ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.173.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 173/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců a) Ing. J. S., a b) Ing. I. S., proti žalovaným 1) MUDr. V. R., 2) Ing. K. K., zastoupena žalovanou 1), o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 94/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, čj. 17 Co 116/2005-304, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 11. 2004, čj. 20 C 94/2003-225 zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je oprávněným nájemcem bytu č. 2 v přízemí vpravo v domě čp. 760 v ul. Lounských 14 v P. 4 – N. a že je oprávněn spolu s rodinou byt užívat.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 8. 2005, čj. 17 Co 116/2005-304, potvrdil výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že předmětný byt byl přidělen otci žalobce jako vojáku z povolání, jednalo se tedy o vojenský byt a tento charakter byt neztratil ani do doby rozhodné pro přechod práva nájmu a užívání bytu pro opuštění domácnosti uživatelem, či pro jeho smrt, a to bránilo tomu, aby užívací právo přešlo na žalobce. V řízení nebylo podle odvolacího soudu třeba řešit, zda na žalovanou 1) přešlo užívací právo k bytu a výhrady žalobce a) nejsou podstatné, neboť tato otázka není předmětem sporu a pasivní legitimace žalované 1) je v tomto řízení dána, neboť v bytě fakticky bydlí.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že není správný názor žalobce a), že se stal nájemcem bytu podle §8 zák. č. 102/1992 Sb. ke dni 5. 3. 1992, vzhledem k tomu, že byt přestal mít povahu vojenského bytu, protože nájemce přestal být vojákem z povolání, popř. nájemcem se stala i jiná osoba; ostatních osob užívajících byt, které nejsou nájemci, se uvedené ustanovení netýká a odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 584/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 3/2003, str. 158. Žalobce a) jako „ostatní osoba užívající byt“ se proto nestal nájemcem bytu a právo nájmu nenabyl ani vydržením, neboť toto obligační právo nelze vydržet.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že nelze vyhovět požadavku žalobce a) na určení, že je oprávněn s rodinou předmětný byt užívat, neboť tento nárok nevyplývá z práva nájmu bytu, jak bylo uvedeno shora. Žalobci a) nelze vyhovět ani na základě ust. §183 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, popř. ust. §713 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném do 30. 3. 2006, neboť nároky osob, které bydlely s nájemcem bytu – vojákem z povolání, na základě rodinněprávního vztahu, nejsou časově neomezené a žalobní petit těmto ustanovením neodpovídá, a proto nelze žalobě vyhovět a též by bylo nadbytečné se zabývat podrobnostmi bydlení žalobce a) v předmětném bytě v průběhu času, a to i vzhledem k tomu, že proti žalobcům byla podána žaloba na vyklizení bytu.
Odvolací soud proto podle §219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 7. 11. 2005 napadli žalobci výše uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
V odůvodnění dovolání žalobci zejména uvedli, že soudy obou stupňů vycházely z toho, že předmětný byt byl do smrti J. S. staršího bytem vojenským a tento charakter vylučoval přechod užívacího práva k bytu.
Dovolatelé jsou toho právního názoru, že předmětný byt ztratil charakter vojenského bytu ke dni 1. 9. 1987 a tato skutečnost vyplývá z toho, že žalované 1) bylo přípisem ze dne 30. 10. 1987 Obvodním národním výborem v P. 4, odborem bytového hospodářství, sděleno, že se po odstěhování J. S. staršího z bytu, stala podle §179 – 181 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, uživatelkou předmětného bytu. Z toho dovolatelé dovozují, že k 1. 9. 1987 přestal mít předmětný byt charakter bytu vojenského a pokud by se jednalo o byt vojenský, nemohlo by dojít k 1. 9. 1987 k přechodu užívacího práva na žalovanou 1). Podle dovolatelů se soudy dále nezabývaly otázkou, zda k 1. 9. 1987 nebyly splněny podmínky pro přechod užívacího práva k bytu na žalobce a jsou toho názoru, že tato otázka nebyla dovolacím soudem řešena. Za zásadní otázku dále dovolatelé považují i otázku, do jaké doby měl předmětný byt charakter vojenského bytu.
Dovolatelé dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na určení, že žalobce i spolu s rodinou je oprávněn užívat předmětný byt proto, že proti žalobcům byla podána žaloba na vyklizení bytu a domnívají se, že uvedená žaloba neodstraňuje právní nejistotu; dovolatelé pokládají otázku, zda se mohou domáhat svého práva žalobou na určení, za otázku zásadního významu.
S ohledem na uvedené dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 28. 11. 2005 se žalované vyjádřily k dovolání a ve vyjádření zejména uvedly, že předmětný byt od 1. 9. 1987 přešel do majetku města a stal se bytem „civilním“. Zkoumat od kdy do kdy byl byt bytem vojenským je bezpředmětné a rozhodné je, že od července 1994 obchodní podíl k bytu č. 2 (předmětný byt) získala žalovaná 1), která jej poté převedla k 26. 1. 2005 na žalovanou 2).
Žalované dále ve vyjádření uvedly, že snahou žalobců je získat předkupní právo na půdu v domě a proto se snaží, aby jim svědčilo nájemní právo k předmětnému bytu. Dále žalované uvedly, že žalobce nebyl nikdy členem společnosti (N. 760 s.r.o.), která zprivatizovala předmětný dům, nesplácel obchodní podíl, že žalobci obdrželi po vystěhování z bytu v Gorazdově ul. 22 v P. 2 odstupné ve výši 1.000.000,- Kč a dále popisovali vzájemné vztahy.
Žalované považují rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu za správné.
Žalované v dalších podáních ze dne 20. 2. 2006, 18. 7. 2006, 23. 8. 2006 a 4. 9. 2006 informovaly o výsledku správního řízení o zrušení trvalého pobytu žalované 2) na adrese předmětného bytu, o sporu o obchodní podíl ve společnosti N. 760, s. r. o., který byl vyřešen v neprospěch žalobce u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cmo 29/2005, o vzájemných neshodách atd.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovoláním lze podle §236 odst. 1 o.s.ř. napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě dovolatelé opírají přípustnost dovolání o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dané věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nebyl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, protože se jednalo o jeho první rozhodnutí ve věci samé.
Přípustnost dovolání je podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. mj. založena na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto pouze námitka, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) proto nemohou být způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel v dovolání obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé za otázku zásadního právního významu mj. označili otázku, do jaké doby měl předmětný byt charakter vojenského bytu a v podrobnostech zejména uváděli, že předmětný byt ztratil tento charakter ke dni 1. 9. 1987, a vycházejí z přípisu Obvodního národního výboru v P. 4 ze dne 30. 10. 1987, v němž bylo žalované sdělováno, že po změně dispozičního práva po odstěhování J. S. staršího se stala uživatelkou bytu podle ust. 179 – 181 obč. zák. v tehdy platném znění.
Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, vycházel z toho, že předmětný byt neztratil charakter vojenského bytu ve smyslu ust. §68 odst. 1, bod 1 zák. č. 41/1964 Sb. ani po opuštění společné domácnosti J. S. starším v roce 1974 (a po rozvodu manželství s žalovanou 1/ v roce 1972), a to až do smrti J. S. staršího v roce 1991, který v roce 1970 přestal být vojákem z povolání. Odvolací soud své rozhodnutí poté založil na právním závěru, že na žalobce nemohlo přejít právo užívání bytu podle §182 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001), popř. poté se ani podle ust. §8 zák. č. 102/1992 Sb. nemohl stát nájemcem bytu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 584/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 3/2003).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelé použili způsobilého dovolacího důvodu dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a za zásadní považují posouzení otázky, zda předmětný byt ztratil k 1. 9. 1987 charakter vojenského bytu, přičemž se domnívají, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily přípis Obvodního národního výboru v P. 4 ze dne 30. 10. 1987 a v návaznosti na to odvolací soud nesprávně posoudil přechod práva užívání bytu na žalobce ke dni 1. 9. 1987.
Při posuzování toho, zda právní otázka má zásadní právní význam je třeba, aby tato řešená právní otázka měla zásadní význam nejen pro vlastní rozhodnutí předmětné věci, ale aby byla významná z hlediska rozhodovací činnosti soudů, tj. pro rozhodovací praxi soudů.
V posuzovaném případě je zřejmé, že dovolateli shora uvedená právní otázka má význam pouze pro tuto konkrétní věc. Právní řešení otázky, zda předmětný byt přestal být k 1. 9. 1987 bytem vojenským závisí v daném případě na hodnocení určité listiny (přípisu Obvodního národního výboru pro P. 4 ze dne 30. 10. 1987) a proto nelze dospět k závěru, že jde o otázku s tzv. judikatorním přesahem, jejíž řešení by bylo významné pro rozhodovací praxi soudů. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že tato dovolateli vymezená otázka nezakládá přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak již bylo uvedeno výše s právním posouzením charakteru bytu dovolatelé spojili i otázku přechodu práva užívání bytu k 1. 9. 1987 podle §187 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud věc řešil v souladu s konstantní judikaturou soudů a s hmotným právem.
Dovolatelé dále za otázku zásadního významu označili to, zda se mohou domáhat svého práva žalobou na určení s obsahovým vymezením spočívajícím v tom, že odvolací soud nevyhověl odvolání s tím, že není na jejich straně dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť proti nim byla podána žaloba na vyklizení bytu a otázka přechodu užívacího práva bude v tomto řízení řešena jako předběžná otázka.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud nevyhověl požadavku na určení, že žalobce je oprávněn předmětný byt užívat se svou rodinou mj. s odůvodněním, že proti žalobcům byla „podána žaloba na vyklizení bytu, kde se otázka jejich případného práva na bydlení bude řešit jako otázka předběžná“.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem na určení, že žalobce je oprávněn předmětný byt užívat se svou rodinou, nikoliv v otázce přechodu užívacího práva k bytu na žalobce (v otázce přechodu práva užívání nejprve konstatoval, že předmětný byt neztratil charakter vojenského bytu a tato skutečnost bránila tomu, aby užívací právo k bytu mohlo přejít na žalobce).
I přes uvedenou nepřesnost ve vymezení otázky zásadního právního významu je třeba uvést, že má-li právní otázka, u níž je požadováno její určení, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat na určení existence práva či právního vztahu.
Pokud odvolací soud za situace, kdy bylo zahájeno řízení o vyklizení předmětného bytu, dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na určení práva žalobce na bydlení je tento jeho závěr v souladu s konstantní judikaturou a hmotným právem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 60/2005, popř. usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1582/2005), a proto nelze shledat ani u této otázky dovolání přípustným podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud pokládá za vhodné uvést, že problematika tzv. vojenských bytů byla řešena v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 119/2000, rozsudek z 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 584/2001) a na tato rozhodnutí se v dalším odkazuje.
Nejvyšší soud, vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, rozhodl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. tak, že dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalovaným 1) a 2) v řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu