ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.368.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 368/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Mgr. J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 220/20002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2005, č. j. 56 Co 280/2004-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 30. 5. 1999, č. j. 8 C 84/98-36, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný byl povinen odstranit z pozemku žalobce parc. č. 83/2 zahrada v k. ú. S. n. M., obec S., okres V., drátěný plot na sloupcích, a z plochy, kterou bez oprávnění užívá, odstranit na své náklady jeden strom, rybízové a angreštové keře, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku parc. č. 83/2 zahrada o výměře 566 m2 v k. ú. S. n. M. a obci S., který mu společně s domem č. p. 15 s pozemkem st. parc. č. 90 darovali jeho rodiče darovací smlouvou uzavřenou, zapsán žalobce. Žalovaný je podle kupní smlouvy vlastníkem domu č. p. 17 a pozemku st. parc. č. 92 zastavěná plocha se zemědělskou hospodářskou budovou o výměře 76 m2, který sousedí s pozemkem parc. č. 83/2. Podle protokolů o vytyčení hranice z let 1993 a 1998 žalovaný užívá část pozemku žalobce parc. č. 83/2 o výměře 36 m2, kterou také oplotil. Tato oplocená část pozemku byla nejprve zastavěna chatrčí - dřevěnou stodolou na pilířcích, která přiléhala k další stodole na st. parcele č. 92. Chatrč byla postavena v roce 1937, užívali ji právní předchůdci žalovaného a žalovaný jí užíval od roku 1963 v dobré víře, že jde o stavbu na jeho pozemku st. parc. č. 92. Na základě rozhodnutí MNV S. žalovaný chatrč v roce 1975 zbořil a poté rodiče žalovaného postavili dřevěný plot v místě původní zdi této chatrče. Žalovaný dále užíval nerušeně část pozemku parc. č. 83/2, kterou původně zabírala chatrč, jako zahradu, přičemž žalobce sám v roce 1982 plot postavený rodiči vyměnil. Hranice daná tímto plotem nebyla mezi účastníky sporná až do roku 1993, kdy žalobce po zaměření hranice zjistil, že žalovaný užívá předmětnou část jeho pozemku parc. č. 83/2. To dovodil soud prvního stupně i z korespondence, kterou žalobce předložil, a „kde nárok na sporné části parcely uplatnil až 24. 2. 1994.“ Neuvěřil svědku A. P., bratru žalobce, že jejich rodiče, jako právní předchůdci žalobce, upozorňovali žalovaného, že užívá část jejich pozemku parc. č. 83/2. Jiný důkaz o rozporech před rokem 1993 předložen nebyl. Za nevěrohodné považoval tvrzení žalobce, že už v roce 1982, kdy stavěl plot, věděl, že žalovanému umožňuje užívání svého pozemku, také proto, že v roce 1993 po zaměření hranice začal žalobce vlastnické právo ke sporné části svého pozemku tvrdě uplatňovat. Když žalovaný odmítl spornou část pozemku parc. č. 83/2 vyklidit, žalobce plot odstranil. Avšak žalovaný postavil vzápětí v místě odstraněného plotu nový plot drátěný. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný vydržel část pozemku žalobce, zastavěnou nejprve chatrčí a poté užívanou jako zahradu, jako oprávněný držitel k 1. 4. 1984 podle §135a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „ObčZ“), ve znění novely provedené zákonem 131/1982 Sb. Proto soud prvního stupně žalobci, který není vlastníkem této části pozemku parc. č. 83/2, ochranu podle §126 odst. l ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neposkytl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z 22. 11. 1999, č. j. 10 Co 1076/99-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dovolání proti svému rozsudku nepřipustil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování kupními smlouvami uzavřenými 6. 5. 1963, ze kterých zjistil, že žalovaný spolu s manželkou L. M. nabyli spoluvlastnictví ke st. pozemku parc. č. 92, a to tak, že jednu ideální polovinu jim prodal otec žalovaného A. M. a druhou ideální polovinu jim prodal čs. stát. Jinak odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že žalovaný vlastnictví k předmětné části pozemku parc. č. 83/2 podle §135a odst. l ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., vydržel k l. 4. 1984, takže žalobci k této části pozemku ochrana vlastnického práva nepřísluší.
Nejvyšší soud České republiky (dále “Nejvyšší soud“) k dovolání žalobce rozsudkem z 28. 8. 2002, č. j. 22 Cdo 2028/2000-94, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za nesprávný považoval závěr, že žalovaný vydržel k 1. 4. 1984 vlastnictví k předmětné části pozemku parc. č. 83/2 podle §135a odst. l ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., neboť podle tohoto ustanovení mohl vlastnictví k pozemku vydržet jen stát, nikoli fyzická osoba. Poukázal také na to, že ačkoliv žalovaný odvozoval dobrou víru, že mu sporná část pozemku patří od domnělého titulu, resp. dvou kupních smluv z , odvolací soud nijak nehodnotil skutečnost, že těmito smlouvami nenabyl pozemek st. parc. č. 92 sám, ale společně se svojí manželkou.
Soud prvního stupně rozsudkem z 28. 11. 2003, č. j. 8 C 220/2002-78, žalobu znovu zamítl. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný společně s manželkou od roku 1963 užívali spornou část pozemku parc. č. 83/2 v dobré víře, že jde o pozemek st. parc. č. 92, který společně koupili v roce 1963. Nejprve byla sporná část pozemku zastavěna přístřeškem, který žalovaný v roce 1975 na základě rozhodnutí MNV ve S. odstranil, a právní předchůdci žalobce a později i žalobce sám připlotili k pozemku st. parc. č. 92. Žalovaný s manželkou užívali tuto část pozemku parc. č. 83/2 nerušeně až do roku 1993, kdy žalobce nechal hranici zaměřit a 24. 2. 1994 vyzval žalovaného, aby předmětnou část pozemku parc. č. 83/2 vyklidil. Žalovaný a jeho manželka tak vydrželi vlastnické právo ke sporné části pozemku tohoto pozemku k 1. 1. 1992 podle novely ObčZ provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
K odvolání žalobce Krajský soud Ostravě rozsudkem z 16. 3. 2005, č. j. 56 Co 280/2004-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přezval skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalovaný a jeho manželka vydrželi vlastnické právo ke sporné části pozemku parc. č. 83/2 podle §134 odst. 1 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., k l. l. 1992, při započtení desetileté oprávněné držby před tímto datem ve smyslu §872 ObčZ ve znění téže novely. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 9 Cdon 1178/96, 3 Cdon 395/96, 22 Cdo 417/98, 2 Cdon 431/96 a 22 Cdo 1848/98) zdůraznil, že žalovaný a jeho manželka byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporná část pozemku patří: uchopili se její držby na základě domnělého titulu - kupních smluv z roku 1963, kterými nabyli pozemek st. parc. č. 92, v dobré víře je utvrzovala i vzájemná poloha pozemku st. parc. č. 92 a parc. č. 83/2, na jehož části se nacházel tzv. přístřešek jimi užívaný, a skutečnost, že po jeho zboření otec žalobce vystavěl v půdorysu přístřešku plot, čímž dal najevo, že pozemek za plotem náleží žalovanému a jeho manželce jako vlastníkům pozemku st. parc. č. 92. Vzniku dobré víry za těchto okolností nepřekážela skutečnost, že stav vzniklý držbou nebyl v souladu s údaji vedenými v evidenci nemovitostí a že se o tom žalovaný a jeho manželka nepřesvědčili (k tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 837/98). Rovněž kriterium kvantitativní, tj. srovnání plochy pozemku nabytého žalovaným a jeho manželkou smlouvami z roku 1963 a pozemku skutečně drženého, bylo třeba posuzovat také s přihlédnutím ke vzájemné poloze pozemku st. parc. č. 92 a parc. č. 83/2.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost uplatňuje podle §237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Podle žalobce činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu otázky, zda žalovaný byl oprávněným držitelem sporné části pozemku parc. č. 83/2 ve smyslu §132a ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., a zda žalovaný a jeho manželka spoluvlastnictví k této části pozemku vydrželi. Žalobce připomíná, že dobrou víru držitele, že mu věc patří se zřetelem ke všem okolnostem, je třeba hodnotit objektivně, nikoli podle subjektivního přesvědčení držitele, a že je třeba zkoumat, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, neměl, resp. nemohl mít pochybnosti o tom, že mu věc patří. Poukazuje v této souvislosti na to, že jako vlastníci pozemku parc. č. 83/2 byli v pozemkové knize a později v katastru nemovitostí vedení rodiče žalobce a později žalobce sám. Jestliže žalovaný mohl nahlédnutím do této evidence, jak lze po něm při běžné opatrnosti požadovat, zjistit, kdo je vlastníkem předmětného pozemku, nemohl být v dobré víře, že mu sporná část tohoto pozemku patří. Pro dobrou víru žalovaného nesvědčí ani hledisko kvantitativní. Žalovaný koupil v roce 1963 pozemek o výměře 76 m2, užíval však pozemky o 36 m2 větší, celkem 102 m2. Vzhledem k tomu, že nejde o příliš rozlehlou plochu, nebylo obtížné spočítat o jakou plochu se jedná a rozpoznat 36 m2 navíc. Výměru pozemku bylo možné jednoduše spočítat pouhým odhadem či dokonce odkrokováním. Pokud si žalovaný za celou dobu několika desítek let ani odhadem nespočítal rozměry jím užívaných pozemků, bylo jeho počínání neobvyklé, téměř nevysvětlitelné a nezachoval obvyklou míru opatrnosti. Kromě toho dobrou víru žalovaného vylučují také dřívější spory, komu sporná část pozemku náleží. O těchto sporech se zmiňoval nejen žalobce, ale také svědci A. P. a Mgr. M. P. Žalobce navrhoval k této skutečnosti ještě výslech svědka J. P., který odvolací soud neprovedl, přesto však hodnotil, což žalobce považuje za nesprávné. Žalobce dále vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou, v jakých časových úsecích došlo k tomu, že přístřešek - chatrč užívaná žalovaným měla rozměry 6krát 2 m, což doložil fotografií, a že k zabrání dalších 4krát 6 m žalovaným došlo po odstranění přístřešku v roce 1975, což potvrdila také svědkyně M. P. Žalobce uzavírá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru o dobré víře žalovaného, že mu sporný pozemek patří, neboť hodnotily zjištěné skutečnosti izolovaně a nikoli ve vzájemných souvislostech. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo včas podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání může být založena jen pro řešení otázek právních. Je tak vyloučen přezkum rozsudku odvolacího soudu podle §241 odst. 3 OSŘ, tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Takový dovolací důvod nelze v dovolacím řízení, jehož přípustnost se opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod C 103 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“). To platí v dané věci ohledně námitky žalobce ke správnosti skutkového zjištění, že po zboření chatrče žalovaným v roce 1975 postavili rodiče v půdorysu zdi chatrče plot, který žalobce v roce 1982 vyměnil, po roce 1993 odstranil a na jeho místě postavil plot žalovaný. Totéž platí ohledně žalobcem zpochybněného skutkového zjištění, že až do roku 1993, kdy bylo provedeno zaměření hranice mezi pozemky st. parc. č. 92 a parc. č. 83/2, nebyla hranice vymezená plotem, postaveným žalobcem, sporná. Dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
V posouzení otázky dobré víry žalovaných, že jim předmětná část pozemku parc. č. 83/2 se zřetelem ke všem okolnostem patří, tj., že žalovaní byli jejími oprávněnými držiteli ve smyslu §130 odst. l ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., resp. §132a odst. l ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., jako jednoho z předpokladů pro nabytí vlastnického práva vydržením podle §134 odst. 1 ObčZ, ve znění novely provedení zákonem č. 509/1991 Sb., se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Už odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 11. 1999, sp. z. 22 Cdo 837/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2000, podle kterého při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, zda stav vzniklý v důsledku držby byl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil, ale je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena. Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1176, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržení dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává.“ Už odvolací soud také poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000, podle kterého „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku.“ Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že tu jde vždy o individuální posouzení věci a připouští překročení výměry nabytého pozemku podle okolností až o 50 %, výjimečně i více (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 3670). Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004 - Soubor rozhodnutí C 2967, podle kterého při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemku, je třeba vycházet nikoli z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoří přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního operátu.
Jestliže rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není v rozporu s hmotným právem, není dovolání proti tomu rozsudku podle §237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné. Proto bylo dovolacím soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ dovolání odmítnuto.
Žalovanému by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Brně dne 15. listopadu 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu