ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2688.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2688/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně Š. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. L., zastoupenému advokátem, o 861.110,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích, pod sp. zn. 8 C 246/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. června 2005, č. j. 11 Co 431/2004-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobce, Š. W., se žalobou podanou dne 2. 9. 1998 domáhal zaplacení částky 861.110,- Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že mu byla způsobena škoda na domě č. p. 566/11 v ulici v L. a pozemcích parc. č. 811, 812, 813 a 815 tím, že žalované město nezabránilo, aby srážkové vody z městského parkoviště neodtékaly na jeho pozemek a nezatápěly sklepy jeho domu; došlo tak k narušení statiky domu ve vlastnictví žalobce. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 25. 4. 2002, č. j. 8 C 246/98-181, rozhodl, že na místo dosavadního žalobce, Š. W., vstupuje do řízení Š. P., na kterou původní žalobce převedl darovací smlouvou předmětné nemovitosti, a toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 1. 2003.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 9. 6. 2003, č. j. 8 C 246/98-214, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti darovací smlouvou ze dne 28. 4. 1999 uzavřenou mezi ní a původním žalobcem a následně je prodala manželům M. kupní smlouvou ze dne 13. 12. 2000 za 1.550.000,- Kč. Žalobkyně se domáhá náhrady škody sestávající z nákladů, které je nutno vynaložit na opravy nemovitostí, ve výši 861.110,- Kč určené znalcem, Ing. F. K. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a za použití ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. dospěl k závěru, že žalobkyni škoda nevznikla, neboť nemovitosti získala do svého vlastnictví ve stavu, v jakém byly v době podání žaloby, tedy již s vadami, které mělo způsobit žalované město. S těmito vadami a bez jakékoli opravy je pak prodala manželům M. za dohodnutou kupní cenu, do níž byla zahrnuta sleva představující výši nákladů, které je nutno vynaložit na odstranění závad vzniklých na nemovitostech v důsledku častého zavodnění povrchových vrstev okolního terénu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 6. 2005, č. j. 11 Co 431/2004-251, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním posouzením předpokladů odpovědnosti žalovaného města za škodu podle 420 obč. zák. a uvedl, že spatřuje-li žalobkyně škodu v tom, že byla zkrácena na hodnotě daru podle darovací smlouvy ze dne 28. 4. 1999 a na kupní ceně podle kupní smlouvy ze dne 13. 12. 2000, žádná škoda jí objektivně nevznikla, neboť nemovitosti převzala do svého vlastnictví již v době existence škody na nich a netvrdila, že by poté, co se stala jejich vlastníkem, došlo ke vzniku škody na těchto nemovitostech nebo že by se zmenšil její majetkový stav vynaložením nákladů na jejich opravu; naopak v dohodnuté kupní ceně zohlednila slevu představující výši nákladů nutných na odstranění existujících závad na nemovitostech. Odpovědnostní vztah je vztahem závazkovým, a proto s vlastnictvím věci na nabyvatele nepřechází. K tvrzení žalobkyně uplatněnému až v odvolacím řízení, že nárok na náhradu škody přešel na žalobkyni ústně uzavřenou smlouvou o postoupení pohledávky, odvolací soud s ohledem na zákaz novot nepřihlédl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je přesvědčena, že veškeré předpoklady pro vznik jejího nároku na náhradu škody byly splněny a také dostatečně prokázány a že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku, neboť její majetek se v důsledku škodné události nezvýšil v takové míře, v jaké se dalo očekávat. K porušení právní povinnosti ze strany žalovaného města bezpochyby došlo tím, že nezajistilo, aby z jeho parkoviště nezatékala srážková voda do předmětných nemovitostí; pro konstatování o existenci škody byl předestřen dostatek důkazů a vznik škody připustilo i žalované město, vztah příčinné souvislosti byl rovněž dokázán znaleckými posudky a je dáno i zavinění žalovaného města, neboť to i přes opakované výzvy původního žalobce nezjednalo nápravu. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Současně je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkových zjištění a skutkových závěrů, na něž odvolací soud aplikoval právo.
Žalobkyně v řízení uplatňuje nárok na náhradu škody odůvodněný tím, že na nemovitostech, jejichž vlastnictví nabyla darovací smlouvou ze dne 28. 4. 1999, vznikla škoda, za niž odpovídá žalované město, přičemž však vznik škody předchází okamžiku, kdy se stala vlastníkem nemovitostí, a proto spatřuje újmu v tom, že byla zkrácena na hodnotě daru a na kupní ceně podle kupní smlouvy, uzavřené dne 13. 12. 2000, jíž prodala nemovitosti manželům M., čímž se její majetek „nezvýšil v takové míře, v jaké se dalo očekávat“.
Podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je tedy protiprávní úkon, škoda, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění.
Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Je-li poškozený vlastníkem věci, jeho majetkový stav zahrnuje hodnotu věci a v důsledku její ztráty, odejmutí či zničení dochází ke zmenšení jeho majetkového stavu o hodnotu této věci v době před tím, než k její ztrátě došlo. Z toho vyplývá, že podle ustálené judikatury by dovolatelce mohla vzniknout skutečná škoda za předpokladu, že v době, kdy docházelo k poškozování předmětných nemovitostí opakovaným podmáčením srážkovými vodami, které stékaly z parkoviště žalovaného města, byla jejich vlastníkem; platí totiž, že tomu, kdo nebyl vlastníkem věci v době, kdy došlo k jejímu poškození, ztrátě, zničení apod., nevzniká skutečná škoda, spočívající ve snížení hodnoty věci, a nemůže tak dojít ani ke zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí (srov. např. rozhodnutí NS ČR ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001).
Na výše uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobkyně se stala vlastníkem již poškozených nemovitostí na základě darovací smlouvy a vstoupila do řízení na místo původního vlastníka (a původního žalobce zároveň). Okolnost, že vlastník poškozenou věc někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), je považována za okolnost právně nerozhodnou, zcela nahodilou a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, ročník 1990, popř. rozhodnutí NS ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000). Tím méně pak může mít význam, jak s věcí naložila osoba další, která ji získala od poškozeného vlastníka. Dovolatelce proto nevznikla ani škoda, kterou spatřuje ve snížené hodnotě darovaných nemovitostí či ve snížené kupní ceně, kterou při jejich prodeji obdržela. Jak bylo v řízení zjištěno (správnost skutkových zjištění – s ohledem na přípustnost dovolání – dovolacímu přezkumu nepodléhá), škoda na předmětných nemovitostech vznikla v důsledku neprovedeného odvodnění parkoviště ještě předtím, než na dovolatelku přešlo vlastnické právo, tj. v době, kdy vlastnictví k nemovitostem svědčilo původnímu žalobci, Š. W. Pouze mezi ním a žalovaným městem mohl vzniknout závazkový vztah odpovědnosti za škodu, který je relativní povahy, existuje mezi dvěma či více konkrétně vymezenými subjekty a jeho obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti, vážící se právě k účastníkům tohoto vztahu, nikoli k věci, jak je tomu naopak u práv věcných. Je tedy zřejmé, že darovací smlouvou přešlo na dovolatelku toliko vlastnické právo k nemovitostem, nikoli závazkový vztah náhrady škody vzniklé na těchto nemovitostech; takovou právní skutečností, se kterou právní řád spojuje změny závazkového právního vztahu, je např. postoupení pohledávky (§524 a násl. obč. zák.) či přistoupení k závazku (§533 a násl. obč. zák.), avšak v dovolání nic takového není tvrzeno.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na otázku vzniku škody, jejíž náhrady se žalobkyně v tomto řízení domáhala, je správný a plně v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat nesprávnost úvahy, z níž vychází jeho závěr, že z hlediska aplikace §420 obč. zák. chybí jeden ze základních předpokladů, tedy vznik škody. Dovolání žalobkyně tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu