ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2903.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2903/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) T. s. J. n. N. společnosti s r. o., zastoupené advokátem, 2) J. P. a 3) B. Š., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 276/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. srpna 2006, č. j. 35 Co 164/2006-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedeného pozemku. V roce 1974 zdědil dům čp. 2214 s parcelou č. 2239 a užíval ji spolu se sporným pozemkem stejně jako jeho právní předchůdci, aniž by věděl, že není jeho vlastníkem. Na tomto pozemku v roce 2001 žalovaní 2) a 3) postavili přes jeho nesouhlas podezdívku plotu.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. září 2005, č. j. 11 C 276/2004-103, určil, „že žalobce je vlastníkem částí pozemkových parcel č. 2554/3, 2233/4 a 2233/6 vše v katastrálním území a obci J. n. N. v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem geodetické společnosti G. v. o. s., který je nedílnou součásti rozsudku“, a dále žalovaným uložil zaplatit žalobci náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce nabyl děděním do vlastnictví činžovní dům čp. 2214 a pozemek parcelní číslo 2239 – stavební plocha a nádvoří, v rozhodnutí nebyla uvedena výměra pozemku. Z fotografie z roku 1932 je patrno, že parcela byla oplocena drátěným pletivem a že takto byla jak žalobcem, tak jeho právními předchůdci užívána, aniž by si její uživatelé byli vědomi, že v rozsahu 27 m² užívají části shora specifikovaných parcel ve vlastnictví žalovaných (dále „sporný pozemek“). Neuznal námitky žalovaných, že k rozšíření pozemku užívaného žalobcem na jejich úkor došlo v sedmdesátých letech minulého století a uzavřel, že žalobce i jeho právní předchůdci užívali sporný pozemek se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jde o jejich vlastnictví, a proto vlastnické právo nabyli vydržením ve smyslu §130 odst. 1 a §134 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2190/2000.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č. j. 35 Co 164/2006-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil ve správném znění tak, „že se určuje, že žalobce je vlastníkem částí pozemkových parcel č. 2554/3, 2233/4 a 2233/6 v katastrálním území a obci J. n. N. v rozsahu vyznačeném jako číslo 2554/5 na geometrickém plánu společnosti G., v. o. s., který je nedílnou součástí rozsudku“. Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které doplnil o další důkazy, včetně těch, které se týkají námitek žalovaných ohledně zatrubnění kanalizačního sběrače a rekonstrukce vodoteče a dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, když toliko upřesnil výrok o věci samé. Zdůraznil, že dobrá víra musí být posuzována se zřetelem k objektivně daným okolnostem a po podrobné skutkové a právní analýze věci uzavřel, že žalobce splnil základní předpoklady pro vydržení sporného pozemku nejpozději k 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela ObčZ provedená zákonem č. 509/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 občanského soudního řádu („OSŘ“). Přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Namítá, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, nikoliv potvrdil „ve správném znění“. Postup odvolacího soudu je v rozporu s §164 a s §153 odst. 2 OSŘ. Pozemky v tamním katastru jsou vedeny ve dvou řadách – jednak jako pozemkové, jednak jako stavební; parcela č. 2554/5 pak musí být jasně definována buď jako pozemková nebo stavební. Soudy obou stupňů ve svých výrocích za žalobce učinily to, co měl učinit sám upřesněním žalobního petitu. Přípustnost dovolání žalovaná dále opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. V tomto směru má výhrady ke změně pozemkové parcely č. 2554/3 – vodní plocha na pozemkovou parcelu č. 2554/5 – ostatní plocha. Takto soud nad rámec své rozhodovací pravomoci „zlegalizoval“ stav odporující zákonu č. 254/2001 Sb., vodní zákon; dovolatelka v souvislosti s tím poukazuje na pravomoc „vodoprávního úřadu“. Že se soud nezabýval tím, co je dáno „zákonem o vodách“, mělo vliv na nesprávné hodnocení provedených důkazů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupě a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání i žalovaní 2) a 3). Rovněž oni opírají přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. a) a a c) OSŘ a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 OSŘ. Namítají, že s ohledem na vady rozsudku soudu prvního stupně, který neuvedl, jaké konkrétní pozemky měl žalovaný vůbec vydržet, odvolací soud neměl tento rozsudek „ve správném znění“ potvrdit, neboť takto došlo k jeho změně. Mají výhrady i ke geometrickému plánu jako nedílné součásti rozsudku soudu prvního stupně. Otázku zásadního právního významu spatřují v tom, zda je možné vydržení pozemku označeného jako „vodní plocha – vodní tok v korytě přirozeném nebo umělém“. Jde o otázku dosud soudní praxí neřešenou. Pozemek č. 2554/3 je tzv. V. potok. Zatímco soud prvního stupně se tímto vodním tokem nezabýval, odvolací soud dospěl k názoru, že nutno odlišovat vodu, vodní tok a jeho koryto od pozemku, který ho obklopuje, kterýžto názor dovolatelé nepovažují za správný. Odvolací soud přehlédl, že jím citovaný §31 odst. l vodního zákona č. 138/1973 Sb. prohlašuje koryto vodního toku za součást vodního toku. Odvolatelé odkazují na odbornou literaturu a Ústavu ČSSR z roku 1960, podle nichž jsou vodní toky vlastnictvím státu. Vlastnictví pozemku označeného jako vodní tok tedy vydržet nelze a nic na tom nemění skutečnost, že potok je zatrubněný. Žalobce od počátku věděl, že sporný pozemek není v jeho vlastnictví. O předmětný vodní tok se staraly vodoprávní instituce; nelze připustit závěr, že by byl vlastníkem pozemku, o který by se mu staraly jiné subjekty. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovoláním nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání byla podána včas řádně zastoupenými účastníky řízení, nejsou však přípustná.
Dovolací soud se neztotožnil s tvrzením dovolatelů, že v dané věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon výslovně umožňuje. Smyslem umožnění přípustnosti dovolání v případě, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil je skutečnost, že tato změna objektivně naznačuje určitou nejistotu o právním či skutkovém posouzení věci, která se projevila v tom, že dva soudy měly různý názor. O takový případ však nejde, pokud soud prvního stupně jen nepřesně formuluje výrok rozsudku, například nepřesně označí nemovitosti, o které v řízení jde, přičemž upřesněním rozsudečného výroku odvolacím soudem nedochází ke změně předmětu řízení. V dané věci se odvolací soud se skutkovým i právním posouzením věci, které provedl soud prvního stupně, v zásadě ztotožnil, potvrdil však jeho rozsudek ve formálně upřesněném znění; nešlo však o změnu ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
V daném případě tak připadá do úvahy jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). K vadám řízení lze v zásadě přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci by přicházela v úvahu jen přípustnost dovolání pro řešení právní otázky, zda pozemek, pod kterým vede zatrubněný potok, může být předmětem vydržení vlastnického práva. Tuto otázku, na kterou je třeba odpovědět kladně, řešil odvolací soud v souladu s publikovanou judikaturou.
Dovolací soud již dříve dovodil, že zatrubněná část potoka, vedoucí pod obytným domem, je vodním dílem a nemusí být ve vlastnictví osoby, která je vlastníkem domu i jím zastavěného pozemku (rozsudek ze dne 19. července 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2903). Toto rozhodnutí vychází z právního názoru, že právní osudy zatrubněného potoka a pozemku, pod kterým prochází, mohou být různé, a tedy tento pozemek může být předmětem vydržení i v případě, že by vzhledem k zatrubněnému potoku podmínky vydržení nebyly splněny.
Neobstojí ani poukazy na článek 8 odst. 2 Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960, podle kterého jsou vodní toky národním majetkem. Je zjevné, že vlastnické právo k vodnímu toku, stejně jako k jakémukoliv dalšímu pozemku, nebylo podle tehdy platných předpisů možno až do 1. 1. 1992 vydržet. Avšak podle konstantní judikatury oprávněný držitel se stává vlastníkem nemovité věci, která byla před 1. 1. 1992 z vydržení vyloučena, má-li ji po 1. lednu 1992 nepřetržitě v držbě po deseti let. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu, vykonávanou před 1. lednem 1992 (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Článek 8 Ústavy ČSSR ve shora uvedeném znění však byl zrušen již k 7. 6. 1990, takže k 1. 1. 1992 již vydržení pozemku nad tímto korytem vodního toku, i kdyby byl součástí koryta, nic nebránilo. Z toho, že pozemek se samostatným parcelním číslem, který tvoří koryto vodního toku, může být předmětem soukromoprávních vztahů, vychází i judikatura Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 33/2002, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 9/2004).
Ostatní námitky dovolatelů mají skutkovou povahu, příp. jde o údajné vady řízení, a proto k nim v tomto řízení nebylo možno přihlédnout (viz výše). Jen na okraj se podotýká, že pokud soud učiní nedílnou částí rozsudku geometrický plán, ve kterém jsou mimo jiné uvedeny druhy pozemků (§2 odst. 3 katastrálního zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), neznamená to, že by pro katastrální úřad závazně vymezoval, o jaký druh pozemku jde. Navíc z výroku rozhodnutí je zcela zjevné, že geometrický plán je závaznou součástí rozsudku jen potud, pokud vymezuje rozsah vlastnického práva žalobce. Pokud jde námitku, že soudy namísto žalobce formulovaly znění rozsudečného výroku, poukazuje se na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2375.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobci v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu