ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3119.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 3119/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. M. V., a b) J. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Doc. RNDr. M. Š., CSc., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 120/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 8. srpna 2005, č. j. 15 Co 314/2005-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 14. 7. 2004, č. j. 6 C 120/2001-134, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „domu, postaveného na pozemku parcelní číslo 276, pozemku 276 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 500 m2 a parcely č. 277 zahrady o výměře 625 m2 zapsaných na LV pro obec T., katastrální území Č. u T.“ Výrokem pod bodem II. přikázal nemovitosti do podílového spoluvlastnictví žalobců, každému v rozsahu jedné ideální poloviny, a výrokem pod bodem III. žalobcům uložil, aby zaplatili žalovanému společně a nerozdílně částku 1 025 000,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí, žalobci každý v rozsahu ideální čtvrtiny a žalovaný v rozsahu ideální poloviny, a že ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem dohodou účastníků nedošlo. Reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné. Nemovitosti přikázal podle §142 odst. 1 občanského zákona (dále „ObčZ“) do podílového spoluvlastnictví žalobců s tím, že oba toto řešení navrhovali a že žalobkyně b) jako jediná z účastníků v domě trvale žije. Při stanovení náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného vyšel z obvyklé ceny stanovené znaleckým posudkem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem z 19. 11. 2004, č. j. 15 Co 632/2004-157, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné nemovitosti nejsou reálně dělitelné, zároveň však poukázal na nedostatečná skutková zjištění, na jejichž základě byly nemovitosti přikázány do spoluvlastnictví žalobců, a uložil soudu prvního stupně, aby v tomto směru doplnil dokazování.
Dalším rozsudkem ze dne 23. února 2005, č. j. 6 C 120/2001-182, soud prvního stupně opět podílové spoluvlastnictví účastníků k výše specifikovaným nemovitostem zrušil a nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců, kterým uložil, aby žalovanému na vyrovnání podílů zaplatili částku 1 025 000,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Zároveň rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, komu mají být předmětné nemovitosti přikázány. Jelikož žalobci projevili vůli i nadále setrvat v podílovém spoluvlastnictví a z provedených důkazů bylo zjištěno, že obě strany jsou schopné uhradit částku stanovenou znaleckým posudkem na vypořádání spoluvlastnictví, soud prvního stupně určil rozhodujícím kritériem pro přikázání nemovitostí jejich účelné využití. Zatímco žalobce tvrdil, že nemovitosti budou využívat k trvalému bydlení jeho dvě zletilé dcery, které se chystají založit rodinu, žalovaný uvedl, že nemovitosti hodlá obývat se svou rodinou. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že účelněji budou nemovitosti využity pokud budou přikázány do vlastnictví žalobců. Uvedl, že starší dcera žalobce nemá zabezpečené bydlení a v bytě, který vlastní jeho mladší dcera, žije on sám s manželkou. Obě dcery jsou sice spoluvlastnicemi nemovitostí v J., ale jedná se o rekreační chatu a za situace, kdy pracují v T., po nich nelze spravedlivě požadovat, aby do zaměstnání dojížděly, když mají možnost bydlet přímo ve městě. Nepodstatné shledal, zda budou nemovitosti využívat žalobci nebo jejich přímí potomci. Naopak tvrzení žalovaného označil za značně nepravděpodobné a ryze účelové. On i jeho manželka vykonávají v Č. B. zaměstnání, která by těžko hledali v T., a také pro jejich nezletilé syny, kteří vyrůstali v Č. B., by nepochybně nebylo jednoduché přestupovat do nového prostředí gymnázia v T. Účelovou shledal i skutečnost, že žalovaný a jeho starší syn mají od léta 2004 hlášen ve sporných nemovitostech trvalý pobyt, a bezpředmětnou shledal námitku žalovaného, že se dcery žalobce již mohly do domu nastěhovat, neboť stejnou možnost měl i žalovaný, navíc nejprve je nutné provést v domě stavební úpravy, což je podmíněno vyřešením otázky spoluvlastnictví.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 8. srpna 2005, č. j. 15 Co 314/2005-204, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil ve výroku o náhradě nákladů a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právním závěrem soudu prvního stupně. Uvedl, že s ohledem na věk a zdravotní stav žalobkyně není její pobyt v domě, ani případný návrat po opravě, z hlediska budoucího využití nemovitosti rozhodující, a proto považoval další dokazování v tomto směru za nadbytečné. Žalovaný tvrdil, že k nemovitostem, kde žil se svými rodiči, má blízký vztah, avšak již delší dobu žije mimo své rodiště, s rodinou a odpovídajícím bytovým zázemím. Přestože uváděl, že se hodlá s rodinou do předmětných nemovitostí nastěhovat, v průběhu celého řízení neučinil žádné kroky, ze kterých by bylo zřejmé, že toto rozhodnutí je vážné a že jej hodlá realizovat. A to ani za situace, kdy podle něj je dům schopný okamžitého užívání bez nutnosti rozsáhlejších oprav. Změna bydliště rodiny žalovaného nemusí znamenat nutnou změnu zaměstnání žalovaného a jeho manželky, nebo změnu školy, kterou navštěvují jeho děti, jak uzavřel soud prvního stupně. Naproti tomu žalobce má po celý život se svou rodinou zázemí v Táboře a i v době, kdy v nemovitosti žila pouze matka, se o nemovitosti staral a udržoval je, z čehož je zřejmý i blízký vztah k nim. Žalobce nemá s manželkou zajištěno žádné bydlení. Dosud bydlí v bytě jedné ze svých dcer. Žalobce pracuje v K. V., kde se zdržuje v průběhu týdne, toto však není důvodem předpokladu, že se ze současného místa bydliště odstěhuje nebo že má jinou možnost bydlení. Manželka žalobce žije a pracuje v T. Tak jak soud přihlédl k poměrům nejen žalovaného ale i jeho rodiny, přihlédl i k poměrům žalobce a jeho rodiny. Ani starší dcera žalobce nemá vyřešenou bytovou situaci, nyní bydlí s přítelem v domě s jeho rodiči a jeho bratrem. Pokud zvažuje změnu bydliště tak právě do sporných nemovitostí. Studium mladší dcery mimo T. také neznamená, že by v tomto městě nebydlela.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky „zda je možné stavět proti oprávněným (a chráněným) zájmům spoluvlastníka nemovitostí (zde žalovaného), zajištění bytové potřeby zletilých dětí druhého spoluvlastníka (zde jednoho ze žalobců)“. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval §142 odst. 1 ObčZ, jelikož při posuzování otázky účelného využití věci přihlížel k zájmům zletilých dětí jednoho ze žalujících spoluvlastníků. Vadu řízení spatřuje v nesprávném procesním postupu odvolacího soudu, který vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy, popř. dokazování doplnil (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1940/2000). V této souvislosti poukazuje na zjištění odvolacího soudu, která se vztahují k otázkám řešení bytové potřeby žalobce a jeho blízkého vztahu k předmětným nemovitostem. Dále žalovaný namítá, že odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy, týkající se „jak zdravotního stavu druhé žalobkyně, tak i jejích možností užívat či neužívat sporné nemovitosti, včetně ověření hodnověrnosti svědeckých výpovědí vnuček druhé žalobkyně (dcer prvního žalobce)“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl stejně jako v dřívějším rozsudku ze 14. 7. 2004, č. j. 6 C 120/2001-134, který byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 19. 11. 2004, č. j. 15 Co 632/2004-157, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Jde tedy o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 OSŘ, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné jen pro řešení otázek právních, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. B., pod C 3378, uvedl, že „závěry soudu o velikosti spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv právními.“
Dovolací námitky žalovaného, že odvolací soud učinil na základě důkazů provedených soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by je zopakoval, a že dovolací soud neprovedl jím navrhované důkazy, jsou námitkami vad řízení, kterými by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné, a bylo proto odmítnuto [§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ].
Žalobcům by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu