ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2764.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2764/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. J. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. Š., o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 39/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. května 2006, č. j. 26 Co 602/2005-132, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2005, č. j. 6 C 39/2005-103, zamítl žalobu, aby soud zřídil ve prospěch žalobce jako vlastníka stavby na pozemku parc. č. 371/9, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště T., pro obec a kat. území Č. d., jakož i všech dalších vlastníků uvedené stavby, k tíži žalovaného, jakož i všech dalších vlastníků této pozemkové parcely, časově neomezené věcné břemeno stavby na cizím pozemku, a to za náhradu, jejíž výši a splatnost určí soud. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce společně s bývalou manželkou MUDr. J. Ch. kupní smlouvou ze 17. 10. 1977 nabyli do vlastnictví rozestavěnou chatu na stavební parc. č. 281 s právem osobního užívání stavební parc. č. 281 a pozemku parc. č. 371/2 v kat. území Č. d. Žalovaný je tamtéž vlastníkem pozemku parc. č. 371/9 na základě rozhodnutí pozemkového úřadu z 23. 6. 1997. V roce 1989 žalobce podal žádost o vydání územního rozhodnutí na rekreační domek na pozemku parc. č. 371/9. Rozhodnutím bývalého ONV v T. z 27. 9. 1989 byla zamítnuta žádost žalobce o přidělení pozemku parc. č. 371/9 do osobního užívání s tím, že tato pozemková parcela vznikla oddělením od pozemkové parc. č. 371/1, která byla vyjmuta z lesního půdního fondu s podmínkou, že na ní nebudou budovány další objekty. V souvislosti s odvoláním žalobce proti rozhodnutí OÚ R., stavebního úřadu, jímž bylo nařízeno odstranění stavby rekreačního objektu na pozemku parc. č. 371/9, bylo 19. 7. 1991 provedeno místní šetření, při kterém bylo zjištěno, že stavba na pozemku parc. č. 371/9 byla započata v roce 1980 a byla postavena bez územního rozhodnutí a stavebního povolení na cizím pozemku. Referát životního prostředí OÚ v T. při rozhodování o odvolání žalobce proti nařízení odstranění stavby rozhodnutím z 10. 10. 1991 účastníky odkázal s občanskoprávními námitkami na soud a řízení přerušil. Protože žádný z účastníků nedoložil zahájení řízení u soudu, v řízení pokračoval a rozhodnutím z 2. 1. 1992 rozhodnutí obvodního stavebního úřadu změnil tak, že nařídil odstranění započaté rekreační chaty na pozemku parc. č. 371/9 do 30. 9. 1992. Proti tomuto rozhodnutí nebylo odvolání přípustné. Obvodní stavební úřad OÚ v R. 6. 1. 2005 oznámil zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby. V souvislosti s tímto řízením úřad dospěl k závěru, že podmínkou dodatečného povolení stavby je souhlas vlastníka pozemku s jejím umístěním, a protože vlastník pozemku se stavbou nesouhlasí, odkázal žalobce jako stavebníka na soud k rozhodnutí o sporné věci – „získání práv k pozemkům, na nichž je stavba umístěna“, a řízení přerušil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stavba žalobce na pozemku parc. č. 371/9 je stavbou nepovolenou, postavenou v rozporu se stavebně právními předpisy, a z hlediska občanskoprávního tzv. neoprávněnou stavbou, postavenou na cizím pozemku, a zaujal právní názor, že v daném případě nelze §135c odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) ani jeho jiné ustanovení aplikovat. Uvedl, že ochrana nemůže být poskytnuta stavebníku, který stavbu úmyslně zřídil, aniž měl oprávnění stavět na pozemku a stavební povolení. Zřízením věcného břemene pro nepovolenou stavbu by soud zatížil pozemek žalovaného právem žalobce k umístění stavby, ačkoliv o její další existenci bude rozhodovat stavební úřad nejen s ohledem na právo žalobce k užívání pozemku, ale také s ohledem na splnění stavebně technických podmínek.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. května 2006, č. j. 26 Co 602/2005-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu bylo-li řízení zahájeno na návrh vlastníka stavby, nemohl soud prvního stupně uvažovat o možnosti jiné úpravy vztahů mezi účastníky, než právě podle §135c odst. 3 ObčZ. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že po žalovaném jako vlastníku pozemku parc. č. 371/9 nelze spravedlivě požadovat, aby byl omezen ve výkonu svého vlastnického práva věcným břemenem nepovolené stavby, čímž postavil najisto, že vlastníku stavby v minulosti nesvědčilo a ani na základě rozhodnutí soudu nebude svědčit žádné občanskoprávní oprávnění k pozemku, na němž byla stavba bez souhlasu jeho vlastníka vybudována. Tímto rozhodnutím byl také vytvořen pevný rámec pro rozhodování stavebního úřadu o dalším osudu stavby z hlediska stavebněprávního. Na rozhodnutí soudu nemohla mít vliv skutečnost, že žalovaný změnil své postoje. Dodal, že žalobce před započetím stavby ani nikdy později neměl žádný reálný příslib, o který by mohl opírat svoji víru v budoucí legalizaci stavby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalobce spatřuje v řešení otázky, „zda na stavbu nepovolenou dle předpisů stavebněprávních (tzv. černou stavbu) lze aplikovat ust. §135c odst. 3 ObčZ, a dále do jaké míry je soud při zamítnutí návrhu vlastníka neoprávněné stavby na zřízení věcného břemene povinen zkoumat, zda je na místě jiný způsob řešení podle ust. §135c ObčZ a zda je povinen v tomto směru provádět dokazování“. Namítl, že skutečnost, že stavba je současně ve smyslu stavebněprávních předpisů stavbou nepovolenou, je jako důvod pro zamítnutí návrhu na zřízení věcného břemene nedostačující, a že není účelem řízení o úpravu vztahů mezi vlastníkem neoprávněné stavby a vlastníkem pozemku vytvářet „pevný rámec pro rozhodování stavebního úřadu“. Žalobce nesouhlasí v právním názorem, že §135c odst. 3 ObčZ nelze aplikovat na nepovolenou stavbu. Je toho názoru, že otázka, zda se jedná o stavbu, která byla či nebyla povolena podle stavebněprávních předpisů, nemá z hlediska §135c odst. 3 ObčZ význam. Oběma soudům vytkl, že se vůbec nezabývaly otázkou, jakým jiným způsobem, upraveným v §135c ObčZ, by mělo být rozhodnuto o neoprávněné stavbě, a nezkoumaly, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro odstranění stavby. Podle názoru žalobce soud při rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zřízení věcného břemene musí mít na jisto postaveno, že přichází v úvahu jiný ze zákonných způsobů vypořádání, neboť pokud by taková jistota neexistovala, hrozí, že v případě zamítnutí návrhu na odstranění stavby by vztahy mezi vlastníkem neoprávněné stavby a vlastníkem pozemku zůstaly nevypořádány. Poukázal na to, že v době zahájení stavby měl příslib, že získá právo osobního užívání pozemku. Proto také bylo právo hospodaření s pozemkem převedeno na obec Č. D., která o poměrech byla informována, na výzvu pozemkového úřadu k vydání pozemku žalovaného se nevyjádřila, takže pozemek byl vydán žalovanému, který se zřejmě domníval, že vztahy k pozemku jsou vypořádány. Žalovaný v době, kdy se rozhodovalo o jeho restitučních nárocích, o stavbě věděl, pozemek mu byl vydán v roce 1997 a teprve v roce 2005 začal požadovat odstranění předmětné stavby. Stavba se nachází v lokalitě, v níž se nacházejí další objekty určené k rekreaci, stavba žalobce sama o sobě nebrání žalovanému v zemědělské činnosti, nezpůsobuje mu žádnou újmu a z jejího odstranění žalovaný žádný prospěch mít nebude. Pokud se odvolací soud těmito skutečnostmi nezabýval, nemohl bez dalšího návrh na zřízení věcného břemene zamítnout. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Pro řešení otázky, zda na stavbu podle stavebněprávních předpisů nepovolenou lze aplikovat ustanovení §135c ObčZ, není dovolání přípustné již proto, že odvolací soud v souladu s názorem žalobce na daný případ citované ustanovení aplikoval. Pouze dospěl k závěru, že žalobě vycházející správně z toho, že jde o stavbu ve smyslu občanskoprávním neoprávněnou, nelze vyhovět, protože předpoklady pro zřízení žalobcem požadovaného věcného břemene neshledal naplněny. Nadto lze poznamenat, že otázkou klasifikace stavby jako neoprávněné se Nejvyšší soud již zabýval v usnesení ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, (viz C 2660 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. B., dále jen „Soubor rozhodnutí“), v němž zaujal právní názor, že „pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení“.
Podle názoru dovolacího soudu je však dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ proto, že v judikatuře dosud nebyla řešena otázka, nakolik je soud vázán žalobním návrhem žalobce – neoprávněného stavebníka, jímž se domáhá zřízení věcného břemene ve smyslu §135c odst. 3 ObčZ, a zda lze takovou žalobou, jíž se má vyřešit (vypořádat) právní vztah mezi ním a vlastníkem pozemku, na němž neoprávněná stavba stojí, bez dalšího zamítnout.
Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nepřichází v úvahu podání dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dovolací soud v takovém případě proto není oprávněn správnost skutkových zjištění přezkoumávat. Dovolací soud tedy vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jako správná převzal i odvolací soud.
Podle §153 odst. 2 OSŘ soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Podle §135c ObčZ zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“) (odst. 1). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí (odst. 2). Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (odst. 3).
Vázaností soudu návrhem ve vztahu k §135c ObčZ se Nejvyšší soud již zabýval ve svých dřívějších rozhodnutích publikovaných v Souboru rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 7. prosince 2004, sp. zn. 22 Cdo 2202/2004 (C 3107), v němž vyslovil právní názor, že „ustanovení §135c ObčZ upravuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby zřízené na cizím pozemku“, nebo v rozsudku ze dne 5. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004 (C 3098 a C 3099), ve kterém uvedl, že „řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“ a že „jde-li skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze žalobu na její odstranění zamítnout“. V rozsudku ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 1090/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32, ročník 2002, dovodil, že „k žalobě na uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby podle §135c odst. 3 ObčZ je věcně legitimován i vlastník neoprávněné stavby“. Tento právní názor vyplývá z textu §135c odst. 3 ObčZ, v němž na rozdíl od textu §135c odst. 1 a 2 ObčZ není o návrhu vlastníka pozemku zmínka, ale i skutečnosti, že zákon poskytuje vlastníkovi neoprávněné stavby vyšší ochranu než tomu, kdo do vlastnického práva k pozemku zasáhne jiným způsobem než stavbou. Pokud soud dospěje k závěru, že podmínky pro zřízení věcného břemene nejsou splněny, neboť na místě by byl postup podle §135c odst. 1 a 2 ObčZ, návrh zamítne.
S ohledem na výše uvedené podle názoru dovolacího soudu platí, že, podá-li vlastník neoprávněné stavby žalobu na zřízení věcného břemene na pozemku žalovaného, který se řešení vztahu mezi účastníky podle §135c odst. 1 nebo odst. 2 ObčZ nedomáhá, je soud vázán žalobním návrhem žalobce tak, že nemůže rozhodnout ani o odstranění stavby ani o jejím přikázání vlastníku pozemku. Takovým návrhem není vázán do té míry, že stejně jako ve sporu o zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 ObčZ (podle kterého není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek), může zřídit věcné břemeno v jiném rozsahu nebo na jiném místě než je navrhováno, popř. sám rozhodnout o náhradě za zřízení věcného břemene (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 20, ročník 2007, str. 760). Soud dále není vázán návrhem učiněným podle §135c odst. 3 ObčZ potud, že může „uspořádat poměry mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku i jinak“, např. přikázáním pozemku stavebníku. Judikatura jiné případy uspořádání vztahů mezi účastníky řízení podle §135 odst. 3 ObčZ (zatím) nezná a žalobce ani žádné jiné (nové) řešení, než zřízení věcného břemene, nenavrhoval. Předpokladem přikázání pozemku zastavěného neoprávněnou stavbou za náhradu do vlastnictví stavebníka ovšem je, aby s tím souhlasil vlastník pozemku. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, ročník 2001.
V daném případě odvolací soud na základě řádně provedeného dokazování učinil určitá skutková zjištění, která v tomto dovolacím řízení nelze přezkoumat a neshledal pak v souladu s těmito zjištěními důvod pro zřízení věcného břemene či jiného uspořádání poměrů podle §135c odst. 3 ObčZ. Protože mu zákon neumožňoval rozhodnout podle §135c odst. 1 nebo odst. 2 ObčZ, správně žalobu zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu také vyplývá, že neshledal důvody pro zachování předmětné stavby ve vlastnictví žalobce, neboť jinak by byla žaloba důvodná a logicky by jí mělo být vyhověno. Závěrem lze také poznamenat, že vztahy mezi účastníky nezůstávají bez perspektivy řešení, neboť zřejmě bude pokračováno v přerušeném řízení o odstranění předmětné stavby podle stavebního práva. Ostatně vždy záleží na vlastníku věci, zda své právo na ochranu svého vlastnictví uplatní nebo bude neoprávněný zásah trpět.
Odvolací soud tak posoudil věc po právní stránce správně, proto je správný i napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a žalovanému náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu