ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2845.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2845/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) K. D. a 2) D. D. D., oběma zastoupeným advokátem, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 172/2003, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2006, č. j. 19 Co 582/2005-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 575,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. D. T.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. 13 C 172/2003-37, určil, že věcné břemeno doživotního užívání bytu č. 8 o velikosti 1 + 1 s pracovnou, kolaudovaného 22. 9. 1993 pod č. j. 3251, 3783/1993-Ka/F/2/761, který se nachází v 6. podlaží domu č. p. 761 na pozemku parc. č. 601 v kat. území N. M., městská část P., obec P., a společných prostor tohoto domu, plynoucí ze smlouvy o věcném břemenu, uzavřené mezi původně žalovaným 1) B. p. P. a žalovanými 2) a 3), ze dne 24. 6. 1998 s účinky vkladu k 29. 10. 1998, č. j. V3-17113/98, neexistuje. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 31 C 170/98 se J. E. žalobou podanou 17. 3. 1992 domáhal proti B. p. P., s. p., aby s ním byla podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uzavřena dohoda o vydání domu č. p. 761 a stavební parc. č. 601 v P., N. M. Rozsudkem z 29. 6. 1993, č. j. 7 C 130/92-34, byla tato žaloba zamítnuta a tento rozsudek byl rozsudkem Městského soudu v Praze z 21. 12. 1994, č. j. 13 Co 207/94-62, potvrzen. Po zrušení obou označených rozsudků rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 28. 5. 1998, č. j. 3 Cdon 670/96-88, který byl doručen advokátu B. p. P., s. p. v likvidaci, 23. 6. 1998, bylo rozsudkem soudu prvního stupně z 26. 7. 1999, č. j. 31 C 170/98-105, žalobě vyhověno. Městský soud v Praze rozsudkem z 20. 4. 2000, č. j. 20 Co 38/2000-122, který nabyl právní moci správně 15. 6. 2000, rozsudek soudu prvního stupně z 26. 7. 1999 potvrdil. V katastru nemovitostí na LV pro obec P. a kat. území N. M. je jako vlastník domu č. p. 761 a pozemku parc. č. 601 veden žalobce, jehož vlastnické právo do katastru nemovitostí bylo zapsáno na základě kupní smlouvy pod V11 4565/2001 s účinky vkladu správně 16. 2. 2001. Na tomtéž listu vlastnictví je ve prospěch obou žalovaných zapsáno věcné břemeno bytu na základě smlouvy o věcném břemenu. B. p. P. a žalovaný K. D. 26. 10. 1992 uzavřeli dohodu o provedení stavebních úprav v domě č. p. 761 za účelem vybudování bytu a kanceláře. Obvodní úřad v P., bytový odbor, nikoli B. p. P., jak nesprávně uvedl soud prvního stupně, a oba žalovaní uzavřeli 6. 10. 1993 nájemní smlouvu na dobu neurčitou, kterou pronajímatel přenechal žalovaným do nájmu byt v 6. patře v domě č. p. 761 v P., N. M., o velikosti 1 + 1. Uzavření nájemní smlouvy předcházelo vydání kolaudačního rozhodnutí odborem výstavby Obvodního úřadu v P. z 22. 9. 1993, č. j. Výst. 3251, 3783/93-Ka/F/2/761, které nabylo právní moci 29. 9. 1993, jímž stavebníkovi K. D. bylo povoleno užívání stavby, spočívající ve zřízení bytu 1 + 1 s pracovnou v podkroví domu č. p. 761 v P. Smlouvou o zřízení věcného břemene z 24. 6. 1998 B. p. P., s. p. v likvidaci, zřídil za úplatu ve prospěch obou žalovaných věcné břemeno doživotního užívání podkrovního bytu o velikosti 1 + 1 s pracovnou, vybudovaného vlastním nákladem K. D. jako půdní vestavba, nacházejícího se v domě č. p. 761 na pozemku parc. č. 601 v kat. území N. M., včetně užívání společných částí domu. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně žalobě vyhověl s tím, že smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena v rozporu s §9 zákona č. 87/1991 Sb. a je tudíž neplatná. Poukázal na to, že povinností B. p. P. bylo nakládat s domem tak, aby jeho úkony ohledně domu nebyly k neprospěchu oprávněné osoby, které bude věc případně v budoucnu vydána.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 15. února 2006, č. j. 19 Co 582/2005-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o zřízení věcného břemene – práva doživotního užívání bytu, uzavřená mezi B. p. P. a žalovanými je podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. neplatná. Uvedl, že tato smlouva byla uzavřena v době, kdy probíhalo restituční řízení. I když lze dovodit, že v době, kdy v řízení vedeném pod sp. zn. 31 C 170/98 byl restituční nárok původně zamítnut, by povinná osoba mohla s nemovitostmi disponovat bez omezení vyplývajícího z §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., pak poté, co tato rozhodnutí byla Nejvyšším soudem ČR zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, takovou možnost již neměla. Zřízení práva doživotního užívání bytu bylo porušením zákazu věc „přenechat jinému do užívání“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně podali žalovaní K. D. a D. D. D. dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítli, že soudy obou stupňů pochybily, pokud §9 zákona č. 87/1991 Sb. vyložily jen gramaticky a při tomto výkladu zcela pominuly okolnosti, které k jednání všech zúčastněných vedly a podle zákona nutně musely vést. Ještě před doručením restituční výzvy B. p. P. žalovaní na základě předchozí dohody předmětnou bytovou jednotku upravovali a rekonstruovali a v důsledku splnění předchozích dohod z jejich strany jim vzniklo právo, aby ten, v jehož prospěch plnili, plnil také jim a učinil úkony potřebné k zápisu práva odpovídajícího věcnému břemenu do katastru nemovitostí. Podle názoru žalovaných „nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR vyřešena otázka, zda ust. §9 lze vyložit natolik extenzivně, aby po doručení restituční výzvy bylo tomu, komu byla tato výzva doručena, zabráněno zcela a bezvýjimečně splnit povinnosti vyplývající z předchozích ujednání týkajících se jen části předmětné nemovitosti“. Dále nebyla vyřešena otázka, „zda ustanovení §9 chrání nejen toho, komu svědčil nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ale též toho, kdo od oprávněného – restituenta – věc do vlastnictví nabyl“. K tomu uvedli, že žalobce nabyl nemovitosti s vědomím existence věcného břemene svědčícího žalovaným, nedošlo k žádnému poškození jeho práv a nemůže se domáhat práv, která mají chránit výhradně původního restituenta, čili osobu, které svědčil zákonný nárok na vydání věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání. Uvedl, že soudy provedly výklad §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. odpovídajícím způsobem. Žalovaní jednali účelově, pokud zřídili smlouvu o věcném břemenu bezprostředně poté, co zjistili, že původní rozsudky v restitučním řízení byly dovolacím soudem zrušeny. Smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena v průběhu restitučního řízení před tím, než nemovitost byla vydána právnímu předchůdci žalobce. Protože je neplatná absolutně, nemůže zavazovat právního nástupce restituenta.
Původně žalovaný B. p. P., s. p. v likvidaci, dovolání nepodal a protože na straně žalovaných nejde o nerozlučné společenství, je věc ve vztahu k tomuto podniku uzavřena.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikovaném pod C 103 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) konstatoval, že o otázku zásadního právního významu nejde v případech, kdy příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. O stejnou situaci se jedná v projednávané věci. Ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanoví, že „Povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu.“ Úkony, které jsou učiněny přes výslovný zákaz zákona, jsou sankcionovány absolutní neplatností, která způsobuje, že takové úkony jsou právně zcela neúčinné, a to od samého počátku. S ohledem na zcela jasné a jiný než doslovný výklad nepřipouštějící znění výše uvedené právní normy nelze tedy za zásadní právní otázku považovat otázku, zda z absolutní neplatnosti určitých právních úkonů lze učinit výjimku pro úkony vyplývající z předchozích dohod mezi účastníky. Daná právní otázka musí také dopadat nejen na konkrétní projednávanou věc, ale musí být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a v konečném účinku by měla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, publikovaný pod C 4008 Souboru). Tak tomu však v tomto případě není.
Za zásadní právní otázku nelze považovat ani druhou dovolateli vymezenou otázku. Je zcela samozřejmé, že právní nástupce vstupuje na základě smlouvy do právního postavení svého předchůdce, zde tedy nabyvatel nemovitosti (žalobce) vstoupil do práv a povinností osoby oprávněné, jíž byl původně žalovaný 1) povinen předmětnou nemovitost vydat. Pokud zákon o mimosoudních rehabilitacích v §9 odst. 1 stanoví, že úkony učiněné v rozporu s tam uvedeným zákazem jsou absolutně neplatné, a to od počátku, soudní rozhodnutí, které z takovéto neplatnosti vychází, nezakládá nová práva nebo povinnosti, ale pouze konstatuje neplatnost úkonu, která však nastala již tím, že byl učiněn v rozporu se zákonem. Na tom nemůže změnit nic ani skutečnost, že neplatnost právního úkonu soud vysloví až na základě žaloby právního nástupce určitého subjektu, zde osoby oprávněné, neboť vyslovení neplatnosti se může domáhat každý, kdo má na tom právní zájem (např. Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. opravené a doplněné vydání. Doplněk: Brno. 2002, s. 46).
Za nadbytečnou a ne zcela správnou lze označit úvahu odvolacího soudu o možnosti nakládat s věcí, která musí být oprávněné osobě vydána, bez omezení v době, kdy byl restituční nárok pravomocně zamítnut. Zákaz převodu vlastnictví k věcem jejich součástem a příslušenství či jejich přenechání do užívání jiným osobám trvá i tehdy, kdy opodstatněná žaloba oprávněné osoby na vydání takových věcí byla zamítnuta, jestliže k jejímu dovolání bylo zamítavé rozhodnutí zrušeno a konečným rozhodnutím bylo žalobě vyhověno (přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1289/2004, publikovaný pod C 2885 Souboru).
S ohledem na uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny a dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb., a celkem tedy činí náklady řízení 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. listopadu 2007
JUDr. František B a l á k, v. r
předseda senátu