ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1796.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1796/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně K. Ch., zastoupené advokátkou , proti žalovanému Z. Ch., zastoupenému advokátkou , o zrušení práva společného nájmu bytu a úpravě užívání bytu, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 882/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005, č.j. 27 Co 523/2005-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 5. 2005, č.j. 5 C 882/2004-42, výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu o velikosti 2+1, ve 2. patře domu v obci P., část Š. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučným nájemce bytu určil žalovaného (výrok II.), žalobkyni uložil byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), zamítl návrh žalobkyně na úpravu užívání předmětného bytu účastníky (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V. a VI.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 12. 2005, č.j. 27 Co 523/2005-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobkyni uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování,
ve výroku IV. tak, že žalobkyně je oprávněna do zajištění náhradního ubytování výlučně užívat v předmětném bytě pokoj o velikosti 18 m2, situovaný na východní stranu
a sousedící s kuchyní a dále společné prostory v bytě, kuchyň, předsíň, koupelnu, WC
a jeden sklep v suterénních prostorách domu, jakož i ve výroku VI. o nákladech řízení; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vzal za prokázáno, že v roce 1978 získal žalovaný předmětný byt od svého tehdejšího zaměstnavatele jako byt podnikový, že dne 31. 1. 1994 uzavřel smlouvu o nájmu předmětného bytu s obcí P., vlastnicí domu, v němž se byt nachází, že v roce 1996 se do bytu nastěhovala žalobkyně, že v roce 1998 účastníci uzavřeli manželství, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 3. 6. 2004, že se po rozvodu manželství nedohodli
o dalším užívání bytu, že žalovaný má ve své péči dvě nezletilé děti, že žalobkyně v roce 2003 z předmětného bytu odešla po značných konfliktech mezi účastníky a bydlí na ubytovně Ministerstva vnitra, že toto ubytování je na dobu určitou a je vázáno na existenci jejího pracovního poměru u Police ČR, a že se po svém odchodu z bytu nepodílí na úhradách spojených s jeho užíváním. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud podle §705 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a pokud podle §705 odst. 3 obč.zák. určil dalším nájemcem bytu žalovaného (který má ve výchově dvě nezletilé děti a v jehož prospěch svědčí i stanovisko pronajímatele). Správným shledal i jeho závěr, že povinnost žalované k vyklizení bytu lze vázat podle §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. toliko na zajištění náhradního ubytování, a to s přihlédnutím ke značným konfliktům mezi účastníky, které zdravotně postihly jak žalovaného, tak i jeho nezletilého syna, jakož
i k tomu, že žalobkyně neplatí nájemné. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně má tuto formu bytové náhrady zajištěnu (v ubytovně Ministerstva vnitra) a uložil jí proto byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, odvolací soud zaujal názor, že stávající bydlení žalobkyně na ubytovně je pouze dočasného charakteru a nesplňuje zákonné znaky náhradního ubytování ve smyslu ustanovení §712 odst. 4 obč.zák.; na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o podmínkách k vyklizení. Za situace, kdy žalobkyně má právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady (§712 odst. 6 obč.zák.) a kdy je realizace jejího práva mezi účastníky předmětem sporu, shledal důvodným i žalobní požadavek na úpravu užívání předmětného bytu do zajištění bytové náhrady (§701 a §702 obč.zák.) a určil, které místnosti v bytě je oprávněna užívat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání „dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.“ a uplatnil v něm výslovně dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že neúplně zjistil skutkový stav pokud jde o vztahy mezi účastníky a nezhodnotil negativní důsledky, které bude mít užívání předmětného bytu žalobkyní pro nezletilého syna žalovaného, a namítá, že společné soužití účastníků v jednom bytě není možné. Dovolatel má za to, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby strpěl užívání předmětného bytu žalobkyní, a to i z toho důvodu, že má výlučné zásluhy na jeho získání. Poukazuje dále na to, že do bytu se vrátil jeho zletilý syn, který spolu s ním byt koupil do vlastnictví (je podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí) a výkon rozhodnutí u úpravě užívání bytu by tak byl vůči němu fakticky nerealizovatelný. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že neřešil otázku, jakým způsobem bude žalobkyně přispívat na nájemné v předmětném bytě a nestanovil jí odpovídající povinnost. Podle názoru dovolatele má žalobkyně k dispozici odpovídající bytovou náhradu v ubytovacím zařízení Ministerstva vnitra a její povinnost k vyklizení proto neměla být vázána na zajištění náhradního ubytování; navíc žalobkyně zdědila 1/6 nebo 1/5 domu na Slovensku, kde může případně bydlet. Poukazuje rovněž na to, že po rozhodnutí odvolacího soudu byl uznán částečně invalidním (ode dne 8. 4. 2006) a je v částečném invalidním důchodu, přičemž ze zdravotních důvodů byl nucen ukončit pracovní poměr. Nesouhlasí proto ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad jeho vykonatelnosti. V podání ze dne 27. 4. 2007 žalovaný sdělil, že byl povolen vklad vlastnického práva k předmětnému bytu, jehož je nyní spoluvlastníkem se svým synem.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
I když dovolání je podáno proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, soustředil dovolatel dovolací námitky proti měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalobkyně byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování a o úpravě užívání bytu; dovolání proti těmto výrokům je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přitom je třeba poznamenat, že potvrzující výrok týkající se zrušení práva společného nájmu bytu a o určení výlučného nájemce dovoláním nebyl obsahově napaden a dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat jeho věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp.zn.
3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř, jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Neuvádí však, v čem konkrétně naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje; z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se podává, že odvolacímu soudu vytýká nesprávnost vymezení (zhodnocení) okolností rozhodných pro přiznání bytové náhrady pro žalobkyni, čímž fakticky uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; uvedený dovolací důvod se týká i úpravy užívání bytu účastníků. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nelze spatřovat ani v námitce, že odvolací soud – za situace, kdy upravil užívání bytu účastníky – nestanovil žalované povinnost přispívat na nájemné, neboť takováto povinnost nebyla žádným z účastníků učiněna (formou žaloby či vzájemného návrhu) předmětem řízení (srov. §153 odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V projednávané věci jde o otázku bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který po zrušení práva společného nájmu bytu nebyl určen dalším nájemcem bytu,
a který je povinen byt vyklidit, tedy o situaci, na kterou míří ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák.
Z ustanovení §712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč.zák. vyplývá, že ve zde uvedených případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Podle §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady – náhradní ubytování. Ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87
v časopise Soudní judikatura č. 11/1997, dále např. jeho rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2045/99, uveřejněný pod C 204 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle judikatury dovolacího soudu za okolnosti zvláštního zřetele hodné, významné pro rozhodování o nižší kvalitě bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má po zrušení práva společného nájmu byt vyklidit, lze (podle okolností konkrétního případu) považovat např. zájem nezletilých dětí na zajištění klidného výchovného prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998 sp.zn.
2 Cdon 1260/97) a chování vyklizovaného manžela, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1185/99). Nejvyšší soud rovněž dovodil (srov. např. jeho rozsudek ze dne 9. 4. 2002, sp.zn. 26 Cdo 324/2002, uveřejněný v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003, pod pořadovým číslem 222 a pod C 1134 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16), že okolnost, že rozvedený manžel, jemuž je v řízení
o zrušení práva společného nájmu bytu manžely ukládána povinnost byt vyklidit, nepřispíval na nájemné a na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, může být právně relevantní pro posouzení, zda tomuto manželovi přísluší bytová náhrada toliko ve formě náhradního ubytování. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 16. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1903/2003, a ze dne 24. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1311/2003, a ze dne 5. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1758/2004.
V projednávané věci odvolací soud vázal povinnost žalobkyně k vyklizení toliko na zajištění náhradního ubytování a v souladu se soudem prvního stupně shledal důvody zvláštního zřetele hodné v tom, že mezi účastníky dochází ke konfliktům, které mají negativní vliv jak na žalovaného, tak i na jeho nezletilého syna, jakož i okolnost, že žalobkyně nepřispívala na nájemné z bytu. Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nesprávné vymezení okolností rozhodných pro přiznání bytové náhrady podle ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem o.s.ř.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit i v jeho závěru, že ubytování žalobkyně v ubytovně jejího zaměstnavatele nesplňuje zákonná hlediska podle §712 odst. 4 obč. zák., jde-li o ubytování na dobu určitou. Náhradním ubytováním se rozumí byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně nebo podnájem v zařízené či nezařízené části bytu jiného nájemce. V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněném pod č. 68 v časopise Soudní judikatura 6/2000, přijal Nejvyšší soud České republiky právní závěr, že bytová náhrada je z časového hlediska vždy odpovídající, je-li zajištěna na dobu neurčitou, a že náhradní ubytování je zásadně bytovou náhradou trvalého charakteru (srov. též jeho rozsudek ze dne 20. 12. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2681/2000, uveřejněný pod C 930 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13).
Námitka dovolatele, že při rozhodování o bytové náhradě pro žalobkyni nebylo přihlédnuto k jeho zásluhám o získání předmětného bytu, není opodstatněná, neboť toto hledisko bylo zohledněno již při určení výlučného nájemce předmětného bytu. Vzhledem k ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. nebylo možno přihlédnout k sociálním
a zdravotním poměrům žalovaného, protože jde o skutečnost tvrzenou až v dovolání (nastalou po rozhodnutí odvolacího soudu). Uvedené lze vztáhnout i na namítanou změnu ve vlastnických vztazích k předmětnému bytu; pro úplnost lze v tomto směru poukázat na závěr přijatý již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, podle kterého právo na bydlení, svědčící rozvedenému manželovi, založené pravomocným soudním rozhodnutím se váže k bytu, který má vyklidit, nikoli k osobě výlučného nájemce bytu; v případě zániku nájemního poměru výlučného nájemce bytu dochází z hmotněprávního hlediska k tomu, že omezení, jímž bylo jeho právo nájmu za trvání nájemního poměru zatíženo, přechází na jeho právní nástupce (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2658/2000, uveřejněný pod C 1364 v Souboru rozhodnutí, svazek 19).
Podle §712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením §687 až 699 a přiměřeně
§700 až §702 odst. 1 (obč. zák.). Toto tzv. právo na bydlení svědčí i rozvedenému manželovi, který nebyl určen výlučným nájemcem bytu a jemuž byla uložena povinnost byt vyklidit po zrušení práva společného nájmu bytu pravomocným soudním rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12, pod C 869). Odvolací soud tedy nepochybil, pokud upravil způsob užívání bytu účastníky.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (včetně jeho obsahové konkretizace) správný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči procesně neúspěšnému žalovanému.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně K. Ch., zastoupené advokátkou , proti žalovanému Z. Ch., zastoupenému advokátkou , o zrušení práva společného nájmu bytu a úpravě užívání bytu, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 882/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005, č.j. 27 Co 523/2005-73, takto: I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 5. 2005, č.j. 5 C 882/2004-42, výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu o velikosti 2+1, ve 2. patře domu v obci P., část Š. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučným nájemce bytu určil žalovaného (výrok II.), žalobkyni uložil byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), zamítl návrh žalobkyně na úpravu užívání předmětného bytu účastníky (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V. a VI.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 12. 2005, č.j. 27 Co 523/2005-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobkyni uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování,
ve výroku IV. tak, že žalobkyně je oprávněna do zajištění náhradního ubytování výlučně užívat v předmětném bytě pokoj o velikosti 18 m2, situovaný na východní stranu
a sousedící s kuchyní a dále společné prostory v bytě, kuchyň, předsíň, koupelnu, WC
a jeden sklep v suterénních prostorách domu, jakož i ve výroku VI. o nákladech řízení; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vzal za prokázáno, že v roce 1978 získal žalovaný předmětný byt od svého tehdejšího zaměstnavatele jako byt podnikový, že dne 31. 1. 1994 uzavřel smlouvu o nájmu předmětného bytu s obcí P., vlastnicí domu, v němž se byt nachází, že v roce 1996 se do bytu nastěhovala žalobkyně, že v roce 1998 účastníci uzavřeli manželství, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 3. 6. 2004, že se po rozvodu manželství nedohodli
o dalším užívání bytu, že žalovaný má ve své péči dvě nezletilé děti, že žalobkyně v roce 2003 z předmětného bytu odešla po značných konfliktech mezi účastníky a bydlí na ubytovně Ministerstva vnitra, že toto ubytování je na dobu určitou a je vázáno na existenci jejího pracovního poměru u Police ČR, a že se po svém odchodu z bytu nepodílí na úhradách spojených s jeho užíváním. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, pokud podle §705 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a pokud podle §705 odst. 3 obč.zák. určil dalším nájemcem bytu žalovaného (který má ve výchově dvě nezletilé děti a v jehož prospěch svědčí i stanovisko pronajímatele). Správným shledal i jeho závěr, že povinnost žalované k vyklizení bytu lze vázat podle §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. toliko na zajištění náhradního ubytování, a to s přihlédnutím ke značným konfliktům mezi účastníky, které zdravotně postihly jak žalovaného, tak i jeho nezletilého syna, jakož
i k tomu, že žalobkyně neplatí nájemné. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně má tuto formu bytové náhrady zajištěnu (v ubytovně Ministerstva vnitra) a uložil jí proto byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, odvolací soud zaujal názor, že stávající bydlení žalobkyně na ubytovně je pouze dočasného charakteru a nesplňuje zákonné znaky náhradního ubytování ve smyslu ustanovení §712 odst. 4 obč.zák.; na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o podmínkách k vyklizení. Za situace, kdy žalobkyně má právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady (§712 odst. 6 obč.zák.) a kdy je realizace jejího práva mezi účastníky předmětem sporu, shledal důvodným i žalobní požadavek na úpravu užívání předmětného bytu do zajištění bytové náhrady (§701 a §702 obč.zák.) a určil, které místnosti v bytě je oprávněna užívat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání „dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.“ a uplatnil v něm výslovně dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že neúplně zjistil skutkový stav pokud jde o vztahy mezi účastníky a nezhodnotil negativní důsledky, které bude mít užívání předmětného bytu žalobkyní pro nezletilého syna žalovaného, a namítá, že společné soužití účastníků v jednom bytě není možné. Dovolatel má za to, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby strpěl užívání předmětného bytu žalobkyní, a to i z toho důvodu, že má výlučné zásluhy na jeho získání. Poukazuje dále na to, že do bytu se vrátil jeho zletilý syn, který spolu s ním byt koupil do vlastnictví (je podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí) a výkon rozhodnutí u úpravě užívání bytu by tak byl vůči němu fakticky nerealizovatelný. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že neřešil otázku, jakým způsobem bude žalobkyně přispívat na nájemné v předmětném bytě a nestanovil jí odpovídající povinnost. Podle názoru dovolatele má žalobkyně k dispozici odpovídající bytovou náhradu v ubytovacím zařízení Ministerstva vnitra a její povinnost k vyklizení proto neměla být vázána na zajištění náhradního ubytování; navíc žalobkyně zdědila 1/6 nebo 1/5 domu na Slovensku, kde může případně bydlet. Poukazuje rovněž na to, že po rozhodnutí odvolacího soudu byl uznán částečně invalidním (ode dne 8. 4. 2006) a je v částečném invalidním důchodu, přičemž ze zdravotních důvodů byl nucen ukončit pracovní poměr. Nesouhlasí proto ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad jeho vykonatelnosti. V podání ze dne 27. 4. 2007 žalovaný sdělil, že byl povolen vklad vlastnického práva k předmětnému bytu, jehož je nyní spoluvlastníkem se svým synem.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
I když dovolání je podáno proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, soustředil dovolatel dovolací námitky proti měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalobkyně byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování a o úpravě užívání bytu; dovolání proti těmto výrokům je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přitom je třeba poznamenat, že potvrzující výrok týkající se zrušení práva společného nájmu bytu a o určení výlučného nájemce dovoláním nebyl obsahově napaden a dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat jeho věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp.zn.
3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř, jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Neuvádí však, v čem konkrétně naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje; z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se podává, že odvolacímu soudu vytýká nesprávnost vymezení (zhodnocení) okolností rozhodných pro přiznání bytové náhrady pro žalobkyni, čímž fakticky uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; uvedený dovolací důvod se týká i úpravy užívání bytu účastníků. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nelze spatřovat ani v námitce, že odvolací soud – za situace, kdy upravil užívání bytu účastníky – nestanovil žalované povinnost přispívat na nájemné, neboť takováto povinnost nebyla žádným z účastníků učiněna (formou žaloby či vzájemného návrhu) předmětem řízení (srov. §153 odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V projednávané věci jde o otázku bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který po zrušení práva společného nájmu bytu nebyl určen dalším nájemcem bytu,
a který je povinen byt vyklidit, tedy o situaci, na kterou míří ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák.
Z ustanovení §712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč.zák. vyplývá, že ve zde uvedených případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Podle §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady – náhradní ubytování. Ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87
v časopise Soudní judikatura č. 11/1997, dále např. jeho rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2045/99, uveřejněný pod C 204 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle judikatury dovolacího soudu za okolnosti zvláštního zřetele hodné, významné pro rozhodování o nižší kvalitě bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má po zrušení práva společného nájmu byt vyklidit, lze (podle okolností konkrétního případu) považovat např. zájem nezletilých dětí na zajištění klidného výchovného prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998 sp.zn.
2 Cdon 1260/97) a chování vyklizovaného manžela, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1185/99). Nejvyšší soud rovněž dovodil (srov. např. jeho rozsudek ze dne 9. 4. 2002, sp.zn. 26 Cdo 324/2002, uveřejněný v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003, pod pořadovým číslem 222 a pod C 1134 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16), že okolnost, že rozvedený manžel, jemuž je v řízení
o zrušení práva společného nájmu bytu manžely ukládána povinnost byt vyklidit, nepřispíval na nájemné a na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, může být právně relevantní pro posouzení, zda tomuto manželovi přísluší bytová náhrada toliko ve formě náhradního ubytování. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 16. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1903/2003, a ze dne 24. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1311/2003, a ze dne 5. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1758/2004.
V projednávané věci odvolací soud vázal povinnost žalobkyně k vyklizení toliko na zajištění náhradního ubytování a v souladu se soudem prvního stupně shledal důvody zvláštního zřetele hodné v tom, že mezi účastníky dochází ke konfliktům, které mají negativní vliv jak na žalovaného, tak i na jeho nezletilého syna, jakož i okolnost, že žalobkyně nepřispívala na nájemné z bytu. Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nesprávné vymezení okolností rozhodných pro přiznání bytové náhrady podle ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem o.s.ř.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit i v jeho závěru, že ubytování žalobkyně v ubytovně jejího zaměstnavatele nesplňuje zákonná hlediska podle §712 odst. 4 obč. zák., jde-li o ubytování na dobu určitou. Náhradním ubytováním se rozumí byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně nebo podnájem v zařízené či nezařízené části bytu jiného nájemce. V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněném pod č. 68 v časopise Soudní judikatura 6/2000, přijal Nejvyšší soud České republiky právní závěr, že bytová náhrada je z časového hlediska vždy odpovídající, je-li zajištěna na dobu neurčitou, a že náhradní ubytování je zásadně bytovou náhradou trvalého charakteru (srov. též jeho rozsudek ze dne 20. 12. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2681/2000, uveřejněný pod C 930 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13).
Námitka dovolatele, že při rozhodování o bytové náhradě pro žalobkyni nebylo přihlédnuto k jeho zásluhám o získání předmětného bytu, není opodstatněná, neboť toto hledisko bylo zohledněno již při určení výlučného nájemce předmětného bytu. Vzhledem k ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. nebylo možno přihlédnout k sociálním
a zdravotním poměrům žalovaného, protože jde o skutečnost tvrzenou až v dovolání (nastalou po rozhodnutí odvolacího soudu). Uvedené lze vztáhnout i na namítanou změnu ve vlastnických vztazích k předmětnému bytu; pro úplnost lze v tomto směru poukázat na závěr přijatý již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, podle kterého právo na bydlení, svědčící rozvedenému manželovi, založené pravomocným soudním rozhodnutím se váže k bytu, který má vyklidit, nikoli k osobě výlučného nájemce bytu; v případě zániku nájemního poměru výlučného nájemce bytu dochází z hmotněprávního hlediska k tomu, že omezení, jímž bylo jeho právo nájmu za trvání nájemního poměru zatíženo, přechází na jeho právní nástupce (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2658/2000, uveřejněný pod C 1364 v Souboru rozhodnutí, svazek 19).
Podle §712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením §687 až 699 a přiměřeně
§700 až §702 odst. 1 (obč. zák.). Toto tzv. právo na bydlení svědčí i rozvedenému manželovi, který nebyl určen výlučným nájemcem bytu a jemuž byla uložena povinnost byt vyklidit po zrušení práva společného nájmu bytu pravomocným soudním rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12, pod C 869). Odvolací soud tedy nepochybil, pokud upravil způsob užívání bytu účastníky.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (včetně jeho obsahové konkretizace) správný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči procesně neúspěšnému žalovanému.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu