ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.473.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 473/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce města K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) M. H. a 2) M. H., zastoupeným advokátem, o umožnění průjezdu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 106/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2005, č. j. 12 Co 316/2005-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. K..
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud žalovaným uložil povinnost umožnit mu příjezdy a odjezdy aut z ulice na jeho pozemek a zpět vjezdem umístěným mezi domy účastníků, nacházejícím se dílem na pozemku žalobce, dílem na pozemku žalovaných. Spoluužívání tohoto vjezdu účastníky řízení trvalo několik desetiletí do doby, než je žalovaní znemožnili. Žalobce nabyl právo průjezdu vydržením.
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 3 C 106/2004-74, zamítl žalobu, „podle které jsou žalovaní povinni umožnit žalobci projíždět automobily všech druhů a typů z pozemkové parcely číslo 1095/7 ve K. ostatní plochy zapsané v katastru nemovitostí katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště D. a na LV č. 1, přes stavební parcelu číslo 210/1 ve K. a pozemkovou parcelu číslo 63/3 tamtéž, oboje zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště D. na LV číslo 233 na stavební parcely č. 1/1, 1/2 a 1/3, vše ve K., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště D. na LV č. 1 a žalovaní jsou povinni osadit vstup na stavební parcelu č. 1/1 ve K. v prostoru mezi budovami č. 1 ve K. a budovou čp. 156 ve K. žalobcovými vraty“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem stavební parcely č. 1/1 v tamním katastrálním území a na ní postavené budovy městského úřadu č. p. 1 a dále parcel č. 1/2 a č. 1/3. Žalovaní jsou vlastníky sousední budovy čp. 156 postavené na jejich parcele č. 210/1 a parcely č. 63/3. Části zmíněných parcel v pruhu mezi oběma domy tvoří vjezd na pozemky žalobce z ulice a tento prostor byl takto žalobcem užíván od roku 1987, kdy byla vybourána zeď, tvořící hranici mezi nemovitostmi. Žalobce tento dosud společný vjezd osadil v roce 2000 vraty v celé šíři mezi domy. Žalovaný 1) je koncem dubna 2004 bez vědomí žalobce odstranil a umístil zde svoje vrata, ale pouze v šíři svého pozemku, s možností jejich otevření jen s dovolením žalovaných. Žalobci tak zůstal vjezd volný jen v rozsahu části jeho pozemku v tak úzkém profilu, že mu je znemožněn průjezd auty. Soud uzavřel, že žalobci nepřísluší právo užívat předmětné pozemky žalovaných; vydržet právo průjezdu nemohl, neboť nebyl objektivně v dobré víře, že jde o právo odpovídající věcnému břemeni chůze či jízdy, a neprokázal ani to, že by žalovaní měli povinnost trpět existenci žalobcových vrat na svém pozemku.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 12 Co 316/2005-130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry. Konstatoval, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby trpěli chování žalobce, kromě jiného proto, že na jeho pozemky existuje na jiném místě dostatečně široký přístup.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2000 a sp. zn. 22 Cdo 2191/2002. Namítá, že soud rozhodl na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, když neprovedl žalobcem navržené důkazy. Uvádí, že bylo povinností soudu zkoumat (jestliže nedošlo k vydržení věcného břemene), zda žalobce nemá právo průjezdu z jiného titulu, zejména, zda sporný pozemek není účelovou komunikací ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání polemizují s argumenty žalobce uvedenými v dovolání a odkazují na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Pokud žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jde o nesrovnatelné skutkové podstaty. Připomínají, že žalobce má k zadní části svých nemovitostí zajištěn volný přístup i příjezd na druhé straně budovy, a dále skutečnost, že vjezd do sporného prostoru si sám znemožnil umístěním vývěsních skříněk a postavením garáže, čímž si svoji část průjezdu zúžil. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. K vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť soudy v nalézacím řízení rozhodovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaný pod č. C 450 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci se držba (pokud vůbec šlo o držbu a ne o pouhou výprosu) žalobce neopírala o právní důvod způsobilý jinak k nabytí práva (např. o písemnou dohodu registrovanou bývalým státním notářstvím nebo vloženou do katastru nemovitostí), a proto nemohla vést k vydržení.
Nejvyšší soud též vyslovil, že není v pravomoci soudu zabývat se ochranou práva obecného užívání pozemní komunikace (rozsudek ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1141/99, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 450), to je věcí silničního správního úřadu. Dovolatelem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkají jiné situace, kdy se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se přecházení přes jeho pozemek a žalovaný se brání námitkou, že jde o účelovou komunikací. Lze podotknout, že dovolateli nelze přisvědčit v domněnce, že soud je povinen pátrat po všech možných právních důvodech, o které by bylo možno právo průjezdu opřít; soud je totiž v souladu se zásadou projednací vázán tvrzenými skutečnostmi, které jsou právně významné.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ, s tím, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným vznikly náklady představované odměnou advokátovi za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Náklady vyčíslené podle §7 písm. b), §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 1 500,- Kč a dále 150,- Kč – paušální náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, celkem 1 650,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. února 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu