze žalobce a), který nebyl úspěšný a úspěšnému žalovanému 1) vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb., 2 500,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., a dále 19 % daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 OSŘ ve výši 490,- Kč, celkem tedy 3 070,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Úspěšnému žalovanému 2) žádné náklady dovolacího řízení nevznikly, proto dovolací soud rozhodl, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Nesplní-li žalobce a) dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaný 1) oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu