ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2856.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2856/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M. č. P., zast. advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. V. V. a 2) E. V. oběma zast. advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 135/2002, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, č. j. 12 Co 572/2005-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č. j. 12 Co 572/2005-158, výrokem I. potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. června 2005, č. j. 15 C 135/2002-139, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 5, sestávajícího z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, I. kategorie, ve 3. podlaží domu č. p. 493, ul. Krynická, orientační č. 5 v P., kat. území T. (dále jen „předmětný byt“), kterou dala žalobkyně žalovanému 1) dne 26. 12. 2002 a žalované 2) dne 16. 12. 2002, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a výrokem II. změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že tyto činí částku 11.025,75 Kč, jinak jej rovněž potvrdil; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že dle §212 a §212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných 1) a 2) není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že si soud prvního stupně pro rozhodnutí ve věci samé obstaral úplný skutkový podklad, pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně tvrzení účastníků a nepochybil ani při hodnocení důkazů a právním posouzení věci, a proto v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. V projednávané věci se žalobkyně žalobou domáhala u soudu přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. d), g) a h) zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) s odůvodněním, že žalovaní jsou manželé, předmětný byt neužívají, popř. jej užívají bez vážných důvodů pouze občas, přenechávají jej do užívání jiným osobám bez souhlasu pronajímatele a mají dva byty. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaným vzniklo k oběma bytům právo společného nájmu manžely, dále bylo v řízení před soudem prvního stupně, a to zejména místním ohledáním předmětného bytu ze dne 15. 6. 2005, zjištěno, že se v něm nacházel cizí muž jménem M. E., který z něj rychle odešel, tento muž měl v předmětném bytě svou osobní korespondenci, zatímco žalovaný 1) ani jeho syn, kteří tvrdili, že tento byt užívají, zde své osobní potřeby neměli a bylo zřejmé, že je užíván pouze jednou osobou, je téměř neobyvatelný, neoznačený jmenovkou žalovaného 1), nýbrž předchozího nájemce, stejně jako zvonek u domovních dveří, který nebyl žalovaný 1) schopen ani označit. Dále bylo v řízení vyvráceno tvrzení žalovaných 1) a 2), že spolu nevedou společnou domácnost, a odvolací soud dovodil, že obrana žalovaného 1), spočívající především v odůvodňování absence jeho a synových osobních věcí v předmětném bytě, je naprosto nevěrohodná, když ani nebyl schopen logicky vysvětlit přítomnost M E. a jeho osobních věcí v předmětném bytě. Odvolací soud dovodil, že žalovaní 1) a 2) neplnili základní povinnosti nájemce, poněvadž neplatili řádně a včas nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, přičemž na tomto závěru nemohlo nic změnit ani tvrzení žalovaného 1), že po vydání napadeného rozhodnutí předmětný byt zrekonstruoval, neboť pro posouzení výpovědního důvodu je dle ustálené judikatury rozhodující okamžik doručení výpovědi nájmu bytu nájemci. Odvolací soud se též ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt bez vážných důvodů pouze občas a jsou zároveň nájemci dvou bytů a lze na nich spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt, čímž naplnili výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák. Odvolací soud je přesvědčen, že za situace, kdy žalovaní 1) a 2) předmětný byt bez souhlasu pronajímatele pronajímají, by byl při podrobnějším dokazování shledán důvodným i žalobkyní uplatněný výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve vazbě na ust. §719 odst. 1 obč. zák. Žalobkyni nelze tedy vytýkat, že svého zákonného práva na dání výpovědi z nájmu bytu využila a že by takový výkon práva byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a nepodmínil vyklizení předmětného bytu poskytnutím přístřeší s odkazem na ust. §3 odst. 1 obč. zák., ačkoli žalovaným 1) a 2) toto právo dle §712 odst. 5 věty prvé obč. zák. náleží, neboť pokud žalovaní 1) a 2) předmětný byt neužívají a mají současně dva byty, mají bydlení včetně prostoru k uskladnění bytového zařízení zajištěno, a proto vázat vyklizení předmětného bytu na zajištění přístřeší by bylo nadbytečné a aplikace výše uvedeného ust. §712 odst. 5 obč. zák. by tak byla v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud dále změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení co do jejich výše, neboť tento soud pochybil, pokud nepostupoval dle ust. §19 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, a do nákladů řízení přiznaných ve sporu úspěšné žalobkyni nezahrnul paušální sazbu odměny za zastupování advokátem v novém řízení před soudem prvního stupně poté, co byl jeho „rozsudek ze dne 28. 5. 2005“ (správně 28. 5. 2004), č. j. 15 C 135/2002-85, odvolacím soudem zrušen.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 10. července 2006 napadli žalovaní 1) a 2) rozhodnutí odvolacího soudu z „důvodu, aby Nejvyšší soud ČR sám určil, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tak jak to má na mysli ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu“.
V odůvodnění dovolání žalovaní 1) a 2) zejména uvedli, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v průběhu řízení před soudy obou stupňů nebylo dostatečně specifikováno přivolení k výpovědi nájmu bytu z hlediska ust. §703 obč. zák. Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytkli, že výrok dovoláním napadeného rozhodnutí vynesl v omylu, když jej, jak je patrno z jeho odůvodnění, opíral o výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ačkoli z rozhodnutí soudů obou stupňů či samotné žaloby na přivolení k výpovědi nájmu bytu „není takový výpovědní důvod zřejmý“. Dovolatelé se rovněž domnívají, že z dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů je patrný neustálený výklad ust. §3 odst. 1 obč. zák. z hlediska společenských a morálních dopadů rozhodnutí soudu, kterým přivolí k výpovědi z nájmu bytu za okolností, které se vyskytly v posuzovaném případě. Dovolatelé dále upozornili, že v důsledku rozhodnutí soudů obou stupňů budou nuceni spolu se svými třemi dětmi užívat „malometrážní“ byt v P., Jasmínová 2604/19, ačkoli se oba dovolatelé dohodli, že budou užívat své dosavadní byty, tzn. žalovaný 1) a jeho zletilý syn předmětný byt a žalovaná 2) se svou dcerou a synem z manželství s žalovaným 1) byt 2+1 v P., Jasmínová 2604. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že v posuzované věci zůstává nezodpovězena otázka, zda soud může, s přihlédnutím k §3 odst. 1 obč. zák., přivolit k výpovědi z nájmu bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., aniž by se zabýval tím, že se uvedené ustanovení nepoužije v případě, že na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Dovolatelé dále namítli, že skutečnosti zjištěné soudy obou stupňů, a to že žalovaný 1) předmětný byt ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. bez vážných důvodů neužívá či užívá jen občas, nenachází reálnou oporu v provedeném dokazování, jelikož nebylo v řízení nijak zpochybněno, že žalovaná 2) žije sama se dvěmi dětmi v bytě v P., Jasmínová 2604 a že žalovaný 1) nemá jinou možnost bydlení než v předmětném bytě.
Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky nejprve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a poté toto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 3. 8. 2006 se k dovolání vyjádřila žalobkyně.
V obsáhlém vyjádření žalobkyně zejména uvedla, že dovolání není v předmětné věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť dovolatelé uplatnili námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle „ust. §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.“ (správně §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí soudů obou stupňů nenachází reálnou oporu ve zjištěných skutečnostech ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., ovšem tyto nemohou za situace, kdy rozhodnutí soudů obou stupňů nemají ve věci zásadní právní význam a nejsou ani v rozporu s ustálenou judikaturou a hmotným právem, založit přípustnost dovolání. Žalobkyně následně pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru o přípustnosti dovolání, vyvracela správnost jednotlivých dovolacích námitek a závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných 1) a 2) odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení včetně DPH.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o.s.ř.), včas, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V posuzovaném případě odvolací soud rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č. j. 12 Co 572/2005-158, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. června 2005, č. j. 15 C 135/2002-139 ve věci samé (jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou dal žalobce žalovanému 1/ dne 26. 12. 2002 a žalované 2/ dne 16. 12. 2002, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce, následujícího po právní moci tohoto rozsudku, uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobci do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty) a výrokem II. změnil toliko výrok o nákladech řízení co do jejich výše, jinak jej rovněž potvrdil.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé v rozsudku ze dne 22. června 2005, č. j. 15 C 135/2002-139, jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 28. května 2004, č. j. 15 C 135/2002-85.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.), popř. jiné vady řízení, způsobilým dovolacím důvodem z hlediska posuzování přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. být nemohou.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnili.
V projednávané věci z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) především vyplývá, že dovolatelé uplatnili dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, který vymezili tak, jak bylo uvedeno shora.
Z výše uvedeného je zřejmé, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud, jak již bylo výše uvedeno, přihlíží jen v případě, že dovolání je již přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), a proto k nim nelze přihlédnout ve fázi, kdy je přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. teprve zvažována.
.
Pokud dovolatelé dále namítali, že odvolací soud výrok dovoláním napadeného rozhodnutí vynesl v omylu, když jej opíral o výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ačkoli ze samotné žaloby na přivolení k výpovědi nájmu bytu „není takový výpovědní důvod zřejmý“, a že v průběhu řízení před soudy obou stupňů nebylo dostatečně specifikováno přivolení k výpovědi nájmu bytu z hlediska ust. §703 obč. zák. (tato námitka nebyla v dovolání blíže specifikována), je nutno uvést, že z čl. III. žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu ze dne 20. 11. 2002 je zřejmé, že „žalobce tímto dává žalovaným (…) písemnou výpověď z nájmu bytu (…) ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. d), v návaznosti na ust. §719 o.z., ust. §711 odst. 1 písm. g) a písm. h) obč. zák., to je z důvodu hrubého porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu, které spočívá v jeho přenechání a přenechávání do podnájmu jiné osobě bez souhlasu pronajímatele…“.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrno, že nebylo provedeno dokazování ke zjištění, zda byl naplněn výpovědní důvod dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu však není založeno na tomto výpovědním důvodu, ale vychází z toho, že byly naplněny výpovědní důvody dle ust. §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák.
Dovolatelé v dovolání výslovně neformulovali otázku, se kterou by spojovali zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Pokud namítli, že z dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů je zřejmý neustálený výklad ust. §3 odst. 1 obč. zák. z hlediska společenských a morálních dopadů rozhodnutí soudu, kterým přivolí k výpovědi z nájmu bytu za okolností, které se vyskytly v posuzovaném případě, a že otázka, zda soud může, s přihlédnutím k §3 odst. 1 obč. zák., přivolit k výpovědi z nájmu bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., aniž by se zabýval tím, že se uvedené ustanovení nepoužije v případě, že na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je třeba především konstatovat, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, svazek 3, či usnesení ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003), a proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatelé, jak lze dovodit z obsahu dovolání, dále zpochybňovali posouzení výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., je třeba uvést, že tento výpovědní důvod je dán pouze za splnění předpokladu, že nájemce má dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, tzn. že za situace, kdy nájemce má dva resp. více bytů, nemůže soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z tohoto výpovědního důvodu vyhovět, nelze-li na nájemce spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98, ze dne 15.12.1999, sp.zn. 26 Cdo 1581/98). Rozhodnutí odvolacího soudu (a též rozhodnutí soudu prvního stupně) z této judikatury vychází, a proto nelze konstatovat, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ustálenou judikaturou a hmotným právem, aby bylo možné dospět k závěru o přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaní 1) a 2) dále v dovolání namítli, že skutečnosti zjištěné soudy obou stupňů, tedy že žalovaný 1) předmětný byt ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. bez vážných důvodů neužívá či užívá jen občas, nenachází reálnou oporu v provedeném dokazování, jelikož v řízení nebylo nijak zpochybněno, že žalovaná 2) žije sama se dvěmi dětmi v bytě v P., Jasmínová 2604, a že žalovaný 1) nemá jinou možnost bydlení než v předmětném bytě, je zřejmé, že dovolatelé v první řadě zpochybňují skutkový stav, na jehož základě soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný 1) předmětný byt ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. bez vážných důvodů neužívá či užívá jen občas. Je nutné ovšem zopakovat, že se skutkový základ sporu v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej, jak shora již uvedeno, sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Lze uzavřít, že v případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozhodnutí odvolacího soudu není ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty prvé, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že dovolatelům, kteří po procesní stránce zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně žalobkyni tyto náklady ve výši 1.220,- Kč sestávající z odměny advokátky, paušálních náhrad a DPH (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb., §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb., §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní–li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu