ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1335.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1335/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně J. Š., zast. advokátkou, proti žalovaným 1) S. b. d. H., zast. advokátem, a 3) J. Š., zast. advokátkou, o žalobě a vzájemné žalobě třetího žalovaného na určení práva nájmu k družstevnímu bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 8/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2005, č. j. 24 Co 224/2005-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2005, č. j. 24 Co 224/2005-171, potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 14. února 2005, č. j. 17 C 8/97-149, jímž tento soud výrokem I. zamítl návrh žalobkyně, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní bytu prvé kategorie o velikosti 3 + 1 v prvním podlaží domu v B. ulici v K. (dále jen „předmětný byt“), jako členka družstva S. b. d. H. (dále jen „SBD H.“), výrokem II. určil, že výlučným nájemcem předmětného bytu je žalovaný 3) a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu k žalovaným 1) a 3); odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že skutková zjištění, která soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování učinil, považuje za správná a dostatečná pro právní posouzení věci, a rovněž po právní stránce se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil, a proto pro stručnost odkázal na odůvodnění tohoto rozsudku. V projednávané věci se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou nájemkyní předmětného bytu jako členka SBD H., přičemž třetí žalovaný se poté vzájemným návrhem domáhal určení, že je výlučným nájemcem předmětného bytu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda o výměně bytů, podle níž žalobkyně směnila se třetím žalovaným (v té době jejím druhým manželem) předmětný byt za jeho byt nacházející se v K., je platná, stejně jako dohoda, jíž žalobkyně na žalovaného 3) převedla členská práva a povinnosti vyplývající z členství v SBD H., přičemž na tomto závěru nic nemění skutečnost, že pokud žádost o výměnu předmětného bytu a dohodu o převodu členských práv člena SBD H. na žalovaného 3) podepisoval vedle žalobkyně rovněž i původně též žalovaný 2). B. F., první manžel žalobkyně, uváděný v těchto listinách jako člen družstva a uživatel předmětného bytu, neboť ten byl již v době uzavírání dohody o výměně předmětného bytu a o převodu členských práv a povinností člena SBD H. se žalobkyní již rozveden a pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 12. 1981, ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 1390/81, bylo v té době určeno, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu a členkou SBD H. je po rozvodu se jmenovaným žalobkyně, a proto nemohou být tyto dohody za situace, kdy její vůle uzavřít předmětnou dohodu o výměně bytů plyne i z účelu této dohody, kterým bylo zajistit, aby se žalovaný 2) z předmětného bytu odstěhoval a aby žalobkyně mohla vést společnou domácnost se žalovaným 3), se kterým hodlala uzavřít manželství, neplatné. Odvolací soud z listin, kterými bylo provedeno dokazování, dovodil, že posuzovaná dohoda o výměně bytů ve smyslu §188 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“), byla uzavřena platně, a to včetně náležitosti formy a souhlasu příslušných orgánů, kdy obě smluvní strany tím, že žalobkyně umožnila žalovanému 3) předmětný byt užívat a že žalovaný 3) současně vyklidil byt v domě č. p. 3229, svá práva a povinnosti vyplývající z této dohody akceptovaly.
Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný podle §219 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovoláním ze dne 13. 11. 2005 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že přípustnost dovolání opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod označila ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání žalobkyně zejména uvedla, že ze žádosti o výměnu předmětného bytu, dohody o převodu členských práv a povinností a ze žádosti o výměnu bytu je nesporné, že dohody byly uzavřeny mezi žalovaným 2) a 3) a že žalovaný 2) v době jejich podpisu práva jako člen SBD H. již neměl, a proto jsou veškeré jeho úkony neplatné. Z tohoto důvodu se nemohl žalovaný 2) stát členem jiného družstva a nájemcem jiného bytu. Dovolatelka z toho, že žádný z úkonů žalovaného 2) vůči žalovanému 1) nemůže být právně relevantní, dovozuje, že dohoda o převodu členství a výměně bytů je absolutně neplatná, neboť žalovaný 2) nemohl na druhého převést více práv, než sám měl. Žalobkyně následně namítla, že pokud by měla být uvedená dohoda platná, musela by se členem družstva na základě výměny stát ona sama, ovšem tyto důsledky dohoda o převodu členství spolu s dohodou o výměně bytu neměla. Dovolatelka se domnívá, že její podpisy na výše uvedených dohodách jsou právně nerozhodné, neboť ona jako účastník nevystupovala a rozhodně nemohlo být podle její vůle, aby byla zbavena svého bytu.
Dovolatelka dále upozornila, že žalovaný 3) jednal účelově, poněvadž takto získal kvalitnější byt a jeho cílem bylo žalobkyni zcela vyloučit z podílu na předmětném bytě, přičemž je toho názoru, že jak žalovaný 3), když uzavíral dohodu o převodu členství a dohodu o výměně bytů, tak i žalovaný 2), který na základě soudního rozhodnutí o zrušení společného nájmu družstevního bytu nebyl členem družstva ani nájemcem předmětného bytu, nebyli v dobré víře. Dovolatelka napadla rovněž to, že bylo povinností žalovaného 1), aby předložené listiny za účelem převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu zkoumal a vyzval účastníky dohod k opravě vad, neboť jeho povinností bylo, aby dodržoval právní předpisy i stanovy při veškerých převodech práv a povinností jeho členů. Podle názoru žalobkyně mohou být účastníky těchto dohod toliko nositelé práv a nikoli osoby, které mají na uzavření dohody zájem.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
V podání ze dne 8. 12. 2005 se k dovolání vyjádřil žalovaný 3). V tomto uvedl, že ačkoli žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů, o něž tyto soudy svá rozhodnutí opřely, a proto se domnívá, že její dovolání není přípustné, neboť nespecifikuje, v čem shledává zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí. Žalovaný 3) je dále toho názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem a současně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky. Proto žalovaný 3) s ohledem na výše uvedené závěrem navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
V podání ze dne 23. 11. 2006 se k dovolání žalobkyně vyjádřil rovněž žalovaný 1), v němž uvedl, že dovolatelka vytýká soudům obou stupňů nesprávná skutková zjištění ohledně svých úkonů souvisejících s převodem členských práv a povinností na žalovaného 3), a tyto výtky nepovažuje za právně relevantní. Dovolatelka dále v dovolání neuvádí, na jakém nesprávném právním názoru napadený rozsudek spočívá a ani jakou právní otázku řešil, která nebyla v rozhodování odvolacích soudů dosud vyřešena či je řešena rozdílně, a proto se žalovaný 1) domnívá, že dovolání žalobkyně není přípustné. Žalovaný 1) závěrem navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§232 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve svém posledním rozsudku ze dne 14. 2. 2005, č. j. 17 C 8/97-149, (potvrzeném napadeným rozhodnutím odvolacího soudu) nerozhodl jinak než ve svých předchozích rozsudcích ze dne 27. 3. 2002, č.j. 17 C 8/97-59 a ze dne 23. 7. 2003, č. j. 17 C 8/97-96 (žalobu žalobkyně vždy zamítl).
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval.
Dovolatelka ve svém dovolání přímo neformulovala otázku zásadního právního významu, která by měla mít podle jejího názoru v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, ale pouze uvedla, že právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem. Z obsahu dovolání lze dovodit, že je toho názoru, že odvolací soud pochybil, když uzavřel, že dohody o převodu členství a výměně bytů jsou platné.
Pokud dovolatelka namítá, že z výše uvedených dohod je nesporné, že byly uzavřeny mezi druhým a třetím žalovaným a že v době podpisu těchto listin druhý žalovaný práva jako člen SBD H. neměl a jeho veškeré úkony jsou proto neplatné, a tudíž se nemohl převodem neexistujících práv stát členem jiného družstva a nájemcem jiného bytu, že třetí žalovaný jednal účelově, veden snahou získat kvalitnější byt a vyloučit žalobkyni z podílu na bytu, brojí především proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a teprve až následně proti právnímu hodnocení zjištěného odlišného skutkového stavu. Přehlíží ovšem tu skutečnost, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení dovolání relevantní.
Dovolatelka dále v dovolání namítla, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, „což rovněž zakládá dovolací důvod podle §237 odst. 3 o. s. ř.“, a proto je nezbytné posoudit, zda napadené rozhodnutí (z hlediska v něm uplatněných námitek směřujících proti právnímu posouzení věci) spočívá na právních závěrech, které jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání však dovolací soud nepovažuje za splněný, neboť pokud dovolatelka namítla, že její podpisy na žádosti o výměnu bytu a dohodě o převodu členských práv jsou právně nerozhodné, poněvadž ona jako účastník nevystupovala a druhý žalovaný, který byl jako účastník v listinách uveden, již v této době nebyl jejím manželem, nájemcem ani členem družstva, přičemž její vůlí nebylo, „aby byla zbavena bytu“, je třeba uvést, jak již bylo konstatováno výše, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je omezena toliko na otázky právní, na právní posouzení věci odvolacím soudem. Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), spatřuje dovolatelka naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v nesprávnosti závěru odvolacího soudu o neurčitosti projevu vůle účastníků dohody, ovšem právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomoci výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, tudíž i otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků dohody, je otázkou skutkovou (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Lze uzavřít, že pokud tedy dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků dohody, a jak měla být jejich vůle interpretována, zpochybňuje skutkový (nikoliv právní) závěr odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu k žalovanému 1) bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že dovolatelce, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo zaplatit žalovanému 1) k rukám jeho právního zástupce na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč sestávající z odměny advokáta a paušálních náhrad (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb., §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.).
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu k žalovanému 3) bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že dovolatelce, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo zaplatit žalovanému 3) k rukám jeho právní zástupkyně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč sestávající z odměny advokáta, paušálních náhrad a DPH (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb., §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 a čl. II. vyhl. č. 276/2006 Sb., a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vymahatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu