ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2851.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2851/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce JUDr. J. U., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. T.,, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 163/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. dubna 2006, č. j. 15 Co 79/2006-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října 2005, č. j. 5 C 163/2002-120, výrokem pod bodem I. zastavil „řízení o žalobě na uložení povinnosti strpět zápis vlastnického práva podle tohoto rozsudku do katastru nemovitostí“, výrokem pod bodem II. určil, „že pozemková parcela č. 1123/2 v kat. úz. T. patří do neprojednané pozůstalosti po J. K., zemř. dne 11. 8. 1995 a Z. K., zemř. dne 1. 6. 2002“. Výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že jako vlastník sporného pozemku o výměře 39 m² je v příslušném katastru nemovitostí zapsáno žalované město. V minulosti jej však užívali právní předchůdci žalobce – J. a Z. K. - spolu s dalšími nemovitostmi, které koupili v letech 1956 a 1963; šlo o dům a pozemky o celkové výměře 2 187 m², přičemž proti tomu stát jako právní předchůdce žalovaného nic nenamítal. Po nich nemovitosti včetně sporného pozemku užíval žalobce. Právní předchůdci žalobce proto vlastnictví sporného pozemku vydrželi a tento pozemek má být zahrnut do jejich pozůstalosti.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. dubna 2006, č. j. 15 Co 79/2006-149, změnil rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci druhém ve výroku, jímž bylo žalobě ve věci samé vyhověno“, tak, „že se žaloba, aby bylo určeno, že pozemková parcela č. 1123/2 v kat. území T. patří do neprojednané pozůstalosti po J. K., zemřelém dne 11. 8. 1995 a Z. K., zemřelé dne 1. 6. 2002, zamítá“, a dále rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně v odstavci prvém ve výroku o částečném zastavení řízení zůstává nedotčen“. Rozhodl i o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po zopakovaní dokazování a jeho doplnění místním šetřením dospěl k názoru, že byť si právní předchůdci žalobce oplotili sporný pozemek a užívali jej, museli si být vědomi, že jde o „jasnou součást cesty č. 723/7, dnes tvořené pozemky č. 1123/1 a č. 1123/2, která tvořila spojnici mezi P. ulicí a K., kudy se běžně chodilo a je lhostejné, zda s povolením manželů K. či nikoliv“. Kromě dalšího odkázal na geometrický plán, jako součást kupní smlouvy z roku 1963, z něho bylo zřejmé, jaké pozemky či jejich části byly předmětem převodu; o nedostatku dobré víry svědčí i další skutečnosti (viz níže). S podrobným výkladem institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době uzavřel, že právní předchůdci žalobce nebyli v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, stejně jako sám žalobce, neboť „14. 2. 1996 adresuje žalovanému žádost o odprodej části cesty s formulací:.....k pozemkům přiléhá cesta , která je vlastnictvím města T.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Uvádí, že odvolací soud abstrahoval od §130 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku (dále „ObčZ“); v pochybnostech měl za to, že držba je neoprávněná. Žalovaný nepředložil hodnověrný důkaz, kterým by zákonnou domněnku o oprávněnosti držby vyvrátil. K otázce dobré víry právních předchůdců žalobce v souvislosti s oplocením sporného pozemku dovolatel připomíná, že odvolací soud přehlédl, že oplocení bylo provedeno již v roce 1910, a proto právní předchůdci žalobce byli přesvědčeni, že „zaplocená“ část pozemku č. 723/7 byla „přiměřena“ k parcele č. 723/6 a že tedy koupili i předmětnou část cesty. Dovolatel připomíná, že v daném případě postačoval domnělý právní důvod (titulus putativus) a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 417/98. Odmítá argumentaci odvolacího soudu ohledně otázky okolností průchodu po sporném pozemku. Shrnul, že za dané důkazní situace odvolací soud nesprávně posoudil právní aspekt dobré víry a právní domněnky podle §130 odst. 2 ObčZ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) a b) a v §237 odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ).
Dovolací soud opakovaně konstatoval, že závěry učiněné soudy v nalézacím řízení ohledně existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, může v dovolacím řízení zpochybnit jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
V dané věci dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že jeho právní předchůdci nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemku; jen obecně uvádí, že soud nerespektoval presumpci oprávněné držby. Tato presumpce se však uplatní jen tam, kde je pochybnost o tom, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. V dané věci odvolací soud konstatoval několik skutečností, ze kterých vyplynulo, že právní předchůdci žalobce si museli být vědomi toho, že sporný pozemek jim nepatří. Jednak šlo o to, že z geometrického plánu museli poznat, jaké pozemky byly předmětem převodu (zde však dovolací soud konstatuje, že podle jeho konstantní judikatury samotný nesoulad rozsahu uchopené držby s údaji v katastru nemovitostí nezakládá neoprávněnou držbu), dále o to, že paní K., podepsala protokol ze šetření konaného 22. 10. 1969, ze kterého je patrné, že sporný pozemek tvořící cestu není ve vlastnictví předchůdců žalobce, přičemž pokud by byla přesvědčena o vlastnictví sporného pozemku, jistě by tento protokol „rozporovala“, a konečně i z toho, že žalobce požádal v roce 1996 žalovaného o prodej sporného pozemku, z čehož vyplývá, že si byl vědom skutečného stavu věcí, přičemž kdyby jeho předchůdci, se kterými žalobce žil, byli v dobré víře, jistě by tuto dobrou víru na žalobce „přenesli“ (jinak řečeno, lze předpokládat, že žalobce vycházel z informací, které získal od jeho předchůdců). Tyto okolnosti vyšly najevo již v průběhu řízení a žalovaný je též namítal v rámci jeho obrany; žalobce na ně nijak nereagoval a nečiní tak ani v dovolání, jehož obsahem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 OSŘ). Ani úvaha odvolacího soudu, že uvedené skutečnosti musely nutně vést k nedostatku objektivně dané dobré víry držitelů, není nepřiměřená a dovolací soud ji nemůže zpochybnit.
K dovolacím námitkám se dále uvádí: Vzhledem k tomu, že manželé K. koupili nemovitosti přilehlé ke spornému pozemku v roce 1956, mohli se stát oprávněnými držiteli teprve v tomto roce. Avšak v době platnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., sporný pozemek vydržet nemohli, neboť jim nemohla uplynout 10 letá vydržecí doba (§116 citovaného zákona). Od 1. 4. 1964 platil občanský zákoník, který vydržení neumožňoval nejprve vůbec, později k věcem, které byly předmětem tzv. socialistického společenského vlastnictví. Právní předchůdci žalobce tak mohli nabýt vlastnické právo vydržením nejdříve k 1. 1. 1992, pokud splňovali podmínky vydržení dané §134 platného občanského zákoníku ve znění novely č. 509/1991 Sb. Proto argumentace dovolání, směřující k tomu, že jmenovaní se původně chopili držby v dobré víře, že jsou vlastníky, není významná; rozhodující byl stav k 1. 1. 1992. Okolnost, že manželé K. měli pozemek dlouhodobě oplocen, svědčí o jejich držbě, nic však nevypovídá o oprávněnosti této držby.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovanému městu takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by mělo právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu