ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3163.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 3163/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně: a) G. L., a b) J. H., zastoupených advokátem, proti žalované B. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem a vzájemném návrhu na určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 1472/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2005, č. j. 38 Co 55/2003-85, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2005, č. j. 38 Co 55/2003-85, pokud směřuje proti výroku pod bodem I. kterým bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky ve výši každý ideální ½ nemovitostí domu č. p. 2148 na stavební parcele p. č. 174, stavební parcely p. č. 174, parcely č. 1029 – zahrada a parcely č. 842/12 – ostatní plocha, zapsaných na LV č. u Katastrálního úřadu H., pracoviště K. pro obec K., k. ú. N. u K., se zamítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2005, č. j. 38 Co 55/2003-85, pokud směřuje proti výroku pod bodem II., se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. K.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených nemovitostí, které nabyli do vlastnictví v roce 2000 darem od svých rodičů, kteří je koupili v roce 1988 od státu, užívali je a investovali do nich. Až v roce 2001 byli žalobci katastrálním úřadem vyrozuměni o duplicitním zápisu vlastnictví žalované. Do té doby byli oni i jejich právní předchůdci v dobré víře, že jsou vlastníky uvedených nemovitostí.
Žalovaná se vzájemným návrhem domáhala, aby soud určil, že vlastnicí předmětných nemovitostí je ona, a to na základě závěti zůstavitelky M. G., která nemovitosti žalované odkázala. O tom rozhodl soud v dědickém řízení až v roce 2000.
Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 2002, č. j. 5 C 1472/2001-60, výrokem pod bodem I. zamítl návrh žalobců, aby soud určil, že „jsou podílovými spoluvlastníky ve výši každý ideální ½ nemovitostí domu č. p. 2148 na stavební parcele p. č. 174, stavební parcely p. č. 174, parcely č. 1029 – zahrada a parcely č. 842/12 – ostatní plocha, zapsaných na LV č. u Katastrálního úřadu H., pracoviště K. pro obec K., k. ú. N. u K.“. Výrokem pod bodem II. zamítl návrh žalované, aby určil, že „je jedinou vlastnicí nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu v H., pracoviště K. na LV č. pro k. ú. N. u K., obec K. okres H. a to: domu č. p. 2148 na stavební parcele č. st. 174, parcely č. st. 174 – zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 842/12 – ostatní plocha, parcely č. 1029 – zahrada“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že původní vlastnice sporných nemovitostí, M. G., zemřela a rozhodnutím Státního notářství v H. sp. zn., které nabylo právní moci od 8. 3. 1988, tyto nemovitosti jako odúmrť nabyl stát – Okresní národní výbor v H.. Ten převedl jejich správu bezplatně na Městský národní výbor v K., který rodinný domek 14. 6. 1988 prodal rodičům žalobců manželům H., a k pozemkům jim zřídil právo osobního užívání (spoluvlastníky pozemků se stali k 1. 1. 1992). Darovací smlouvou, uzavřenou 9. 5. 2000, převedli manželé H. vlastnictví nemovitostí na žalobce. Soud dále vyšel ze zjištění, že Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze 7. 8. 2000, sp. zn. 4 C 1526/99, shledal platnou závěť zůstavitelky M. G. z 18. 7. 1982, která sporné nemovitosti odkázala žalované. Tento rozsudek nabyl právní moci 12. 9. 2000 a tentýž soud rozhodnutím pod sp. zn. D 1206/87 z 20. 2. 2001 rozhodl o dědictví po jmenované ve prospěch žalované. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 15. 3. 2001, tedy po uzavření shora zmíněné darovací smlouvy. Soud prvního stupně návrh žalobců, kteří jsou v příslušném katastru nemovitostí vedeni jako podíloví spoluvlastníci sporných nemovitostí, zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Uzavřel nicméně, že žalobci jsou řádnými vlastníky nemovitostí; jejich předchůdci je nabyli v dobré víře, nevěděli, že by „oprávněným dědicem nemovitostí byl někdo jiný“ než stát, od kterého je koupili, a vlastnictví tak nabyli podle §486 občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 3. března 2005, č. j. 38 Co 55/2003-85, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že určil, že žalobci „jsou podílovými spoluvlastníky ve výši každý ideální ½ nemovitostí, a to domu č. p. 2148 na stavební parcele p. č. 174, stavební parcely p. č. 174, parcely č. 1029 – zahrada a parcely č. 842/12 – ostatní plocha, zapsaných na LV č. u Katastrálního úřadu H., pracoviště K. pro obec K., k. ú. N. u K.“ (bod I výroku rozsudku odvolacího soudu), a potvrdil jej ve výrocích pod body II. a III (bod II. výroku rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se s ním však v právním závěru, že by na straně žalobců neexistoval naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení. Vzhledem k existenci duplicitního zápisu vlastnictví ke sporným nemovitostem v katastru nemovitostí je dán naléhavý právní zájem na takovém určení u všech účastníků řízení. Dále konstatoval, že i když bylo soudem v roce 2000 rozhodnuto, že závěť zůstavitelky M. G. je platná, došlo v mezidobí k tomu, že kupní smlouvou ze 14. 6. 1988 nemovitosti prodal stát rodičům žalobců a ti je darovali žalobcům; všichni tito nabyvatelé byli oprávněnými držiteli ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ. Držba rodinného domku trvala po dobu více než deset let a došlo k vydržení vlastnického práva k němu; pokud jde o pozemky, dospěl soud ke stejnému závěru, když vyšel z §872 odst. 6 ObčZ. Uzavřel, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by v průběhu vydržecí doby došlo k přerušení dobré víry žalobců, resp. jejich právních předchůdců, že jsou vlastníky sporných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Za otázku zásadního právního významu pokládá to, zda u právních předchůdců žalobců, to je státu a jejich rodičů, existovala dobrá víra, že jim nemovitosti patří, resp., že jsou jejich oprávněnými držiteli, když stát již v době předcházejícího zápisu jeho vlastnictví do evidence nemovitostí nesporně věděl o existenci závěti ve prospěch žalované a rodiče žalobců se o její existenci museli dovědět při převodu vlastnictví nemovitostí ze státu na ně, a to z nabývacího titulu státu, to je z rozhodnutí příslušného státního notářství z 8. 3. 1988, sp. zn. Připomíná obsah dědického spisu po zemřelé M. G., zejména obsah protokolu z 8. 3. 1988, z něhož je zřejmé, že v dědickém řízení žalovaná předložila závěť zůstavitelky týkající se sporných nemovitostí; tato skutečnost vylučuje dobrou víru státu, že mu nemovitosti jako odúmrť patří. O závěti věděli i rodiče žalobců, a to nejpozději při registraci kupní smlouvy ze 17. 8. 1988. Tam se totiž museli seznámit s rozhodnutím státního notářství o odúmrti, ze kterého je zjevné, že závěť byla pořízena; ze slov v rozhodnutí, že „zůstavitelka nepořídila platnou závětí“ si měli domyslet, že závěť, byť podle názoru státního notářství neplatnou, pořídila. Žalobci ani jejich právní předchůdci tak vlastnické právo nevydrželi. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěry odvolacího soudu, na něž v podrobnostech odkazují. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení; v části, ve které napadá potvrzující rozsudek soudu prvního stupně však není přípustné, ve zbývající části je sice přípustné [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], není však důvodné. V dané věci by proti potvrzující části výroku mohlo být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Předmětem dovolacího přezkumu je závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobci (jejich právní předchůdci), kteří koupili předmětnou nemovitost od státu, který nebyl jejím vlastníkem, byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou jejími vlastníky, a stali se tak jejími oprávněnými držiteli a po uplynutí vydržecí lhůty k ní nabyli vlastnické právo vydržením. Dovolací soud, vázán obsahem dovolání i přezkoumávaného rozhodnutí, se nemohl zabývat otázkou, zda žalobci nenabyli vlastnické právo jinak (§486 ObčZ).
Problematiku vydržení posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Každý případ dobré víry je třeba posuzovat individuálně v jeho konkrétních souvislostech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, publikovaný pod č. C 2733 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele jen v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1068). Nedostatek dobré víry na straně předchůdce nevylučuje dobrou víru právního nástupce.
V uvedené věci vyšel odvolací soud z toho, že dobrá víra žalobců se odvíjela od toho, že nemovitosti jim prodal stát na základě rozhodnutí státního notářství, opatřeného doložkou právní moci, a že smlouva o převodu nemovitosti byla registrována státním notářstvím; o tom, že žalovaná uplatňuje nabytí nemovitostí děděním, se dověděli až v roce 2001, po uplynutí vydržecí doby. K tomu je třeba uvést, že i kdyby snad žalobci věděli o tom, že byla předložena závěť, neměli objektivní důvod pochybovat o závěru státního notářství jako státního orgánu pověřeného projednáváním dědictví, že tato závěť je neplatná. Při zachování obvyklé opatrnosti po nich nebylo možno žádat, aby z poznámky v rozhodnutí o tom, že nebyla předložena „platná závěť“ učinili závěr, že byla předložena závěť, kterou jen státní notářství za neplatnou považuje a ve skutečnosti je platná. Úvaha odvolacího soudu o tom, že právní předchůdci žalobců byli po celou vydržecí dobu se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky, tak není nepřiměřená.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, zásadní význam, a ve zbývající části je správné. Proto dovolací soud dovolání v části, ve které směřuje do potvrzujícího rozhodnutí, odmítl [§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ], ve zbývající části je zamítl (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ, s tím, že dovolání žalované bylo z části zamítnuto a z části odmítnuto a že žalobcům vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za jejich zastoupení s vypracováním vyjádření k dovolání, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 6 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, celkem 6 150,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. února 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu