ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2168.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2168/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce V. B., správce konkursní podstaty úpadce Z. d. V. – v likvidaci a v konkursu, se sídlem ve V., zastoupeného advokátem , proti žalovaným 1) O. G. a 2) Z. G., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných V.F. s. r. o., o zaplacení dlužného nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 6 C 98/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. března 2006, č. j. 11 Co 96/2006-191, ve znění opravného usnesení ze dne 15. června 2006, č. j. 11 Co 96/2006-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – jih (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 14. ledna 2004, č. j. 6 C 98/1999-101, zamítl změněnou žalobu na přivolení k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k bytu „v rodinném domě na stavební parcele zapsaném na LV“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a dále rovněž změněnou žalobu na vyklizení žalovaných z bytu; současně zamítl také změněnou žalobu na zaplacení částky 75.000,- Kč (z titulu bezdůvodného obohacení či dlužného nájemného z bytu) s tam specifikovanými úroky z prodlení, resp. s poplatkem z prodlení, bude-li prokázána existence nájemního vztahu žalovaných k předmětnému bytu. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. dubna 2004, č. j. 11 Co 172/2004-123, potvrdil citovaný (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žalob na vyklizení bytu, na přivolení k výpovědi z nájmu bytu a na vydání bezdůvodného obohacení a zrušil ho ve výrocích o zaplacení dlužného nájemného (v částce 75.000,- Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení) a o nákladech řízení; v tomto rozsahu pak věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. srpna 2004, č. j. 6 C 98/99-147, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 8.954,- Kč (výrok I.); ohledně částky 66.046,- Kč a poplatků z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 26. října 2004, č. j. 11 Co 745/2004-162, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. a v nákladovém výroku III. (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 26 Cdo 802/2005-177, odmítl dovolání proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. srpna 2004, č. j. 6 C 98/99-147, v zamítavém výroku ohledně částky 66.046,- Kč s poplatkem z prodlení (výrok I.); rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. srpna 2004, č. j. 6 C 98/99-147, v zamítavém výroku II. ohledně poplatků z prodlení z přisouzené částky 8.954,- Kč a v nákladovém výroku III., a dále pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 7. března 2006, č. j. 11 Co 96/2006-191, potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně poplatku z prodlení z částky 968,- Kč (výrok I.); ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně poplatku z prodlení z částky 7.986,- Kč, ho změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku na poplatku z prodlení z této částky za dobu od 1. ledna 1998 do 11. srpna 2004 celkem 950,40 Kč (výrok II.). Současně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v nákladovém výroku III. (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Usnesením ze dne 15. června 2006, č. j. 11 Co 96/2006-206, odvolací soud opravil – s odkazem na ustanovení §164 o.s.ř. – výrok II. shora označeného rozsudku tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku na poplatku z prodlení z částky 7.986,- Kč za dobu od 1. ledna 1998 do 11. srpna 2004 částku 23.701,- Kč.
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a namítl, že odvolací soud – přes správné právní posouzení věci – nesprávně vypočetl výši poplatku z prodlení, neboť správně mělo jít (podle dovolatelova výpočtu) o částku 28.283,- Kč a nikoliv o částku 950,40,- Kč. V této souvislosti označil rozsudek odvolacího soudu za „nepřezkoumatelný“, neboť z něj není jasné, na základě jakého výpočtu odvolací soud dospěl k částce 950,40 Kč. Závěrem vyjádřil nesouhlas rovněž s výroky o nákladech řízení účastníků; namítl, že – z důvodů uvedených v dovolání – „mu měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů“. Navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. března 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve vztahu k napadenému výroku II. (ve spojení s opravným usnesením), jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení poplatku z prodlení tak, že žalobě v tomto ohledu vyhověl, je zapotřebí už na tomto místě zdůraznit, že dovolání žalobce proti tomuto výroku není subjektivně přípustné. Subjektivní přípustnost dovolání reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud mohl pro účastníka založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li na základě dovolání způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, a ze dne 24. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2519/2004).
Výsledek řízení založený tím, že odvolací soud výrokem II. rozsudku ze dne 7. března 2006, č. j. 11 Co 96/2006-191, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. června 2006, č. j. 11 Co 96/2006-206, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení poplatku z prodlení tak, že žalobě v tomto ohledu vyhověl (přiznal žalobci na poplatku z prodlení z částky 7.986,- Kč za dobu od 1. ledna 1998 do 11. srpna 2004 částku 23.701,- Kč), vyznívá v posuzovaném případě ve prospěch žalobce – zde bylo jeho žalobě vyhověno. Z toho vyplývá, že ani v případě zrušení tohoto měnícího výroku v dovolacím řízení nemůže být výsledek řízení pro žalobce příznivější; v porovnání s výsledkem, který svým měnícím výrokem II. (ve spojení s citovaným opravným usnesením) založil odvolací soud, by nemohlo – z hlediska zájmů žalobce – jít o výsledek příznivější. Lze uzavřít, že proti výroku II. (ve spojení s citovaným opravným usnesením), jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení poplatku z prodlení tak, že žalobě v tomto směru vyhověl, není dovolání žalobce za dané procesní situace subjektivně přípustné.
Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti napadeným nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu.
Rozhodnutí o nákladech řízení (rovněž v případě, kdy je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadené nákladové výroky nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě bylo věcí samou zaplacení dlužného nájemného s příslušenstvím.
Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.).
Z řečeného vyplývá, že dovolání proti nákladovým výrokům III. a IV. napadeného rozsudku není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti výrokům II., III. a IV. napadeného rozhodnutí ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu. Za tohoto stavu bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r
předseda senátu