ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3257.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3257/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany zastoupeným Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, proti žalovaným: 1) M. M., a 2) A. M., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 459/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. května 2006, č. j. 19 Co 766/2006-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže specifikovaných pozemkových parcel; v příslušném katastru nemovitostí jsou jako jejich vlastníci zapsáni i žalovaní. Své vlastnictví žalobkyně opírala o tvrzení, že tyto nemovitosti nabyla přídělem v roce 1957, příp. později vydržením.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2006, č. j. 16 C 459/2005-100, ve znění usnesení ze dne 17. října 2006, č. j. 16 C 459/2005-139, zamítl žalobu, „kterou se žalobce domáhal na žalovaných určení, že je vlastníkem parcel číslo 890 o výměře 527 m² ostatní plocha, parcely číslo 891/1 o výměře 2539 m² ostatní plocha, parcely číslo 891/2 o výměře 459 m² zastavěná plocha a nádvoří, číslo 891/3 o výměře 292 m² ostatní plocha, číslo 892 o výměře 1169 m² ostatní plocha, číslo 907 o výměře 333 m² ostatní plocha zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV číslo 901 pro okres Č. B., obec L., a dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že sporné nemovitosti byly podle §2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, přiděleny právním předchůdcům žalovaných za úhradu podle §7 téhož dekretu v rámci osídlení a ti se v roce 1947 stali přídělci parcel č. 220, 221 a 229, které mimo jiné tvořily usedlost čp. 19. Jestliže se právní předchůdci žalovaných stali vlastníky přídělu čísla popisného 19, nemohl je již stát žalobkyni přidělit, neboť již nebyl jejich vlastníkem. Žalobkyně jejich vlastnictví nemohla ani vydržet, neboť nesplňovala podmínku dobré víry jako předpokladu vydržení vlastnictví. V tomto směru soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 2005, č. j. 22 Cdo 2400/2004-85, a jeho závazný právní názor, který v této věci již v předchozím řízení vyslovil.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. května 2006, č. j. 19 Co 766/2006-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K dovolací argumentaci žalobkyně ohledně dobré víry jako předpokladu vydržení vlastnického práva odkázal na shora zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu. K námitce týkající se otázky intabulace odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 2 Cdon 838/97 a na R 27/1996. K výhradám žalobkyně ohledně doby, kdy se právní předchůdci žalovaných ujali držby sporných nemovitostí odkázal na důkaz výpovědí svědkyně A. M., provedený soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“). Namítá, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalovaných převzali celý příděl v rozhodný den ve smyslu §5 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. a tak nebyla splněna zákonná podmínka vzniku vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Dále uvádí, že rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2400/2004-85, z něhož vychází dovoláním napadené rozhodnutí, je v dané věci irelevantní, když dovozuje, že k nabytí vlastnického práva vydržením nemohlo v případě žalobkyně dojít, neboť sama způsobila nepřehlednost ve vlastnických vztazích k nemovitostem. Dále připomíná okolnosti, za nichž docházelo k intabulaci ve smyslu §431 zákona č. 946/1811 ř. z., s tím, že byla v době realizace přídělu pro právní předchůdce žalovaných povinná a vztahovala se i na nabývání vlastnictví na základě rozhodnutí státních orgánů. K otázce vydržení vlastnického práva v aplikaci na daný případ připomíná dvojí roli státu - mocenskou a soukromoprávní z pohledu vlastního postavení žalobkyně jako účastnice přídělového řízení. Dodává, že v postavení účastnice přídělového řízení neměla povinnost přezkoumávat příslušnou přídělovou listinu; její vydání respektovala s ohledem na zásadu presumpce správnosti vydaného rozhodnutí. Po dobu padesáti let nikdo nezavdal svým chováním příčinu k tomu, aby žalobkyně jakkoliv o správnosti přídělové listiny pochybovala. Její vlastnické právo nerozporovali právní předchůdci žalovaných ani při výstavbě telekomunikačního uzlu, přestože si byli vědomi, že výstavba probíhá na parcelách, které měly být v jejich vlastnictví. Tvrdí, že od roku 1957 sporné parcely užívala v dobré víře a splnila podmínky nabytí vlastnictví vydržením. Uzavírá, že se rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2400/2004-85 jeví jako diskriminační, neboť kterýkoliv jiný účastník přídělového řízení, který by přijal příděl v omylu, stejně jako právní předchůdce žalobkyně, by byl v případě deklarace vzniku svého vlastnického práva vydržením úspěšný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení; to v dané věci znamená, že se nemůže zabývat správností skutkového zjištění, zda se přídělci ujali užívání sporných pozemků. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním posuzuje otázku možného vydržení sporných pozemků zcela v souladu s konstantní judikaturou, uvedenou též v této věci dříve vyneseném rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 10. 2005, č. j. 22 Cdo 2400/2004-85, jehož obsah je účastníkům řízení znám a proto by bylo nadbytečné jej znovu uvádět. Lze dodat, že ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody [s výjimkou důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ] včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána §237 odst. 1 písm. c) OSŘ projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Proto se dovolací osud mohl zabývat jen otázkou vydržení vlastnického práva, když možnost jiného způsobu nabytí pozemků neučinil dovolatel předmětem dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu