ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2720.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2720/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce m. H., zast. advokátem, proti žalované H. P., zast. advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 545/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2006, č. j. 24 Co 562/2005-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2006, č. j. 24 Co 562/2005-42, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 8. 2005, č. j. 3 C 545/2005-23, kterým tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 7 ve čtvrtém podlaží domu č.p. 462 v obci H., části obce N. S., I. kategorie, o velikosti 5+1 s přísl., sestávajícího z pěti pokojů, kuchyně, koupelny a WC (dále jen „předmětný byt“), kterou dal žalobce žalované, určil, že nájem bytu skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, následně žalované a všem osobám, které s ní byt užívají, uložil vyklizení předmětného bytu a jeho předání žalobci nejpozději do 15 dnů po zajištění přístřeší a dále rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 462 v H., části obce N. S. a pronajímatelem předmětného bytu, jenž jím byl žalované přenechán k užívání na dobu neurčitou na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 1993. Výpovědí z nájmu bytu obsaženou v žalobním návrhu ze dne 8. 6. 2005 vypověděl žalobce žalované nájem z předmětného bytu z důvodu uvedeného v ustanovení §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). V řízení bylo zjištěno, že žalovaná je od dubna roku 2001 zaměstnána v P. a od této doby bez předchozího písemného souhlasu žalobce přenechala byt do podnájmu až do dubna 2004 panu Ř. a jeho rodinným příslušníkům a poté slečně K. Žalovaná nepopírala, že se tyto osoby v předmětném bytě zdržovaly, ovšem svoji obranu v řízení založila na námitce, že nešlo o podnájem, jelikož sama neměla z toho, že v předmětném bytě bydlel někdo jiný, žádný zisk, neboť osoby, kterým zatímně předmětný byt přenechala, platily za ni toliko nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu, a že písemně žádnou smlouvu o podnájmu s těmito osobami neuzavřela. Odvolací soud konstatoval, že soud u výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. jen zjišťuje, zda byl založen hmotněprávní důvod výpovědi, a učiní-li zjištění pozitivní, nemůže rozhodnout jinak než k výpovědi z nájmu bytu přivolit, přičemž pro zohlednění důvodu, který vedl žalovanou k tomu, že přenechala byt do podnájmu jinému, není v zákoně žádné opory, a ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že se zřetelem k §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a zejména pak k §719 odst. 1 obč. zák. se o podnájem bytu jednalo, jelikož byl předmětný byt přenechán jinému za úplatu, která je pojmovým znakem podnájmu bytu a výše úplaty přitom není rozhodná. Dále konstatoval, že rovněž smlouva o podnájmu nemusí být uzavřena písemně, nýbrž postačí i její ústní forma, takže všechny podstatné náležitosti smlouvy o podnájmu, tedy předmět nájmu a výše úplaty, byly splněny. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v otázce bytové náhrady, když soud prvního stupně vázal povinnost žalované byt vyklidit na zajištění přístřeší ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak shora uvedeno.
Dovoláním ze dne 14. 7. 2006 napadla žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že dovolání podala podle ust. §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně tím, že převzal do výroku rozsudku žalobní návrh, podle něhož „žalovaná je povinna vyklidit byt se všemi osobami, které s ní byt užívají a vyklizený…“, zatížil řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žaloba byla v této části neprojednatelná a rozsudek vydaný na jejím základě je v tomto rozsahu nevykonatelný a přitom odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1054/99.
Dále dovolateleka brojí proti skutkovým zjištěním, k nimž dospěly soudy obou stupňů na základě předložených důkazů, když shledaly v jednání žalované hrubé porušení povinností nájemce bytu ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť z předložených listinných důkazů vyplývá, že žalobce souhlasil nebo vzal alespoň na vědomí, případně mu byla známa skutečnost, že se do předmětného bytu přestěhovaly jiné osoby, které také uvedly adresu bytu jako údaj o jejich trvalém pobytu. Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje žalovaná v nesprávné aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku upravujících výpověď z nájmu bytu a je toho názoru, že žalobcova výpověď není řádným hmotněprávním úkonem dle ust. §710 odst. 3 obč. zák. Dovolatelka dále požádala o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, protože výkonem rozhodnutí by mohla být značně dotčena na svých právech souvisejících s nájmem bytu, zejména právu bydlení.
Dovolatelka ze shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí soudů obou stupňů dle §243b odst. 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
V projednávané věci dovolatelka uplatnila vedle dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) i dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží jen v případě, že dovolání je již přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. teprve zvažována, nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, spočívající v tom, že soud prvního stupně převzal do výroku rozsudku žalobní návrh, podle něhož „žalovaná je povinna vyklidit byt se všemi osobami, které s ní byt užívají a vyklizený…“, čímž se stala žaloba neprojednatelná a rozsudek vydaný na jejím základě nevykonatelný, a odvolací soud tuto vadu nenapravil, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud České republiky k nim proto přihlédnout nemohl. Dovolatelce je však nutné přisvědčit, že tím bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vůči osobám, které s žalovaným bydlí, není samostatně vykonatelný, vůči těmto osobám se však uplatňuje ust. §341 odst. 1 o.s.ř. (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99).
Proto Nejvyšší soud České republiky v dalším přezkoumal, zda přípustnost dovolání nezakládají zbývající uplatněné námitky týkající se právního posouzení věci.
Dovolatelka v dovolání výslovně neformulovala otázku, se kterou by spojovala zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí, ovšem uvedla, že soudy obou stupňů dospěly na základě předložených důkazů k nesprávným skutkovým a právním závěrům, když shledaly v jednání žalované hrubé porušení povinností nájemce bytu ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť z předložených listinných důkazů vyplývá, že žalobce souhlasil nebo vzal alespoň na vědomí, případně mu byla známa skutečnost, že se do předmětného bytu přestěhovaly jiné osoby, které také uvedly adresu bytu jako údaj o jejich trvalém pobytu, a soudy rovněž nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku upravující výpověď z nájmu bytu na žalobcovu výpověď, která není řádným hmotněprávním úkonem dle ust. §710 odst. 3 obč. zák.
Z obsahového vymezení dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatelka především brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, a to, že žalovaná písemný souhlas žalobce k podnájmu měla, neboť z předložených listinných důkazů podle jejího názoru vyplývá, že žalobce souhlasil nebo vzal alespoň na vědomí, případně mu byla známa skutečnost, že se do předmětného bytu přestěhovaly jiné osoby, které také uvedly adresu bytu jako údaj o jejich trvalém pobytu, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení toho, zda došlo k přenechání předmětného bytu do podnájmu ze strany žalované se souhlasem pronajímatele či nikoli. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení však nemůže měnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodná (pro posouzení přípustnosti dovolání jsou v tomto případě relevantní jen otázky právní, tj. dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Pokud dovolatelka dále namítá, že za dané situace bylo nesprávně aplikováno ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., je soudní praxe jednotná v názoru, že pro závěr o hrubém porušení povinnosti nájemcem ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák. je podstatné, zda pronajímatel nájemci dal v předepsané formě souhlas s přenecháním bytu (jeho části) do podnájmu. Dokud příslušný souhlas není udělen, nájemce nesmí přenechat byt do nájmu. Na rozdíl od smlouvy o podnájmu, pro kterou zákon nepředepisuje obligatorně písemnou formu, musí být souhlas pronajímatele s podnájmem bytu (jeho části) udělen písemně (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/1994 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2001, č. j. 20 Cdo 2492/99-99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2002). Nedostatek písemného projevu vůle pronajímatele činí přenechání bytu nájemcem jinému do podnájmu protiprávním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1600/2000). Vzhledem k výslovnému znění zákona (§719 odst. 1 věta první a druhá obč. zák. ve spojení s §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) je třeba přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému kvalifikovat jako „hrubé“ porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 710/2000, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1933/99, a rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2002).
Pokud dovolatelka namítla, že nesprávné právní posouzení věci spočívá v nesprávné aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku upravující výpověď z nájmu bytu na žalobcovu výpověď soudy obou stupňů, která není řádným hmotněprávním úkonem dle ust. §710 odst. 3 obč. zák., je třeba zopakovat, že ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, přičemž pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Dovolatelka ovšem pouze uvedla, že nesprávné právní posouzení věci spatřuje v „nesprávné aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku upravující výpověď z nájmu bytu na žalobcovu výpověď, která není řádným hmotněprávním úkonem dle ust. §710 odst. 3“, ovšem nikterak obsahově nevymezila, v čem tato jí namítaná nesprávná aplikace občanského zákoníku ze strany soudu spočívá, a proto takto formulovaný dovolací důvod nemůže založit přípustnost dovolání.
K tomu je nutné dodat, že právní otázka se dá pokládat za správně nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 103 a C 111).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a vzhledem k tomu dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu