ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.425.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 425/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. L., proti žalovanému K. R., zastoupenému advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 776/1992, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2005, č. j. 27 Co 256/2005-389, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud rozhodl o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k níže uvedeným nemovitostem, které v době podání žaloby měl v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví s A. R. (matka žalovaného, která v průběhu řízení zemřela, a žalovaný je jejím právním nástupcem). Navrhl, aby spoluvlastnictví domu a stavební parcely bylo vypořádáno reálným rozdělením, a to příčně nebo podélně.
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2005, č. j. 5 C 776/1992-363, zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků nemovitostí, a to domu č. p. 57, parcely č. 462, 1977/2, 1978/1 a 1979/2 zapsaných na LV č. 979 pro obec a katastrální území J. u P., vedené u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P. západ“; dále rozhodl, že „nařizuje prodej těchto nemovitostí a z výtěžku prodaných nemovitostí se žalobci poukáže na vypořádacím podílu jedna polovina a žalovanému jedna polovina“. Každému účastníkovi řízení uložil povinnost zaplatit na nákladech státu po 1 827,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně takto rozhodl na základě zjištění, účastníci řízení ve spoluvlastnickém vztahu nechtějí setrvávat a reálné rozdělení domu podle posudku znalce není možné. Žalovaný se přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví nedomáhal a žalobce nedisponoval částkou, odpovídající výši vypořádacího podílu. Údržbu nemovitostí, které byly oceněny částkou 1 150 000,- Kč, účastníci řízení neprováděli. Soud vyšel z §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a jediný možný způsob vypořádání spoluvlastnictví nemovitostí v daném případě shledal v jejich prodeji a rozdělení výtěžku mezi účastníky řízení stejným dílem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. června 2005, č. j. 27 Co 256/2005-389, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „se zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 57“ a ke shora specifikovaným parcelám v tamním katastrálním území a „tyto nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce s tím, že žalobce je povinen vyplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 575 000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku“. Žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 1 827,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobci tuto povinnost neuložil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a dále, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 40 280,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Odvolací soud konstatoval, že prodej věci je možný pouze v případě, že se jejím vlastníkem nechce stát žádný z jejích spoluvlastníků. V daném případě tomu tak není, neboť žalobce v odvolacím navrhl přikázat nemovitosti jen jemu a uvedl, že má možnost zajistit peníze na vyplacení vypořádacího podílu. Cenu nemovitostí ve výši 1 150 000,- Kč nezpochybnil, potvrdil jen, že na jeho spoluvlastnický podíl je Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 1 Nc 2398/2003 nařízena exekuce. Odvolací soud tedy nemovitosti za situace, kdy se žalovaný jejich výlučného vlastnictví nedomáhal, přikázal do výlučného vlastnictví žalobci a uložil mu povinnost zaplatit žalovanému jeho vypořádací podíl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, kterým napadá výrok o povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení obnos 40 280,- Kč. Navrhuje, aby dovolací soud tento výrok zrušil a ohledně něho vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání i žalobce a jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítá, že se domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem jejich reálným rozdělením. Soudy obou stupňů vycházely ze stanoviska znalce, že stavebně technické uspořádání domu ve smyslu stavebních předpisů rozdělení neumožňuje, stejně jako není možné rozdělit pozemky. Stavební úřad však k věci sdělil, že je možné vodorovné rozdělení domu. Soudy se zmíněným stanoviskem nezabývaly a přiklonily se jednostranně k názoru znalce. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
Žalovaný ve vyjádření k žalobcovu dovolání tvrdí, že pokud bylo vydáno nějaké stanovisko stavebního úřadu k reálnému dělení nemovitostí, šlo o tzv. uživatelské rozdělení domu, nikoliv rozdělení ve smyslu stavebních předpisů. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně nedůvodné odmítl.
Dovolání žalobce není přípustné.
Jádro dovolání žalobce je ve tvrzení, že soudy přehlédly vyjádření stavebního úřadu, že předmětný dům je dělitelný „vodorovně“ tak, že každý z účastníků by užíval jedno poschodí; proto měl být předmětný dům takto rozdělen (k nemožnosti horizontálního dělení stavby, nejde-li o dělení na byty, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, publikovaný pod č. C 1130 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V průběhu odvolacího řízení žádal žalobce, aby zrušované spoluvlastnictví bylo vypořádáno tak, že jemu bude nemovitost přikázána do výlučného vlastnictví a tvrdil, že má, resp. že zajistí potřebou částku na vyrovnání podílů; žalovaný pak setrval na stanovisku, že nemovitost do výlučného vlastnictví nechce. odvolací soud pak uvedenému návrhu žalobce plně vyhověl.
K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný pod č. C 154 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci odvolací soud plně vyhověl návrhu žalobce, učiněnému v průběhu odvolacího řízení; žalobce, který nezpochybňuje ani výši náhrady, proto není oprávněn podávat proti tomuto rozsudku dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) OSŘ odmítl.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237, §238, §238a a §239 OSŘ. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2458). Protože dovolání žalovaného směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné, nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žádného z účastníků nebylo úspěšné; proto jim náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla přiznána (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 2 OSŘ) .
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu