ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.301.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 301/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou , proti žalovaným 1) J. P., 2) D. P., 3) J. P., a 4) J. P., zastoupeným advokátkou , o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 183/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 31 Co 270/2006-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č. j. 4 C 183/2005-65, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „byt o velikosti 2+1 s přísl. v 1. patře budovy č. p. v H. situovaný se vstupem zleva při čelním pohledu na budovu“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j. 31 Co 270/2006-87, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobce je na základě kupní smlouvy ze dne 31. ledna 2005 vlastníkem předmětného domu s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 9. února 2005, že dřívější J. z. d. R. z. (dále jen „JZD“) dopisem ze dne 25. května 1979 (dále jen „sdělení ze dne 25. května 1979“) sdělilo prvnímu žalovanému, že mu bude přidělena bytová jednotka 3+1 v I. patře předmětného domu a že v JZD bude pracovat na úseku mechanizace, že dne 2. srpna 1979 uzavřeli JZD a první žalovaný dohodu o pracovních podmínkách (dále jen „dohoda ze dne 2. srpna 1979“), v níž se první žalovaný zavázal pracovat v JZD jako traktorista s dnem nástupu do práce 1. srpna 1979 a JZD se zavázalo přidělit mu po stavebních úpravách byt v předmětném domě s tím, že provizorně se mu přiděluje byt v U. čp. Dále zjistily, že po adaptaci byl předmětný byt kolaudován rozhodnutím odboru výstavby a územního plánování dřívějšího ONV P. – z. ze dne 15. září 1981, že JZD zastoupené předsedou družstva J. A. vyhotovilo tzv. „dohodu o užívání bytu podnikového“ bez uvedení data, že v dohodě je uvedeno, že na podkladě „dohody o přidělení bytu“ vydané JZD se uzavírá dohoda podle „§155 obč. zák.“, jejímž předmětem je byt II. kategorie o 3 pokojích a kuchyni v I. patře předmětného domu, a že „bytovou jednotku č. o 3 pokojích a kuchyni“ v předmětném domě převzal první žalovaný na podkladě předávacího protokolu ze dne 5. září 1981. Z těchto skutkových zjištění učinily soudy obou stupňů skutkový závěr, že v řízení nebyla prokázána existence rozhodnutí o přidělení bytu (§154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“) prvnímu žalovanému. Za takové rozhodnutí nelze podle odvolacího soudu pokládat sdělení ze dne 25. května 1979 a ani závazek JZD obsažený v dohodě ze dne 2. srpna 1979, a to především proto, že obě tyto listiny jsou pouhým příslibem JZD, že v budoucnu bude prvnímu žalovanému přidělen předmětný byt, a dále také proto, že jsou datovány ještě před datem kolaudace předmětného bytu, tj. před tím, než byl způsobilý k tomu, aby mohl být rozhodnutím přidělen. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů – odkazem na ustálenou soudní praxi – především dovodily, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty. V poměrech projednávané věci pak dovodily, že je neplatná (pro rozpor se zákonem podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) dohoda o odevzdání a převzetí bytu, navíc bez uvedení data (z níž kromě toho ani nevyplývá, s kým ji JZD uzavřelo), jestliže jí nepředcházelo rozhodnutí o přidělení bytu. Poté uzavřely, že za této situace užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na vyklizení – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly; z důvodů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, vázaly vyklizovací povinnost žalovaných na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že soud nesprávně vyložil určený právní předpis, případně … že soud při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav neaplikoval jiný právní předpis, který měl být posouzen, a nepřihlédl tak k specifické právní úpravě týkající se zemědělského majetku“. Především nesouhlasili „se závěrem … , že nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu prvnímu žalovanému“. Dovolacímu soudu předložili ke zvážení, „zda za rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu nelze považovat listinu ze dne 25. 5. 1979, č. 233/79/SÚ, jež vydalo Jednotné zemědělské družstvo R. z. v době, kdy byt ještě fakticky a právně neexistoval, je však dostatečně specifikován, či se nejedná o sdělení, že takové zákonem předpokládané rozhodnutí o přidělení bytu bylo příslušným orgánem vydáno“. Jde-li o otázku vydání rozhodnutí o přidělení bytu, které i podle žalovaných bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení, poukázali na „vyrozumění zemědělského družstva o přidělení bytu ze dne 25. 5. 1979 … dohodu o pracovních podmínkách … zprávu právního nástupce zemědělského družstva ze dne 10. 11. 2005 či zápis ze dne 28. 11. 1997 provedený Zemědělským družstvem V. p. … . Podle žalovaných všechny tyto listiny „potvrzují, včetně výpovědi prvního žalovaného, že byt mu přidělilo představenstvo po schválení členské schůze … . S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, namítli, že žalobce neprokázal, že rozhodnutí o přidělení bytu nebylo vydáno, a že se sdělení ze dne 25. května 1979 a z dohody ze dne 2. srpna 1979 vyplynulo, že takové rozhodnutí bude příslušným orgánem vydáno; z dalších tam uvedených listin vyplynulo, že „zemědělské družstvo postupovalo v souladu s tehdy platnými předpisy a že byt byl přidělen prvnímu žalovanému rozhodnutím představenstva zemědělského družstva … . Poté odvolacímu soudu vytkli, že se nevypořádal s tím, že JZD mělo „zemědělskou usedlost částečně ve svém vlastnictví od roku 1958 a částečně mělo právo užívání k předmětné nemovitosti …“. Za zásadně právně významné pokládali otázky, „zda byty v zemědělské usedlosti ve vlastnictví družstva či v užívání družstva podléhaly působnosti zákona o hospodaření s byty č. 41/1964 Sb. … “, „zda na základě nepřímých důkazů …, při nepředložení originálu předmětného rozhodnutí, lze dospět k závěru, že předmětné rozhodnutí … bylo příslušným orgánem vydáno“, „zda ustanovením §25 odst. 1 z. č. 229/1991 Sb. … zákonodárce neměl v úmyslu chránit uživatele takových specifických bytů … „, „zda rozhodnutí o přidělení bytu, který fakticky a právně neexistoval v době vydání rozhodnutí příslušným orgánem …, je rozhodnutím platným ve smyslu §154 občanského zákoníku před novelou z. č. 509/1991 Sb.“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry, které na jeho základě učinily soudy obou stupňů, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Zbývá dodat, že jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), stejně jako vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnili dovolatelé vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím napadli správnost skutkových zjištění týkajících se otázky rozhodnutí o přidělení bytu. V tomto směru tedy nejprve zpochybnili správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které v tomto ohledu sami nabídli, správnost právních závěrů, že jim (v důsledku absence rozhodnutí o přidělení bytu) nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětného bytu a že proto byt užívají bez právního důvodu. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy také výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze potud, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelé tvrdili, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům ohledně právního důvodu užívání předmětného bytu žalovanými. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K otázkám, které dovolatelé označili za otázky zásadně právně významné, dovolací soud především uvádí, že je otázkou skutkovou (a nikoli právní) otázka, „zda na základě nepřímých důkazů …, při nepředložení originálu předmětného rozhodnutí, lze dospět k závěru, že předmětné rozhodnutí … bylo příslušným orgánem vydáno“. Protože napadené rozhodnutí není založeno na výkladu ustanovení §25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., nelze dovolacímu přezkumu podrobit neexistující právní závěry. K dalším v dovolání označeným otázkám pokládá dovolací soud za potřebné uvést následující.
Ustálená soudní praxe zastává názor, že otázku vzniku dřívějšího práva osobního užívání bytu je nutno posuzovat podle dosavadních předpisů (§868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen „obč. zák. před novelou“). Jak vyplývá z ustanovení §154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zák. před novelou, nezbytným předpokladem (mimo zde stanovené výjimky – např. výměnu bytu podle §188 obč. zákoníku, o něž v dané věci nejde) uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty. Právní skutečností působící vznik práva osobního užívání bytu sice byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (v té době podle zákona č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) – srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549.
V soudní praxi nebyly nikdy pochybnosti ani o tom, že rozhodnutím ve smyslu §154 odst. 1 obč. zák. před novelou (vydaným ve správním řízení, jak správně uvedli i dovolatelé) bylo možno přidělit byt, tj. soubor místností (popřípadě jednotlivou obytnou místnost), které byly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno pouze zkolaudovaný byt mohl být přidělen rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu §154 odst. 1 obč. zák. před novelou.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. listopadu 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu