ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2963.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2963/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) F. K., a b) A. K., proti žalovanému M. R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 100/2004, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2006, č. j. 57 Co 291/2005-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. února 2005, č. j. 16 C 100/2004-43, zamítl žalobu, aby soud určil, že do společného jmění žalobců patří pozemek parc. č. 105/2 – zahrada o výměře 175 m2, zapsaný u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště N. J., na LV pro kat. území H. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku z 15. 7. 1977, uzavřenou mezi M. v H. a žalobci, bylo žalobcům zřízeno právo osobního užívání pozemku parc. č. 1330/4 o výměře 739 m2 v kat. území H. za účelem výstavby rodinného domu. Uzavření této dohody předcházelo vyhotovení geometrického plánu pro výkup pozemků z 12. 4. 1977, kdy 24. 3. 1977 bylo provedeno zaměření pozemků parcelních čísel 1330/4 a 1330/5 a kdy nové hranice v přírodě byly vyznačeny železy. Žalobkyně b) podepsala, že byla seznámena s průběhem zaměřené hranice 24. 3. 1977 a že hranice byla „stabilizována železy“. Geometrickým plánem z 3. 2. 1982 byla zaměřena novostavba rodinného domu žalobců, pozemek pod stavbou byl označen jako parc. č. 504 o výměře 134 m2 a pozemek parc. č. 1330/4 měl nadále výměru 605 m2. Na základě žádosti Pozemkového úřadu v N. J. došlo geometrickým plánem z 13. 4. 1998 k vytyčení hranic pozemků parcelních čísel 1330/1, 1330/3 a 1536. Tímto geometrickým plánem byl pozemek zastavěný stavbou domu žalobců označen jako parc. č. 104 o výměře 147 m2 a pozemek parc. č. 1330/4 byl označen jako parc. č. 105, která se dělí na parc. č. 105/1 o výměře 593 m2 a 105/2 o výměře 175 m2. Zaměření tímto geometrickým plánem bylo provedeno tak, aby výměra pozemků parcelních čísel 104 a 105 odpovídala dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemků žalobcům. V katastru nemovitostí jsou žalobci zapsáni jako vlastníci pozemků parcelních čísel 104 a 105/1, žalovaný mimo jiné jako vlastník pozemku parc. č. 105/2. Počátkem 80. let minulého století žalobci oplotili pozemek o výměře 915 m2, ačkoliv jim bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku k pozemku parc. č. 1330/4 o výměře 739 m2, čímž ve svůj prospěch oplotili i pozemek parc. č. 105/2, na kterém se zčásti nachází část skleníku, pařeniště a kompost žalobců. Žádostí z 9. 7. 1988 žalobce požádal o povolení výstavby hospodářské budovy a skleníku, ke které přiložil situační plán, v němž uvedl rozměry pozemku žalobců 25,20 x 30 x 25 x 39 metrů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nesplnili podmínky pro nabytí vlastnictví sporného pozemku vydržením, neboť pozemek neužívali v dobré víře. K tomu soud uvedl, že „jako právní titul – z hlediska vydržení se jedná o domnělý právní titul, pro užívání pozemků, které jsou evidovány jako pozemek parc. č. 105/1, 105/2 a 104, žalobci uvádí notářský zápis z 15. 7. 1977“ (dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku žalobcům). Rozdíl mezi výměrou pozemku skutečně užívaného a nabytého dohodou činí 186 m2, což vzhledem k výměře podle dohody představuje asi 25 %. Podle názoru soudu prvního stupně „z objektivního hlediska není omluvitelné oplotit a užívat o ¼ výměry více, než která je uvedena v nabývacím titulu, na který se žalobci odvolávají. Poukázal na to, že žalobkyně b) byla v roce 1977 seznámena s hranicemi, které byly vytyčeny železy, a že žalobce a), který v roce 1988 v situačním náčrtu uvedl rozměry pozemku žalobců, podle něhož by výměra pozemku měla činit více než 950 m2, a kdy žalobce nedokázal vysvětlit, proč uvedl větší výměru, si musel být vědom toho, že nabyl jen 739 m2.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 57 Co 291/2005-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, že žalobci nemohli být v dobré víře, že jim sporná nemovitost náleží a nebyly tak splněny podmínky pro vydržení tohoto pozemku žalobci, a to ze stejných důvodů, jimiž odůvodnil své rozhodnutí soud prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky „nabytí vlastnictví tehdejších pozemků 1330/4 a 1330/6 v k. ú. H. v rozsahu výměry odpovídající současné výměře pozemků p. č. st. 504, 105/1 a 105/2 v k.ú. H. před tím, než byl zaměřen rodinný dům č. p. 477 v H.“. Namítl, že v roce 1982 požádali o přidělení pozemku parc. č. 1330/6, zaměřeného a zakresleného v geometrickém plánu číslo zakázky 24-9-173-81-79040 (z 28. 3. 1981), jehož vyhotovení objednal a zaplatil. Zaměření proběhlo za účasti zástupce stavebního úřadu v H. Následně od předsedy stavební komise obdržel rozhodnutí o přidělení pozemku parc. č. 1330/6 do osobního užívání a později podepisovali i dohodu o osobním užívání. Potřebné listiny k tomu pozemku nenašel, proto žádal soud, aby je vyžádal od stavebního úřadu, ale tento jeho návrh byl zamítnut. Novostavba rodinného domu žalobců byla zaměřena a zakreslena na podkladě stavu v evidenci nemovitostí podle označeného geometrického plánu z 28. 3. 1981. Protože se vždy vychází z aktuálního stavu v katastru nemovitostí, dříve v evidenci nemovitostí, muselo dojít k realizaci odkoupení pozemku a zapsání nového stavu. Pozemek oplotil včetně pozemku parc. č. 1330/6. Podle žalobce zřejmě vinou úřadů nebylo v evidenci nemovitostí zapsáno vlastnictví žalobců k pozemku parc. č. 1330/6, sporný pozemek držel déle než deset let v dobré víře, že mu patří. „Skutečnost, že se nedochovala druhá dohoda o zřízení práva osobního užívání, nahrazuje geometrický plán z roku 1981 zpracovaný pro odkup pozemků.“ Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a řádně zastoupenou, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, jejíž řešení činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Pokud však dovolatel v dovolání, jehož přípustnost se opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, hmotněprávní otázku, jejíž řešení by navodilo zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, nevymezí, dovolací soud takové dovolání jako nepřípustné odmítne [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Tak je tomu i v projednávané věci. Nadto odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil nedostatek dobré víry na straně žalobců, a to ze tří důvodů - s ohledem na poměr plochy pozemku skutečně drženého a pozemku získaného, na skutečnost, že žalobkyně si byla vědoma vymezení hranic předmětného pozemku železy, a že žalobce si byl vědom nesouladu mezi výměrami pozemku nabytého a skutečně drženého. Přitom platí, že otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, publikovaný pod C 1816 v Souboru. Podle judikatury Nejvyššího soudu pak přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ není dána, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé by snad mohly založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí, přičemž pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil důvod, který nečiní toto rozhodnutí zásadním (srovnej usnesení ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, publikované pod C 2878 Souboru). Tak je tomu i v tomto případě, neboť, přestože otázka nesouladu mezi plochami pozemku nabytého a skutečně drženého jako důvodu vylučujícího dobrou víru na straně žalobců nebyla zřejmě posouzena správně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaný pod C 3670 Souboru), zbylé dva důvody zamítnutí žaloby jsou podloženy skutkovými zjištěními, jimiž se dovolací soud nemůže zabývat, neboť je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán (§243a odst. 2 OSŘ). Přitom každý z těchto důvodů by sám o sobě k zamítnutí žaloby (resp. potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně) postačoval.
S ohledem na skutečnost, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě nejsou naplněny, dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu