ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2032.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2032/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. N., zastoupeného advokátem, proti žalované S. a ú. s. J. k., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 325/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2003, č.j. 5 Co 3031/2002-186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2003, č.j. 5 Co 3031/2002-186, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal, aby žalované byla uložena povinnost „na své náklady odstranit veškeré důsledky ekologické zátěže na majetku žalobce, tj. provést na areálu bývalé cihelny, katastrální území D. N. (č. parcel 185/6, 185/9, 185/1, 185/15) zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec D. N., katastrální území D. N., taxativně stanovené opravy a sanační práce“, to vše „v rozsahu a způsobem doporučeným znaleckým posudkem znalce RNDr. M. V. ze dne 21. 3. 2002 a Ekologickým auditem firmy K., s.r.o., z října 1998, včetně jeho doplnění z dubna 1999“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě dohody o vydání věci ze dne 30. 3. 1992, uzavřené mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované a registrované Státním notářstvím v P. dne 1. 7. 1992, se stal vlastníkem výše uvedených nemovitostí, že žalovaná v této dohodě převzala závazek „sanace a její úhrady ložisek ekologických ohrožení“ a že tento závazek dále převzala i v nájemních smlouvách ze dne 26. 10. 1992 a 1. 7. 1998 uzavřených mezi účastníky v podobě „plné odpovědnosti za ekologické škody vzniklé z provozu nájemce, včetně opatření k odstranění a náhradě těchto škod“. Z důvodu vedení soudního sporu o určení vlastnického práva k výše uvedeným nemovitostem k nim měl žalobce přístup až v roce 1998. Následně si nechal zpracovat ekologický audit, který konstatoval, že došlo k ekologické zátěži na nemovitostech, a vyčíslil náklady na její odstranění v rozmezí cca 8 – 10 milionů korun. Žalobce má za to, že náhrada škody uvedením v předešlý stav je možná (díky předmětu činnosti žalované) a účelná (pro žalovanou výhodnější, jestliže sanaci provede vlastními prostředky).
Poté, co mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2000, č.j. 4 C 325/99-82, vyslovující opodstatněnost uplatněného nároku co do základu, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2000, č.j. 5 Co 2370/2000-93, Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 4. 7. 2002, č.j. 4 C 325/99-161, uložil žalované povinnost na své náklady odstranit veškeré důsledky ekologické zátěže, tj. provést na areálu bývalé cihelny, kat. území D. N. (č. parc. 185/6, 185/9, 185/1, 185/15, zapsaných na LV č. pro obec D. N., kat. území D. N.) tyto opravy a sanační práce: odtěžit znečištěnou zeminu podél potrubí mezi lapolem a požární nádrží a v prostoru bývalé obalovny drti a zavézt výkopy inertní zeminou, odstranit 10 nádrží se zbytky asfaltu, dehtu a kationaktivních emulzí, jednu nádrž na naftu, odstranit betonové záchytné vany pod nádržemi, na živice a naftu, a tři šachtice umístěné ve spáru terénu pod vanami, odstranit lapoly a odpadní potrubí z lapolů do požární nádrže; povinnost provést sanační práce v rozsahu a způsobem doporučeným znaleckým posudkem znalce RNDr. M. V. z 21. 3. 2002 a Ekologickým auditem firmy K., s.r.o. z října 1998 včetně jeho doplnění z dubna 1999, a to vše do 90 dnů od právní moci rozsudku; řízení ohledně části žaloby týkající se provedení sanačních prací na pozemku parc.č. st. 26/2, 26/4,68, 26/3 a 185/5, a řízení ohledně provedení následujících prací – sanace podzemní vody ve studni spočívající v odstranění znečištění chloridy a provedení rekonstrukce jímek na odpadní vody nebo jejich zrušení - zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že povinnost žalované odstranit ekologické škody nevznikla na základě dohody o vydání věci ze dne 30. 3. 1992 s uvedenou výhradou, neboť její text je neurčitý, nýbrž že její odpovědnost za škodu je dána ustanovením §420a obč. zák., které upravuje odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností (navíc se žalovaná k odpovědnosti za případně vzniklé škody přihlásila v obou nájemních smlouvách ze dne 26. 10. 1992 a dne 1. 7. 1998). Vznik škody je jednoznačně prokázán znaleckými posudky a porušení právní povinnosti vyplývá z toho, že žalovaná jako provozovatel měla povinnost zabezpečit svoji činnost tak, aby nedocházelo k ekologickému zatížení pozemků, na nichž svoji činnost vykonávala. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody byla prokázána, byť nelze odlišit míru znečištění a poškození pozemků za dobu před rokem 1992 a za období od roku 1992 (kdy se žalobce stal vlastníkem uvedených nemovitostí) do roku 1999. Náhrada škody uvedením v předešlý stav je možná a účelná, neboť odstranění vzniklé škody vyžaduje „náročnou sanaci, kterou musí provést subjekt k tomu způsobilý“, a pro žalobce by bylo obtížné zajistit odstranění škody v případě, kdy by mu byla náhrada škody vyplacena v penězích, vzhledem k jeho vysokému věku a ke skutečnosti, že žije trvale v zahraničí. Námitce promlčení ze strany žalované soud prvního stupně nepřisvědčil s tím, že žalobce se o rozsahu škody „mohl dozvědět až v době, kdy obdržel ekologický audit, tedy v říjnu roku 1998“, a jelikož se v daném případě jedná o „pokračující porušování povinnosti žalované s následným vznikem škody do doby, kdy žalovaná pozemky užívala“, tj. do roku 1998, je subjektivní i objektivní promlčecí lhůta zachována, když žalobce uplatnil svůj nárok u soudu 1. 4. 1999.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 2. 2003, č.j. 5 Co 3031/2002-186, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Dospěl k závěru, že není možné ani účelné nahradit vzniklou škodu uvedením do předešlého stavu, neboť je požadováno odstranění veškeré ekologické zátěže, tedy i té, která vznikla před rokem 1992, kdy žalobce vlastníkem poškozených nemovitostí nebyl. Tuto případnou škodu (vzniklou předtím, než se stal vlastníkem) však musí žalobce snášet podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Aktivně legitimován je k uplatnění jen takové škody, která vznikla až po roce 1992, a proto by přicházelo v úvahu jen částečné přiznání nároku, to však není možno vyjádřit v naturálním plnění. Odvolací soud se již dále „nezabýval otázkou, zda ekologická zátěž skutečně představuje škodu jako majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích a nezabýval se ani otázkou dopadu ustanovení §420a obč. zák., stejně jako otázkou promlčení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu především závěr, že může požadovat náhradu škody pouze v rozsahu, v němž vznikla od roku 1992 v době jeho vlastnictví; je naopak přesvědčen, že žalovaná odpovídá za všechny škody, které byly zjištěny po skončení nájemního vztahu bez ohledu na to, kdy vznikly, ledaže by prokázala, že nezpůsobila celou škodu. Namítá, že není pochyb o tom, že ke vzniku škody došlo provozní činností žalované podle §420a obč. zák., přičemž žalovaná neuvádí jediný důkaz, jímž by prokázala, že škodu způsobil někdo jiný, a že žalovaná odpovídá i za škodu vzniklou před rokem 1992, protože neprokázala, že škoda vznikla pouze před rokem 1992 nebo že není dáno zavinění, neboť to se presumuje. Pokud by měl žalobce pouze nárok na náhradu škody vzniklé po roce 1992, „je nárok nepochybně i při splnění této podmínky oprávněný“, neboť „ze znaleckého posudku a z ekologického auditu jednoznačně vyplývá, že provozem žalované a neodborným a necitlivým zlikvidováním živičného hospodářství došlo a stále dochází k ekologickému zatížení nemovitostí“, touto skutečností se však odvolací soud vůbec nezabýval. Dále zcela pominul, že od roku 1992 existoval mezi účastníky nájemní vztah a z něj plynoucí povinnosti nájemce pečovat o pronajatou věc tak, aby na ní nevznikla škoda, provádět změny na věci jen se souhlasem pronajímatele, po skončení nájmu ji uvést do původního stavu na své náklady, a že tedy „škůdce zásadně odpovídá za všechny škody zjištěné na věci, pokud neprokáže, že je nezpůsobil nebo nezavinil“. Žalobce má za to, že pokud znalecké posudky nebyly schopny vyjádřit přesnou výši škody v penězích, „je právě naturální plnění jediným způsobem, jakým je možné dosáhnout náhrady škody“. Je přesvědčen, že odvolací soud svým rozhodnutím nastolil právní stav, kdy na jedné straně konstatuje, že „žalovaná škodu sice způsobila, a to i v době, kdy vlastníkem byl žalobce, ale nemusí tuto škodu (ať už v penězích či naturálně) nahrazovat“. Jelikož odvolací soud nesprávně právně posoudil důkazy, vztahy účastníků i skutkový stav, navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou – účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody jen v takovém rozsahu, jak vznikla až po roce 1992, kdy se stal vlastníkem předmětných nemovitostí; naopak má za to, že není rozhodné, v jaké míře byly nemovitosti poškozeny před rokem 1992 a v jaké míře po tomto datu, neboť „má nárok na náhradu všech škod, které na jeho věci vznikly a které zjistil po skončení nájemního vztahu, pokud žalovaná neprokáže, že tyto škody vznikly jinak a že je žalovaná nezpůsobila, resp. nezavinila“, a tvrdí, že „poškozený není povinen stanovit rozsah škod“.
Tato námitka není důvodná. Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Je-li poškozený vlastníkem věci, jeho majetkový stav zahrnuje hodnotu věci a v důsledku jejího poškození, ztráty, odejmutí či zničení dochází ke zmenšení jeho majetkového stavu o hodnotu této věci v době před tím, než k jejímu poškození došlo. Platí totiž, že tomu, kdo nebyl vlastníkem věci v době, kdy došlo k její ztrátě, zničení, znehodnocení apod., nevzniká skutečná škoda, neboť ten, kdo nebyl vlastníkem předmětné věci v době, kdy docházelo k jejímu poškozování a kdy tedy vznikala škoda, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit, a nemohlo tak dojít ke zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí (srov. v obdobné věci např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001).
To platí i v nyní projednávané věci, byť je specifická tím, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem dohodou o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ustanovení §7 odst. 1 tohoto zákona stanoví, že věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě, přičemž podle §10 odst. 1 věty druhé oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Finanční náhrada však přísluší podle ustanovení §7 odst. 3 oprávněné osobě pouze tehdy, požádala-li o ni ve lhůtě jednoho roku místo vydání nemovitosti, jestliže vydávaná nemovitost je proti svému stavu v době odnětí znehodnocena do té míry, že ji nelze užívat pro potřeby bydlení, výroby, obchodu nebo jiných služeb bez okamžité stavební úpravy. Dovolatel by proto byl oprávněn domáhat se odstranění všech škod, které na jeho nemovitostech vznikly, pouze za předpokladu, že by byl jejich vlastníkem od samého počátku jejich poškozování, tj. již od roku 1974, kdy podle znaleckého posudku RNDr. M. V. došlo k první kontaminaci půdy. Tak tomu ovšem není, žalobce se vlastníkem stal v roce 1992, přičemž náhrada škod vzniklých mu jako restituentovi v souvislosti s poškozením vydávané věci se řídí citovanými ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích; tomu ostatně odpovídá i formulace čl. V. dohody o vydání věci uzavřené účastníky dne 19. 3. 1992. Odvolací soud tedy správně dovodil, že žalobce má nárok na náhradu škody, která mu vznikla pouze po tomto datu.
Na tom nic nemění ani dohoda o vydání věci ze dne 30. 3. 1992 či nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 26. 10. 1992 a 1. 7. 1998, z nichž dovolatel dedukuje závazek žalované k odstranění veškerého ekologického zatížení nemovitostí. Soudy obou stupňů správně vyložily texty ujednání obsažených v dohodě o vydání věci, jakož i v části obou nájemních smluv, hovořící o odpovědnosti nájemce (žalované) za dodržování platných předpisů v oblasti ochrany životního prostředí a za ekologické škody vzniklé z jeho provozu, včetně opatření k odstranění a náhradě těchto škod, jako neurčité a nezpůsobilé založit konkrétní povinnost ze závazku nad rámec zákonné povinnosti; povinnosti v nich zmíněné ostatně vyplývají z obecně závazných právních předpisů.
Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že je povinností žalované prokazovat, že nezavinila škodu, jejíž náhrady se žalobce domáhá. Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností podle §420a obč. zák., o niž se v dané věci jedná, je odpovědností založenou na objektivním principu, tj. bez ohledu na zavinění, a nastupuje tam, kde jsou kumulativně splněny podmínky 1) provozní činnost, 2) vznik škody a 3) vztah příčinné souvislosti mezi provozní činností a vznikem škody. Povinnost tvrdit a prokázat, že tyto podmínky jsou splněny, tíží ve sporu o náhradu škody žalobce, nikoliv žalovaného škůdce. Ten má možnost se odpovědnosti zprostit, prokáže-li existenci tzv. liberačních důvodů (§420a odst. 3 obč. zák.), tedy buď že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného; něco takového ovšem žalovaná netvrdí a není tedy ani povinna prokazovat. Za situace, že je základ nároku na náhradu škody dán, je poškozený povinen prokázat i výši (rozsah) škody, kterou požaduje nahradit.
Podle §442 odst. 1 se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 téhož ustanovení škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
Občanský zákoník po novele provedené zákonem č. 550/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 dává přednost peněžité náhradě škody před uvedením do předešlého stavu. Tzv. naturální restituce vyloučena není, je však podmíněna jednak žádostí poškozeného, jednak tím, že tento způsob náhrady je možný a účelný. Účelnost se posuzuje z hlediska hospodárnosti, možnost pak představuje kategorii objektivní, která je vyloučena tam, kde uvedení do předešlého stavu brání překážka objektivní povahy. Odvolací soud dovodil, že v dané věci je takovou překážkou okolnost, že žaloba nerozlišuje rozsah škody ve vztahu k datu, kdy se žalobce stal vlastníkem poškozených nemovitostí, aniž by žalobě směřující k náhradě škody uvedením v předešlý stav bylo možno vyhovět jen zčásti. S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje.
Není pochyb o tom, že pokud provozní činností žalované po roce 1992 vznikla žalobci na pozemku škoda, má na její náhradu právo; jestliže požádal o uvedení v předešlý stav, je nutno zjistit, zda je možné vrátit nemovitosti do stavu, v jakém je jako oprávněná osoba nabyl v restituci. Zjištění tohoto stavu je věcí dokazování, směřujícího k porovnání stavu nemovitostí v době, kdy je žalobce po skončení nájemního vztahu v roce 1998 převzal, se stavem, v němž se v roce 1992 nacházely k okamžiku nabytí vlastnického práva žalobcem. Jestliže je základ nároku dán, nelze jej ani při velké složitosti zjištění výše (rozsahu) škody odepřít; soud tehdy výši škody stanoví postupem (volnou úvahou) podle ustanovení §136 o.s.ř. Pouze za situace, kdy stav, k němuž má být nemovitost navrácena, bude popsaným způsobem zjištěn (důkazní břemeno v tomto směru tíží žalobce), je možno posoudit, zda a případně která v žalobě specifikovaná opatření (a v jakém rozsahu) jsou k tomu způsobilým prostředkem, tj. zda skutečně směřují k uvedení nemovitostí do stavu ještě před vznikem jejich poškození nebo do stavu, za jehož porušení žalovaná odpovídá, tj. do stavu k okamžiku nabytí vlastnického práva žalobcem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu posledně řešené dovolací námitky nesprávné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu