ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1086.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1086/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobce města M., zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 48/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, č.j. 28 Co 167/2005-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 10. 2004, č.j. 9 C 48/2004-28, ve spojení s opravným usnesením ze dne 31. 5. 2005, č.j. 9 C 48/2004-40, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 9, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží domu č.p. 2471 v ulici Studentská v M. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 5. 2005, č.j. 28 Co 167/2005-56, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaná, na kterou v roce 1991 přešlo právo osobního užívání předmětného bytu smrtí její babičky Z. S., uživatelky bytu, neplatila žalobci (vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) v roce 2001, 2002 a 2003 řádně a včas nájemné (úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu), že vzniklý dluh činí za rok 2001 částku 29.952,- Kč, za rok 2002 částku 16.132,- Kč a za rok 2003 částku 6.913,- Kč, a že v roce 2004 je nájemné plně hrazeno z příspěvku na bydlení, poskytovaného žalované jako sociální dávka. Soud prvního stupně dospěl sice k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), je naplněn, avšak žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., přičemž poukázal na to, že důvodem neplacení nájemného žalovanou byla její složitá finanční situace (je vedena jako uchazečka o zaměstnání, v bytě žije se třemi dětmi, z nichž jedno je nezletilé, starší dcera je na mateřské dovolené a má ve své péči malé dítě, mladší dcera studuje a je těžce sluchově postižená), jakož i na to, že projevila lítost a snahu vzniklý dluh splácet. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci uplatněného výpovědního důvodu, na rozdíl od něho však zaujal názor, že v dané věci není výkon práva žalobce domáhat se přivolení k výpovědi v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Vycházel z vyjádření zástupce žalobce učiněného u jednání před odvolacím soudem, z něhož vyplývá, že žalovaná nezaplatila ničeho na dlužném nájemném za léta 2001 až 2003, že neplatí řádně a včas běžné nájemné (za únor, březen a duben 2005) a že odvolala svůj souhlas s tím, aby příspěvek na bydlení byl poukazován na úhradu nájemného. Žalovaná nezpochybnila uváděné okolnosti, poukázala na to, že dne 2. 5. 2005 uhradila žalobci částku 8.000,- Kč, kterou si půjčila od své matky, uvedla, že příspěvek na bydlení použila na svoje výdaje a na výdaje dětí, že zaměstnání intenzivně nehledá, neboť nemůže nechat bez dozoru svého nezletilého syna, s nímž jsou výchovné problémy, že bude uvažovat o tom, že se o syna postará její zletilá dcera, která je na mateřské dovolené, a že se bude snažit dluh splácet. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy žalovaná neuhradila dluh na nájemném, neplatí běžné nájemné, a prostředky ze sociální dávky na bydlení spotřebovala na jiné účely, nelze na pronajímateli (žalobci) spravedlivě požadovat, aby jí poskytoval bydlení v bytě I. kategorie, když navíc žalovaná neprojevila adekvátní snahu svoji nepříznivou situaci řešit. Na základě toho žalobě vyhověl, přičemž povinnost žalované k vyklizení bytu vázal podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. na zajištění náhradního bytu; důvody zvláštního zřetele hodné shledal v rodinných poměrech žalované a ve zdravotním stavu její zletilé dcery.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, které doplnila prostřednictvím advokáta, jenž jí byl ustanoven rozhodnutím soudu. V dovolání uvedla, že je podává „podle §237/1, písm. a), jakož i dle §241a/2, písm. b), 3 o.s.ř., tedy z toho důvodu, že rozsudek soudu prvního stupně byl změněn rozsudkem odvolacího soudu, jakož i z důvodu, že rozhodnutí vychází z jiného skutkového zjištění a dále i z toho důvodu, že soud nesprávně posoudil právní vady podané výpovědi a obsah výroku petitu rozsudku“. Uvádí, že „chybí zásadní důkaz, a to, že regulovaný nájem byl navyšován na základě písemného oznámení, které musí pronajímatel nájemci zaslat s oznámením nové výše nájmu“, a v důsledku toho nebylo zjištěno, zda dluh na nájemném dosáhl takové výše, jak uvádí žalobce. Odvolacímu soudu vytýká, že se podle §205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. nezabýval nesprávným právním posouzením platnosti výpovědi z nájmu bytu z hlediska §710 odst. 3 obč. zák. soudem prvního stupně, a namítá, že výpověď je neplatná pro neurčitost a rozpor se zákonem, neboť neobsahuje určení posledního dne, kdy má nájem skončit, „tedy že nájem se vypovídá v tříměsíční výpovědní lhůtě, která skončí posledním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, kterým soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu“; v této souvislosti poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93. Závěrem dovolatelka uvádí, že se nacházela a nachází v těžké životní a finanční situaci a že žaloba měla být podle §3 odst. 1 obč. zák. zamítnuta, jak to učinil soud prvního stupně; aplikace uvedeného ustanovení nemůže být vyloučena jen proto, že s ohledem na nedostatek finančních prostředků v rodině nedala souhlas k tomu, aby byl sociální příspěvek na bydlení poukazován na nájemné. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření vyvracel námitky žalované týkající se neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, namítl, že v dané věci jeho výpověď obsahovala všechny náležitosti dle §710 odst. 3 obč. zák., včetně uvedení počátku a délky výpovědní lhůty; v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99, který řešil námitky, obsahově shodné s těmi, jež překládá dovolatelka. Rovněž tak namítl, že žalovaná nevznesla v průběhu řízení v dané věci, ani ve věci o zaplacení dlužného nájemného, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 104/2004, žádnou výhradu proti výši nájemného. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Jak lze dovodit z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání, dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle §241a odst. 4 o.s.ř. nemohou být v dovolání u žádného z dovolacích důvodů uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy. Novými jsou všechny skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a o.s.ř. v řízení před odvolacím soudem. A právě o takovou skutečnost v dané věci jde, neboť žalovaná poprvé až v dovolacím řízení zmiňuje okolnosti týkající se postupu žalobce při stanovení výše nájemného; proto k ní dovolací soud nemohl přihlédnout. Pro úplnost lze poznamenat, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že neprovedl dokazování k výši dluhu na nájemném, neboť i když v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2, §211 o.s.ř.), neznamená to, že by měl nahrazovat na prvém místě stojící důkazní aktivitu účastníka řízení, s to i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná v průběhu řízení výši dluhu nezpochybňovala a nevznášela v tomto směru žádná tvrzení.
Dovoláním je dále uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci je nesprávnost právního posouzení věci spatřována především v posouzení otázky (ne)platnosti výpovědi z nájmu bytu z důvodu neurčitosti pro nedostatek uvedení konce výpovědní lhůty.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne (též) písemnou výpovědí. V písemné výpovědi musí být uvedena lhůta, kdy má nájem skončit, a to nejméně tři měsíce tak, aby skončila ke konci kalendářního měsíce (§710 odst. 3 obč. zák.).
Podle právního názoru vyjádřeného v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93, uveřejněném pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, jestliže pronajímatel neuvede ve výpovědi z nájmu lhůtu, kdy má nájem skončit, a to ani v návrhu na přivolení soudu k výpovědi, popřípadě uvede lhůtu kratší, než stanoví §710 odst. 3 obč. zák., jde o výpověď neplatnou. Soud tu nemůže nahrazovat chybějící nebo neplatný úkon svým rozhodnutím.
V rozsudku ze dne 31. 3. 1999, sp.zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 9/1999, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že pronajímatelovu výpověď z nájmu bytu lze posoudit – z hlediska požadavku uvedení výpovědní lhůty, jakožto právní úkon odporující ustanovení §710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí, podle zásad vyjádřených v §711 odst. 2 obč. zák., k němuž je povolán soud, by výpověď náležitým podkladem být nemohla. Ke stejnému právnímu závěru se přihlásil Nejvyšší soud také ve svých rozsudcích ze dne 17. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1907/99, a ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 813/2002, a v usnesení ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2165/2006.
Z obsahu spisu se podává, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 18. 3. 2004 (nebyla žalované dána před zahájením řízení). V bodě V. žaloby bylo uvedeno, že žalobce „vypovídá žalované nájem bytu ……, a to ve tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího poté, co nabude právní moci rozsudek soudu, jež bude obsahovat přivolení k výpovědi z nájmu bytu”.
Z uvedeného vyplývá, že výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon žalobce, učiněný v žalobě, obsahovala stanovení správné výpovědní lhůty a rovněž určení počátku jejího běhu; výpověď z nájmu bytu tak v souladu s ustanovením §710 odst. 3 obč. zák. obsahovala údaj o lhůtě, kdy měl nájem skončit, a mohla tudíž být náležitým podkladem pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí. V tomto ohledu tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Nesprávnost právního posouzení věci je dále spatřována v tom, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu měla být zamítnuta pro rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 1486/2001, uveřejněné pod C 1421 a C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20 a 23 ) je ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jsou významné např. důvody, pro které nebylo nájemné placeno (nepříznivá sociální, rodinná či zdravotní situace nájemce a členů jeho rodiny). Nepříznivá sociální situace však nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23). Tak je tomu zejména v případě, kdy neplacení nájemného není ojedinělým excesem z jinak řádného plnění základní povinnosti nájemce, ale o její dlouhodobé a opakované porušování.
Jak vyplynulo z dovoláním nezpochybněných skutkových zjištění odvolacího soudu, žalovaná neplatila nájemné po dobu několika let a byť před rozhodnutím odvolacího soudu část dluhu uhradila, neplatila po rozhodnutí soudu prvního stupně řádně běžné nájemné a dokonce spotřebovala sociální dávky určené na úhradu nájemného k jiným účelům. Za tohoto stavu nelze než přisvědčit odvolacímu soudu pokud dovodil, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro odepření výkonu práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Ani v tomto směru tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a žalobci byla s ohledem na výsledek dovolacího řízení přiznána náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. června 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu