ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1623.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1623/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované JCD., M. m., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 463/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2004, č. j. 39 Co 25/2003-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.875,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. října 2002, č. j. 13 C 463/99-90, uložil žalované společnosti zaplatit žalobci 71.329,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z částky 68.305,- Kč od 1. 10. 1999 do 7. 8. 2000 a 12 % úrokem z prodlení z částky 71.329,- Kč od 8. 8. 2000 do zaplacení, co do částky 40.000,- Kč s příslušenstvím žalobu odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak poté, co byl jeho mezitímní rozsudek ze dne 20. 12. 2000, č. j. 13 C 463/99-50, jímž byl základ nároku shledán důvodným, pro nepřezkoumatelnost zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2002, č. j. 39 Co 280/01-69. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce dne 3. 6. 1998 vystupoval z autobusu na zastávce KOH-I-NOOR v P.-V. Při vystoupení z autobusu udělal krok a šlápl do výkopu vyplněného zeminou, který se nacházel těsně za obrubou chodníku. Výkop nebyl žádným způsobem označen, přikryt, nebyly tam ani žádné zábrany. Při došlápnutí do výkopu ztratil žalobce rovnováhu, upadl a dopadl na pravé koleno, které si podvrkl. Žalobce tak utrpěl zranění kolena s trvalým následkem středně těžkého omezení hybnosti kolena a následky psychického rázu. Na místě, kde došlo k úrazu, byla žalovaná, která byla investorem, majitelem i uživatelem, oprávněna na základě rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení Obvodního úřadu městské části P. ze dne 8. 4. 1998 ke stavební činnosti – stavbě autobusových přístřešků městské hromadné dopravy, avšak výkop po celé délce chodníku nebyl nijak označen, zakryt ani chráněn. V době, kdy došlo k úrazu, se na místě stavby žádná pracovní činnost neprováděla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná porušila právní povinnosti stanovené ustanoveními §13 odst. 1, 2, a §19 odst. 1 vyhl. č. 324/1990 Sb., dle kterých musí být otvory a jámy na staveništích nebo komunikacích, kde hrozí nebezpečí pádu osob, i výkopy v obydleném území, na veřejných prostranstvích a v uzavřených objektech, zakryty nebo ohrazeny souvislým poklopem (u výkopů postačí i jejich zajištění), a v důsledku toho vznikla žalobci škoda na zdraví. Přiznal proto žalobci odškodnění bolesti ve výši 4.500,- Kč, za ztížení společenského uplatnění 57.000,- Kč, náhradu nákladů léčení ve výši 2.125,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 3. 6. 1998 do 17. 9. 1998 ve výši 3.024,- Kč a náhradu skutečné škody v souvislosti s vypracováním znaleckých posudků ve výši 4.680,- Kč, to vše s úroky z prodlení. Žalobu na náhradu hotových výdajů a nákladů léčení v celkové výši 40.000,- Kč podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č. j. 39 Co 25/2003-152, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil jen ohledně 1 % úroku z prodlení z částky 42.750,- Kč od 1. 10. 1999 do 7. 8. 2000 a ohledně 2 % úroku z prodlení z částky 68.305,- Kč od 8. 8. 2000 do zaplacení tak, že žalobu zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování výpověďmi svědků ing. L. Š., M. D. a M. V. dovodil, že bylo vyvráceno tvrzení žalované o zajištění prostor staveniště autobusového přístřešku, a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví orthopedie, zjistil, že následná poškození kolenního kloubu žalobce v letech 1999, 2001 a 2003 byla důsledkem předmětné škodní události. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že žalovaná porušila své právní povinnosti a je odpovědná za škodu na zdraví žalobce podle §415 a §420 odst. 1 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a které podává z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že skutkový závěr odvolacího soudu, že stavba nebyla řádně zajištěna, nemá oporu ve svědeckých výpovědích, když většina svědků tuto skutečnost nepotvrdila a jediná svědecká výpověď, jíž nelze považovat ani vzhledem k jejímu obsahu za věrohodnou, v tomto smyslu učinila přítelkyně žalobce. Ostatní provedené důkazy porušení povinností žalované nepotvrzují. Oporu v dokazování nemá ani závěr o existenci příčinné souvislosti, neboť žalobce po předmětném úrazu utrpěl další úraz kolena, který měl na jeho současný zdravotní stav rovněž vliv. Z toho lze usuzovat, že žalobce neunesl důkazní břemeno ani ohledně výše škody, neboť nerozlišil konkrétní vliv obou úrazů na vznik škody. Dále namítá, že důkazy znaleckými posudky nebyly v řízení provedeny v souladu s ustanovením §127 o. s. ř., protože jejich znění nebylo v řízení konstatováno a výslech znalců nebyl proveden vůbec nebo řádně. Žalovaná rovněž namítá, že není v této věci pasivně věcně legitimována, jelikož rekonstrukční práce na dané zastávce prováděla jiná společnost (S. s. a ž., a.s.) a žalovaná tedy nemohla porušit povinnost stavbu zabezpečit. Provádění staveb a jejich změn nemá žalovaná ani v předmětu činnosti. Faktický zhotovitel stavby nebyl zaměstnancem žalované, nýbrž zhotovitelem ze smlouvy o dílo, za jehož jednání nemůže nést žalovaná právní odpovědnost. V řešení pasivní věcné legitimace spatřuje žalovaná rovněž otázku zásadního právního významu pro případ, že by přípustnost dovolání byla posuzována podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody, se projevují jako samostatné dílčí nároky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci žalovaná napadá dovoláním mj. výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok soudu prvního stupně ohledně nároku na odškodnění bolesti ve výši 4.500,- Kč, na náhradu nákladů léčení ve výši 2.125,- Kč, na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 3.024,- Kč a na náhradu skutečné škody ve výši 4.680,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Z obsahu dovolání a z jeho důvodů vyplývá, že žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i výrok, kterým byla žaloba zčásti zamítnuta, avšak proti tomuto výroku se žalované nedostává subjektivní legitimace k podání dovolání, neboť jí nebyla tímto výrokem způsobena v jejích právech žádná újma. Dovolání směřující vůči měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba byť jen částečně zamítnuta, je tedy z povahy věci subjektivně nepřípustné, a proto je dovolací soud podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť předchozí vyhovující mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 12. 2000 byl zrušen odvolacím soudem pro nedostatek důvodů jako nepřezkoumatelný, přičemž pokyny k doplnění rozhodnutí nepředstavují právní názor, který by vázal soud prvního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v dané věci otázkami zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Namítá-li žalovaná, že skutkový závěr odvolacího soudu, že stavba nebyla řádně zabezpečena, nemá oporu ve svědeckých výpovědích a že nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody ani konkrétní výše škody, nejedná se o námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů. Tato otázka není otázkou aplikace práva, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jež by založila přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesprávné skutkové zjištění je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak uplatnění tohoto dovolacího důvodu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jestliže žalovaná namítá, že soudy obou stupňů neprovedly řádně důkazy znaleckými posudky, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, což není tento případ.
Právní názor odvolacího soudu, že žalovaná odpovídá za škodu podle §420 obč. zák., i když sama stavbu neprováděla, neboť provádění stavebních prací smluvně zadala třetí osobě, je správný. Z hlediska odpovědnosti žalované je totiž rozhodující, že je vlastníkem, kterému bylo vydáno stavební povolení na stavbu autobusových přístřešků a který je zavázán podmínkami provádění stavby v něm uloženými a zakotvenými ve vyhl. č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, v důsledku jejichž porušení vznikla žalobci tvrzená škoda. Za škodu vzniklou následkem porušení právní povinnosti, která byla v rozhodnutí správního orgánu uložena stavebníkovi nebo která vyplývá z posledně citované vyhlášky, odpovídá stavebník bez ohledu na to, zda konkrétní stavební práce zajišťoval sám nebo prostřednictvím svého smluvního partnera, jemuž zadal provedení díla. Pokud jde o nedodržení podmínek, za nichž bylo vlastníkovi povoleno stavbu provést, jedná se o porušení povinností stavebníka a nikoliv jen dodavatele, který nedodržel povinnosti, jež v rámci smluvně založeného závazkového právního vztahu se stavebníkem převzal. První žalovaná se tak nemůže odpovědnosti zprostit poukazem na to, že si k vlastnímu provedení stavby sjednala nějaký další subjekt. V tomto směru lze odkázat i na právní názor již vyslovený v usnesení NS ČR ze dne 15. 8. 2000 sp. zn. 25 Cdo 422/99.
Povinnosti vyplývající z ust. §13 odst. 1, 2, a §19 odst. 1 vyhl. č. 324/1990 Sb., jejichž porušení ze strany žalované dovodil soud prvního stupně, jsou uloženy dodavateli stavebních prací. Z provedeného dokazování sice nevyplývá, že by touto osobou byla žalovaná, nicméně pouze z důvodu, že za škodu vzniklou žalobci by případně odpovídaly i další fyzické či právnické osoby, které stavební práce skutečně prováděly, odpovědnost žalované vyloučit nelze. Ani ze skutečnosti, že za škodu způsobenou jinému subjektu odpovídá dodavatel stavebních prací, nelze dovodit závěr, že je tím vyloučena odpovědnost žalované jako vlastníka nemovitosti a investora stavby vůči třetím osobám za škodu vzniklou následkem porušení povinností, jež jí byly uloženy stavebním povolením. Není totiž zákonného důvodu vylučovat zákonnou odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž škodu odpovídá též subjekt jiný.
Vzhledem k tomu, že předložená právní otázka pasivní legitimace žalované nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud ČR jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem z částky napadené dovoláním, tj. 15.200,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění do 31. 8. 2006), po krácení 3.800,- Kč, plus 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu