ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.51.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 51/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce D. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) m. P. a 2) České republice - Ministerstvu dopravy a spojů, o zákaz zásahů do vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 207/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2004, č. j. 20 Co 111/2004-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č. j. 20 Co 111/2004-48, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 21. října 2003, č. j. 22 C 207/2001-35, kterým byla zamítnuta žaloba, „aby žalovaným bylo zakázáno rušit žalobce v pokojném užívání jeho podniku zřízeného k provozování živnosti taxislužba a silniční motorová doprava osobní, který je v jeho vlastnictví, 1). vrchnostenskými požadavky, aby prvnímu žalovanému oznamoval zahájení, změnu a ukončení faktického provozování taxislužby, prvnímu žalovanému oznamoval před zahájením provozování příležitostné dopravy počet vozidel, se kterými bude provozovat dopravu, jejich státní poznávací značku, typ a užitnou hmotnost a jakékoli změny v těchto údajích, prvnímu žalovanému oznamoval zařazení, změnu a vyřazení vozidel taxi ze služby na ulici s tím, že žalobce vozidla jako taxi může užívat až po přidělení evidenčního čísla prvním žalovaným a že po dobu evidence u dopravního úřadu vozidla nesmí užívat k jinému účelu, prvnímu žalovanému oznamoval zařazení a vyřazení řidičů taxi s tím, že žalobce smí tyto řidiče zaměstnávat podle pracovní smlouvy jen potud, pokud mu pro ně první žalovaný vydá průkazy způsobilosti řidiče taxislužby, žádal prvního žalovaného vyvdání přepravních podmínek pro provozování taxislužby, předem zaznamenával do evidenční knihy objednávek objednávky přepravní služby a aby zajišťoval, aby kopie záznamu objednávky byla umístěna v každém vozidle, kterým se přeprava v rámci příležitostné dopravy vykonává, a aby ji řidič na vyžádání předkládal kontrolnímu orgánu, uchovával objednávky přepravní služby po dobu 5 let od ukončení přepravy, ve vozidlech, kterými provozuje příležitostnou přepravu, nebyl instalován taxametr, přepravované osoby v rámci příležitostné dopravy neplatily za přepravu přímo řidiči vozidla, neprovozoval dopravu bez ohledu na platná živnostenská oprávnění po uplynutí doby, uvedené ve stanovisku žalovaného k vydání koncesní listiny; 2). prováděním kontrol žalobce, zda dodržuje požadavky žalovaných podle bodu 1 a 3). ukládáním pokut za porušení a nesplnění požadavků žalovaného podle bodu 1“, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal výše zmíněného zákazu, protože měl za to, že požadavky, zákazy a omezení ve smyslu zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, jsou narušením pokojného užívání jeho majetku a jako takové jsou v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy obou stupňů po zjištění, že žalobci byly vydány koncesní listiny k provozování taxislužby ze dne 4. června 1996, č. j. 96/85340/3081 a silniční motorové dopravy osobní ze dne 23. září 1999, č. j. 99/71/961/3081, obě na dobu neurčitou a že předložil řadu rozhodnutí žalovaných, která se týkala uplatňování zák. č. 111/1994 Sb., dospěly shodně k závěru, že žaloba není důvodná.
Soud prvního stupně argumentoval, že podle čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. V souladu s tímto článkem zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, stanovuje určitá pravidla a podmínky provozování taxislužby a příležitostné osobní silniční motorové dopravy. Odvolací soud se s tímto závěrem plně ztotožnil a dodal, že nelze souhlasit ani s tvrzením žalobce, podle něhož je zákonnou úpravou jeho podnikání zasahováno do jeho vlastnického práva, což je v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud zdůraznil, že „nakládání s majetkem, určeným z vůle vlastníka k podnikání, samozřejmě podléhá těm podmínkám, které zákony pro jednotlivé druhy podnikání vymezují. Žádný podnikatel nemůže realizovat své podnikání zcela libovolně a nezávisle na státní moci a jí stanovených pravidlech pro ten který druh obchodní činnosti. Plnění uvedených povinností se samostatného vlastnického práva žalobce k uvedeným věcem, jichž v souvislosti s podnikáním užívá, nedotýká, tím méně jej tohoto vlastnického práva zbavuje.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a to z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobce se soudy obou stupňů nezabývaly pojmem vlastnictví jako absolutního práva a nerespektovaly, že žaloba směřuje proti narušení samé podstaty věci (narušení vlastnictví), nikoli narušování dílčích jednotlivostí. V návaznosti na toto pochybení narušily dispoziční zásadu občanského soudního řízení, když se nezabývaly podáním žalobce jako s vlastnickou zápůrčí žalobou a místo toho přistoupily k nesprávné argumentaci čl. 26 odst. 2 Listiny. Především však zcela nedůvodně pominuly, že čl. 11 je obsažen v hlavě druhé Listiny, upravující základní lidská práva a svobody. Práva podle této hlavy jsou aplikovatelná přímo, bez provedení zákonem, zatímco část Listiny, do níž je systematicky zařazen čl. 26 - hospodářská a kulturní práva, předpokládá provedení zákonem a práva podle těchto ustanovení lze uplatňovat pouze v mezích zákonné úpravy. Argumentaci soudů čl. 26 Listiny k vyvrácení čl. 11 Listiny tak žalovaný považuje za nesprávnou. Zároveň namítl jako nepodložený závěr soudů obou stupňů, že zák. č. 111/1994 Sb. slouží k provedení čl. 11 Listiny. Zákon může jen stanovit podmínky nebo omezení činnosti při provozování silniční dopravy, tj. pohyb vozidel po silnicích a skutečnosti s tím související. Nemůže upravovat vlastnické a majetkové vztahy podnikatele (provozovatele dopravy) ani vnitřní poměry dopravního podniku, který je stejně jako jeho součást ve vlastnictví provozovatele dopravy. Zásahy do těchto oblastí tak jsou zásahem do vlastnických poměrů podnikatele a pokud odvolací soud shledal, že „žalobce nemůže realizovat své podnikání zcela libovolně a nezávisle na státní moci a jí stanovených pravidlech pro ten který druh obchodní činnosti,“ vyslovil tak souhlas s dílčím vyvlastněním podnikatele, aniž by se zabýval podmínkami stanovenými čl. 11 odst. 4 Listiny. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Skutečnost, že vlastník může svá práva vykonávat jen v „mezích zákona“ a že vlastnické právo je tudíž pojmově omezené jak z povahy věci, tak i veřejnoprávními předpisy, je zcela zřejmá a vyplývá přímo ze zákona (viz §123 ObčZ, dále např. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 10. vydání 2006, s. 422 a násl.).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl; v důsledku nepřípustnosti dovolání se dovolací soud nemohl zabývat ani případnými vadami řízení včetně existence překážek řízení (§103 OSŘ a násl.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ, neboť dovolatel vzhledem k odmítnutí dovolání na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu